Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Červenec, 2009

kulturní teorie, veřejný prostor

31. 7. 2009

Tvrdá realita

1diabeticfootulcer350w  bigtitc4                                                    crash_0040_big                                                 

     das-ist-die-realitat

 

 

 

ufo_10  31                                                   2                                                   

 garcia-guzman

 

 

 

 

 

It´s Real.

Realita je něco neuvěřitelného

 

 

 

Seznamka, pornografie, nehody a masakry, dokumentace „akcí“ a „událostí“, rodina a přátelé. Tyto kategorie představují asi nejoblíbenější a nejfrekventovanější témata dnešní virtuální komunikace za pomoci obrazové reprezentace. Máme zde co do činění s následujícími čtyřmi myšlenkovými paradigmaty: s konvenčně nezávadnou soukromou sférou (rodina atd.), s kontroverzní intimitou (erotika), s kontroverzní veřejnou oblastí (masakry, násilí) a s oblastí subkulturní komunity (přátelé, akce). Jak vidno, tradičně pojímaný veřejný prostor a diskurz z dominantní oblasti zájmu a zábavy vypadl jako něco, co není zajímavé, hezké ani vzrušující. Tohoto faktu už si dávno povšimla tzv. bulvární média a proto své konzumenty zbytečně nepřetěžují politickými či obecně kulturními informacemi a raději se soustředí na zaručeně vděčný detail ze sféry soukromí či kvazi-soukromí a z oblasti periferií veřejného života (které samozřejmě jako periferie už dávno nejsou vnímány). Tyto drobné události a detaily byly sice už dávno kasovním tahákem populární kultury (pěkných příkladů vražd či katastrof se mohl dočkat historický konzument třeba v kramářských písních), nicméně teprve s nástupem depolitizovaných, komerčních masmédií mohli čtenáři a diváci odložit masky zájmu o věci veřejné a s rozkoší se ponořit do zdánlivého balastu každodenních perliček.

Bohužel nebo bohudík se moc často nedostanu k četbě novin a proto svoje povědomí o „novinkách“ čerpám většinou ze serveru seznam.cz, na jehož úvodní straně vždy přelétnu očima přehled aktuálních zpráv, když si otevírám internetovou poštu. Ve chvíli, kdy píšu tento text, jsou na zmíněném serveru zdůrazněny zprávy s následujícími tituly: „Organické potraviny nejsou výživnější, ani zdravější, potvrzují studie“, „Mladík v roli chůvy ubil dívku k smrti“, „Nejdražší zmrzlina v Česku je v Praze“, „Jacksonova malka získá opatrovnictví dětí popového krále“, „Parfém skolil 34 kolegů navoněného zaměstnance“. Vzhledem k tomu, že „novinky“ na sledovaných stránkách nejsou nějak speciálně zaměřené, musíme se domnívat, že jejich výčet představuje reprezentativní výřez světového dění v daném okamžiku. Objevují se zde domácí i zahraniční zprávy, informace z oblasti ekonomiky, kultury, vědy atd. V tomto směru je skladba informací obdobná jako v jakýchkoli jiných médiích, dokonce se podobá i tradičním tištěným médiím z 19. či ze začátku 20. století. Zajímavý je především výběr příkladů v jednotlivých publicistických žánrech. Kategorii vědy reprezentuje poněkud zmatečná zpráva z oblasti „životního stylu“, tedy z oblasti, která se každého osobně týká a která znatelně ovlivňuje soukromí a život jednotlivce. Oblast kultury zastupuje informace komentující určitou fazetu již sice ne žhavé, ale ještě alespoň vlažné kauzy, která před nedávnem výrazně přitáhla pozornost veřejnosti - jednalo se o smrt populárního, ikonického zpěváka, jejíž přitažlivost byla zvýšena ještě určitou tajemností - takže se asi můžeme těšit na vyčerpávající knihu (nedej bože film) která nám brzy vše objasní. Osobní angažovanost je zde markantní hlavně u fanoušků zpěváka, ale zavděk vezme touto informací i širší veřejnost vzhledem k všeobecnému povědomí o jakési extravagantnosti kultovní figury. Ekonomická informace je nejzávažnější hlavně pro obyvatele hlavního města ČR - předražení zmrzlin v letním období je opravdu zlá a hluboce zraňující zpráva. Některé zprávy z daného výběru nemají zřejmě konkrétní vliv na každého člena veřejnosti, ale představují buď tradiční „pouťovou“ senzaci (vražda) či anekdotu (příhoda s parfémem). Vražda je zde však prezentována nejenom v hávu senzačního překračování norem a řádu, ale též v hávu absurdity či grotesky, která však pochopitelně se sférou „okrajového“ překračování řádu těsně souvisí. Reprezentace tabuizovaných obsahů se proměnila - už se nejedná o tradiční varování (vanitas, memento), ale o ironické zdůraznění směšnosti dané katastrofy. Tradiční tragické zápletky se stávají komedií a katarze se proměňuje v pointu.

Jak si povšimli někteří postmoderní (ale i dřívější) teoretici kultury, člověk je dnes téměř neprodyšně obalen pavučinou „simulovaného“ světa, jehož účelem není referovat o nějaké prvotní skutečnosti, ale tvořit soudržnou a mocnou iluzi, která na sebe strhává veškerou pozornost. Tato strategie masových médií je motivována úsilím o maximální sledovanost, od níž se odvíjí komerční zisk a potažmo mocenský úspěch a vliv. Přesto se přinejmenším od doby nástupu digitálních technologií objevuje pozoruhodná myšlenková „regrese“, jejíž jádro tvoří touha prolomit virtualitu médií popřípadě překonat pasivitu konzumenta a stát se aktivním tvůrcem. V rámci této mediální „revoluce“ se mimořádně dobře prosadil argument „reality“. Řada mediálních obrazů a sdělení dnes konzumentovi slibuje, že to, co vnímá, je realita, že se to „opravdu“ stalo, že se nejedná o žádnou hru či nápodobu. Konzument tuto nabídku mnohdy vděčně a s důvěrou přijímá vzhledem ke svému vyčerpání ze všech těch iluzí a klamů, které mu masová kultura dlouho předkládala a předkládá. I zde jsme pochopitelně svědky opakování historie. Už přinejmenším v 18. století se někteří myslitelé a tvůrci vydali na cestu hledání původnosti a přirozenosti. „Přirozené“ bylo pokládáno za pravdivé, krásné a mravné. Mohlo se jednat o různé ty přírodní živly, divochy, děti, šílence apod. Romantické umění a literatura tuto tématiku zhodnotila jako agregát krajních emocí a hlubokých prožitků. Komplikované civilizační struktury byly chápány jako maskované divadlo, kde vše je orientováno jen na povrch a prázdný rituál. Snaha odhodit masku a proniknout pod povrch konvencí pak provázela nejrůznější myšlenkové a umělecké projekty víceméně celé moderní epochy. Objevují se koncepce realismu a naturalismu, nadrealismu  i podrealismu. Podle některých psychologických koncepcí je reálné to, co narušuje stereotyp, co nikdo ani v nejmenším neočekává a co vlastně otevírá brány šílenství.

Pachtění za „realitou“ v rámci adrenalinových zábav, v rámci sledování kuriozit a katastrof a v rámci narušování tabu představuje dnešní hlavní trumfy interaktivní populární kultury. Deformovaná těla a hrůzná zranění, obří pohlavní orgány a znaky, dopravní nehody, vraždy a popravy téměř v přímém přenosu - tady je populární kultura ještě trochu schopna zaujmout diváka, který se upřímně a naivně těší z toho, že to, co se mu předkládá, je skutečné. Divák se nachází v pozoruhodném muzeu současnosti, které se ovšem příliš neliší od tradičních muzejních institucí a kolekcí vědění. Všechny ty kabinety kuriozit a přírodovědná či anatomická muzea, která provázejí vědu a umění od renesance, byly zabydleny nevídanými kreaturami, patvary a monstry, která vznikla na základě katastrofické „chyby v programu“. Slogan „It´s Real“, který nás láká nahlédnout na řadu internetových stránek či „aktivně“ sledovat určité televizní pořady, tedy ve skutečnosti znamená „Toto je kuriozita; toto není normální; toto není všednost“. Realita se scvrkla na doménu bizarního, groteskního, parciálního, tabuizovaného. Naštěstí jsme stále obaleni pevnou a zároveň měkkou a bezpečnou sítí virtuality. Ono se v té realitě totiž moc žít nedá.

 

                                                                                            Václav Hájek

 

virtualni-realita

Ostatní

27. 7. 2009

Věčný návrat penisu

vladimir-skrepl vitruvian-man-leonardo-da-vinci                                                      satyr-antika

renesancni-moda   moba-figur-1-m-togo                                                   mapplethorpe08                                                 

 

 

 

 

lucian-freud louise-bourgeois-2                                                     juliette_sade_dutch                                               

 

 

 

 

heinrich-fussli gossaert                                                    egon-schiele-autoportret                                                  

 

 

 

 

ceramicpenis1r_450x315  aubrey-beardsley-lysistrata-04                                                   alfred-kubin-1                                                

 

 

 

 

apolon-s-doplnkem  adam-a-eva                                                    lady-pink-feminism-art                                                 

 

 

 

 

 

Věčný návrat penisu.

Kam mizí penisy v některých historických a kulturních kontextech?

 

 

 

 

Nedávno jsem navštívil velkou přehlídku současného umění a vyjma jiných zajímavostí jsem si povšiml, že řada malířů a fotografů respektive malířek a fotografek nikoli bezvýznamným způsobem reprezentuje ve svém díle mužské pohlavní orgány. V galerii soudobého umění se nad touto skutečností málokdo pozastaví; tyto symboly přecházíme téměř bez povšimnutí vzhledem k všeobecně již zřejmě zažitému vědomí, že progresivní umění nezná žádná tabu respektive že se je snaží demaskovat a vytvářet naprosto otevřenou platformu pro vyjádření. Ani jakkoli hybridní formy sexuálních znaků konzumenta umění nezaskočí. Proč taky, jsme přeci v chráněném prostředí uměleckého provozu, kam málokdy dolehnou ozvuky šarvátek a svárů veřejného či politického prostoru. Jiná situace samozřejmě nastává v oblasti masových médií a populárních obrazů, které jsou přístupné nejširší veřejnosti. Tam často znázornění naráží na více či méně kodifikovanou cenzuru, která se odvíjí od obecně sdílených tabuizovaných obsahů a symbolů. Mužské přirození má v této oblasti tabuizovaných reprezentací překvapivě čestné a pevné místo.

Do svého archivu populárních vizuálních produktů jsem si před časem pořídil vydání českých novin Blesk ze 4.3. 2009. V této tiskovině jsem napočítal sedm fotografií odhalených ženských ňader a jedno explicitní vyobrazení ženského klína (ačkoli zahaleného do sportovního oděvu). Je třeba zdůraznit, že Blesk není ani v nejmenším prezentován jako pornografické médium, ale jako zpravodajský deník bulvárního typu. K vyobrazení odhaleného poprsí se vztahovaly následující titulky: Scéna kvůli nahotě, Další misska nahoře bez, Přítel šílí!, Frösslová se „vyprsila“, Zásnuby s hokejistou, Zasmějte se s dívkou Blesku, Na ženský má chuť pořád. Zdůraznění klínu uváděl titulek „Bác! Vyhrála jsem…“ Muži jsou v tomtéž vydání deníku reprezentováni detailem tváře či polofigurou nebo momentkou v pracovním oděvu. Dále musíme upozornit na to, že Blesk není primárně určen mužským čtenářům, ale že si ho stejně často ne-li častěji pořizují čtenářky. Přesto je zde „mužský pohled“ zjevně preferován; pro heterosexuální ženské oko toužící po „vizuální slasti“ se zde toho mnoho nenabízí (dokonce ani všeobecně přípustné a nekontroverzní výjevy muskulatury). Odhalené mužské pohlavní orgány a znaky zde naprosto chybí, jakoby na rozdíl od ženských pohlavních znaků neexistovaly či byly přinejmenším neviditelné.

Obdobných trendů jsme svědky i v jiných projevech masové a populární kultury - v reklamě, ve filmu, v televizi atd. Odhalené či zdůrazněné ženské pohlavní znaky tyto oblasti už dlouhá léta zabydlují a řadu marketingových strategií si bez nich už snad ani nedokážeme představit. Kdo by si dnes koupil automobil bez bonusu ztepilé blondýny, komu by chutnal alkoholický nápoj, kdyby při jeho konzumaci neasistovala sličná žena s obdivným a uvolněným výrazem ve tváři. Konzumentky z řad heterosexuálních žen se občas dočkají mládence s vypracovanou muskulaturou či subtilnějšího muže se zasněným výrazem a tím nabídka fiktivních společníků z masových či komerčních vizuálních reprezentací většinou končí. Odhalené, ale i zahalené mužské pohlavní orgány jsou zpravidla nepřekročitelným tabu ve sféře veřejné a masové reprezentace. Občas se sice někde sarkasticky či kriticky něco prohodí o tom, že kdosi ukázal svoji „mužskou hrdost“, ale takový projev automaticky sklouzává do sfér trapnosti až téměř deviantní zvrhlosti. Mužské pohlavní orgány prostě stále patří do oblasti intimity a soukromí, z nichž občas vyplují na povrch pouze v žánru narážek a náznaků, zatímco ženské pohlavní znaky a orgány jsou už dávno „veřejným majetkem“, nad jejichž masovou přítomností ve veřejném prostoru se už nikdo nepozastavuje vyjma několika feministicky orientovaných kritiků, kteří naprosto marně upozorňují na zneužívání a deformaci obrazu ženy, na devalvaci ženy do pozice objektu apod.

Existují samozřejmě žánry vizuální kultury, kde mužské pohlavní znaky hrají nezastupitelnou úlohu v rámci identifikace diváka (kde je ovšem veřejné tabu nepostradatelným předpokladem stimulace touhy a slasti) a dále zmíněné „detabuizované“ oblasti, kde se mužské pohlavní znaky využívají jako vděčný prostředek proklamovaného narušování stereotypů, zaujmutí diváka a ozvláštnění (zde máme na mysli především výtvarné umění a krásnou literaturu). Druhý příklad jsme komentovali už ve vstupní tezi a rámcově lze říct, že zde má tradice narušování tabu poměrně bohatou historii (stačí připomenout dekadentní a secesní projevy, ilustrace a karikatury z libertinské epochy, ale už i renesanční humanizaci nehledě k naprosto otevřenému využívání „povážlivých“ motivů v antice a v některých mimoevropských uměních). Prvním příkladem máme na mysli pochopitelně pornografii, tak jak ji chápeme dnes (což se velmi liší od jiných historických epoch a kulturních oblastí). Zobrazování mužských pohlavních orgánů je v současné populární kultuře přípustné pouze v oblasti pornografie právě a jedině z toho důvodu, že celá tato sféra je oficiálně tabuizována a cenzurována. To se samozřejmě netýká „lehké erotiky“, která se věnuje především reprezentaci ženského těla. Nad touto oblastí se běžně mhouří obě oči a veřejný diskurz jí není ani v nejmenším narušen. To ilustruje třeba anekdota z 90. let, tedy z období rané politické transformace v postsocialistických zemích, v níž se praví, že v období totality jsme schovávali časopis Playboy na veřejnosti do Rudého Práva, zatímco dnes schováváme Rudé Právo na veřejnosti do Playboye. Erotické obrazy ženy jsou ve veřejném prostoru mnohem menším problémem než okaté přihlášení se k určitým politickým názorům. Na druhou stranu kdybychom si běžně v metru prohlíželi (neexistující) časopis „Ze života penisu“, bylo by na nás zřejmě pohlíženo jako na devianty, kteří překračují normy chování a ohrožují status quo. Skutečná pornografie je znázornění sexuálního aktu. Většina pornografické produkce se orientuje na heterosexuální konzumenty, takže i přes nepřehlédnutelné výjimky máme v jejích reprezentacích co do činění s mužskými pohlavními orgány. Troufám si tvrdit, že časopis, jehož stránky by plnily pouze obrázky lesbického sexu, by ještě v metru se ctí obstál, ale tam, kde se objeví obraz penisu, je třeba se mít na pozoru. Obraz penisu je třeba ukrýt v zákulisí, v jasně vymezeném a ohraničeném prostoru, u jehož vstupu visí tabulka s varováním „pozor, odhalené penisy“ (to je taková varianta na označení nudistických pláží).

Odkaz k psychoanalytickým teoriím asi není nutný, tato souvislost již zřejmě každého napadla. Jde nám stále především o reflexi vizuální kultury. Proč prsa ano a penisy ne? Problematiku reprezentace vagíny nebudeme rozvádět ze dvou důvodů: jednak je vagína (nebo alespoň ženský klín) mnohem častěji reprezentována než penis a jednak nemá vagína plastickou povahu, tj. nejedná se o „pozitivní“ tvar, ale o „negativní“, tedy vnitřní formu objemu. Pohled na mužské a ženské pohlavní orgány se liší. V jednom případě pohlížíme „do“, kdežto ve druhém „na“. Toto „na“ je společné pro ženská prsa a mužský penis. Zdaleka ne bezvýznamným žánrem pornografie je „shemale“, tedy sex s hermafroditem. Hermafrodit je nositelem ženských i mužských pohlavních znaků zároveň - má prsa i penis. Je tedy držitelem zdvojené plastické formy. Tento žánr pornografie je víceméně určen mužským heterosexuálním divákům, nemá mnoho společného s jinou sexuální orientací. Plastická forma je zde oním vizuálním lákadlem - čím víc, tím lépe. V případě obrazů ženského těla rozšiřuje jeho „plastický“ potenciál zadnice, nohy či chodidla, ale málokdy vagína. Tělesné otvory jsou v pornografii sice oblíbené, ale je třeba nahlížet do jejich vnitřku, nikoli klouzat pohledem po povrchu. Tělesné otvory představují druhý zřetelně tabuizovaný obraz ve veřejném diskurzu, ovšem mnohem silnější tabu se týká análního otvoru než vagíny. Anální otvor je totiž znovu i mužským majetkem a intimitou, která představuje ostře kontrolovanou sféru. Vztah penisu a otvoru je bezprostřední, penis proniká pod povrch těla. Je to tedy vnitřek těla a jeho ohledávání, co vyvolává odpor a stud? Ne tak docela. Velké množství produktů vizuální kultury zviditelňuje či tématizuje vnitřek těla, což nevyvolává v kontextu veřejného místa takovou frustraci jako zviditelňování mužské intimity.

Můžeme tedy penis považovat za skrytý mocenský nástroj či spíše symbol? To je více pravděpodobné, vzpomeneme-li si na různé kultovní reprezentace z evropského i mimoevropského prostředí, které mají povahu idolu („Hermovky“ ze starověkého Řecka, totemy, africké rituální skulptury atd.). Reprezentace penisu tradičně velmi úzce souvisí s mocenskou a sociální stratifikací, odhalení penisu je jasným mocenským signálem dominance. Tato moc je však nadindividuální, nemá konkrétní rysy. Vyjadřuje se v ní stálost, řád, kosmos. Proto v pornografických reprezentacích málokdy vidíme tvář muže, jehož penis se účastní sexuálního aktu. Muž je zde redukován na pohlavní orgán. Naproti tomu tvář ženy je obvykle neodmyslitelným účastníkem příběhu. Mimika ženy se proměňuje podle situace, je stejně stimulačním nástrojem jako její pohlavní znaky. Vyjadřuje vzrušení, vášeň, bolest, strach atd. atd. podle zaměření a struktury či narace daného příběhu. Muž je zde anonymním, zástupným elementem, což usnadňuje identifikaci jiného mužského konzumenta s aktérem příběhu. V tomto pojetí, kdy abstraktní, jakkoli materiální muž je konfrontován s konkrétní ženou se ozývá stará myšlenková tradice, která jasně odděluje mužské a ženské „principy“. Pozoruhodná na tomto víceméně filosofickém pojetí je jedna věc, a to sice pohled do mužského zadku.  

 

 

                                                                                            Václav Hájek

 

rowlandson_-_goodbye

kulturní teorie, vizuální studia

20. 7. 2009

destrukce umění, umění destrukce

thedayaftertomorrow  eiffel_tower                                                     destroyer-totem                                                 

 

 

 

 

destroyed-idol-tv      budha-afganistan-taliban-2001

      jeff-wall_destroyed_room_lrg-500x336                                             

 

 

 

 

5-a_colonne_vendome2      independence_day_movieposter                                                 ludvik                                                  

stalin      soska                                                 planet-apes                                          

 

 

 

 

aam-fragment          

 

 

 

 

Destrukce umění, umění destrukce.

Destrukce symbolu:

Idol, pomník a artefakt pod náporem bouří, vandalů a monster

 

 

 

Před vchodem do základní školy, kterou jsem v 80. letech minulého století navštěvoval, stála bronzová socha hubené nezletilé baletky. Že to byla baletka se poznalo podle trčící minisukénky se spoustou volánků a nepřirozeně pokroucených nožek. Ruce holčičky se vzpínaly k nebesům respektive někam k budoucnosti, kde zítra již znamená včera. Nezletilost byla dána proporcemi figury a zasněným výrazem obličeje. Na tento fakt však někteří neurvalejší abonenti našeho ústavu nebrali ohled a tak baletka mnohdy po ránu ležela povalena na trávě na útlých zádíčkách a její výraz byl ještě vyděšenější než obvykle. Na některých místech jejího kovového těla se též skvěly barevné šifry a znaky provedené spreji určenými jinak ke svépomocné správce laku karoserií. Tyto piktogramy měly zřejmě velký význam, který mi v nižších ročnících školní docházky unikal.

Co se to dělo s onou ubohou baletkou? Co znamenalo její shození z piedestalu a zhanobení barevnými cákanci? Nebohé bronzové děvče se stalo obětí exemplárního symbolického aktu zneuctění, který mohl být motivován sexuálními, politickými nebo estetickými důvody. Tento akt vykonávali zřejmě místní pubescenti, kteří pociťovali duchovní vyprahlost a sterilitu sídlištního prostředí a pokoušeli se v rámci této indiferentní prázdnoty zanechat určitou stopu či zprávu o své existenci či pobytu. Měsíční krajina sídliště byla označena tímto negativním výtvorem, čímž získala povahu místa (alespoň částečně), tj. domestifikovaného území, které má určité konkrétní a nezaměnitelné vlastnosti. K podobnému účelu dobře posloužily i proto-graffiti z období totality, například nápis „Hájek je vůl“ na zdi přístřešku na popelnice před naším domem.

Destrukci určitého artefaktu můžeme tedy považovat za jistou negativní tvorbu, o čemž uvažovali v širším významu třeba Nietzsche či Benjamin. I dnes se uvažuje o jistých výkonech „vandalství“ jako o kreativním počinu, který narušuje běžný stereotyp, symbolický řád či status quo. Takové počínání má samozřejmě dlouhou a bohatou tradici. V okamžiku, kdy jedna politická síla vystřídala druhou, změnily se obvykle i využívané mocenské symboly. Staré „agregáty“ paměti v podobě pomníků, podobizen vladařů, ale i celých architektur či dokonce měst ztratily mnoho na svém lesku, pokud po nich vůbec zůstalo něco, co by se mohlo lesknout. Tyto proměny symboliky a „designu“ prostředí byly pochopitelně provázány též s proměnami myšlenkových paradigmat, dobových epistémé, s transformací kultu. Nejznámější jsou asi různé varianty ikonoklasmu, ať už je motivován nábožensky, politicky či filosoficky. První křesťané s velkou nelibostí pohlíželi na hanbaté antické sochy a s oblibou jim ulamovali hlavy a končetiny. Podobně si počínali v případě náboženských obrazů protestantští věřící. Z poslední doby si jistě vzpomeneme na zákrok Talibanu proti obří soše Buddhy, čímž vznikl v afgánském skalním chrámovém komplexu poměrně zajímavý výklenek. Obdobné politicky orientované počínání můžeme sledovat přinejmenším od Velké francouzské revoluce, která v tomto směru založila celou moderní tradici. Z grandiózního pomníku krále Ludvíka zbyla do dnešních dnů v muzeu jen odlomená noha v slušivém sandálu.

Jedním z nejzajímavějších případů politické destrukce symbolických artefaktů je zboření sloupu na náměstí Vendome v době Pařížské komuny. Do tohoto hrdinského skutku se totiž aktivně zapojil malíř-realista-socialista Courbet. Dobové karikatury dokonce jeho podíl zveličují a ukazují mohutného břicháče Courbeta, jak lomcuje drobným sloupkem a vytřepává z jeho podnoží malé kontrarevoluční postavičky. Známý excentrický umělec se tu prokazatelně ujal úlohy ničitele a znegoval tak tvůrčí akt, jímž se poboření sloupu díky jeho účasti stalo. Na karikaturách se Courbet tváří podobně jako při jiných příležitostech, které dobová novinová kresba ironicky zaznamenala. Má hrdě zvednutou hlavu s trčícím plnovousem; kresby zdůrazňují jeho údajný egocentrismus. Tento modelový postoj ovšem dobově patřil ke standardní konstrukci umělecké identity, která se už od romantiky odvíjela od pojmů geniality a jisté démoničnosti. Pokud byl takto Courbet stylizován dobovými médii v případě poboření Vendomského sloupu, znamená to, že tento čin byl v jeho případě spojován s jeho uměleckou rolí.

Destruktivní akt jako umělecké dílo získal v moderní době své pevné místo v rámci tvůrčích strategií (můžeme připomenou např. akce Fluxu, i „postmoderní“ umělecké útoky na umění - tady jde o teoreticky již reflektovanou „postprodukci“). V této souvislosti si také vzpomeneme na reflexi časovosti kulturních produktů, což jé téma časté již od „epochy sentimentu“ a rané romantiky. V této době se to v obrazech a na salónech jen hemží ruinami, torzy, úlomky, fragmenty. Fixace na rozpad v této době vytlačila dřívější tezi o absolutním celku, který se stal nadále nedůvěryhodným a neestetickým. Fobie z rozpadu a dočasnosti však s sebou nese i slast a vzrušení. Ozývají se zde jisté hlubinné podtexty, v nichž se smrt a násilí spojuje se sexuální aktivitou. Stále více vychází najevo, že vykloubení z řádu, jeho ohrožení, je jedním z nejmocnějších dráždidel libida. Moderní psychologie začíná v tomto smyslu dešifrovat sny neurotických pacientů, kteří si nic tak v skrytu duše nepřejí jako strhující sexuální akt uprostřed kobercového bombardování (když si vzpomeneme na filmy Kusturici).

Dnešní obsese masovými obrazy, které reflektují destrukci symbolických dominant, je zjevná. Katastrofický film Stupeň 7, který pojednává o ničivé „globální bouři“, začíná několika scénami, v nichž se pod poryvy strašlivého vichru hroutí nejprve Eiffelova věž, pak egyptské pyramidy a nakonec i Socha Svobody, jejíž svištící paže málem zasáhne klíčového hrdinu, krčícího se na balkonku kdesi v New Yorku. Je pozoruhodné, jak jsou osudy zásadních kulturních symbolů provázány s osudy těch aktérů příběhu, díky nimž se nakonec obvykle vše v dobré obrátí. Ve filmu Day After Tomorrow (Dnů poté je více, tak raději takto) Sochu Svobody nejprve zaplaví rozbouřený oceán a nakonec zamrzne v ledovém krunýři, který pokryl celou severní polokouli (zatímco za hraničním přechodem do Mexika je slunečno a příjemně teploučko). Občas nějaká monstrózní stvůra ulomí Soše Svobody hlavu a špacíruje si s ní po ulicích. Tyto apokalyptické vize rozhodně nemají vyznít jako memento. To by už totiž všichni museli jezdit na kole se solárním panelem na zádech. Nikoli. Tyto vize konce světa, zdůrazněné zdecimováním známých dominant či uctívaných idolů, mají jednoznačně bavit a rozněcovat touhu již poněkud otupělého diváka. Konec světa znamená, že ráno není třeba vstávat do práce, za poslední objednávky není třeba platit a sličnou pošťačku je možno udolat na ulici bez obav z trestně-právních následků. Chaotické rozuzlení přestárlého řádu představuje v současnosti neobyčejně vděčnou zápletku populární narace a vizuality. A symbolická ztělesnění tohoto řádu v podobě soch, věží a jiných pamětihodností? Ta půjdou první na řadu.

 

 

                                                                                              Václav Hájek

 

planetoftheapes