Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Říjen, 2009

kulturní teorie, vizuální studia

26. 10. 2009

první kontakt s jinakostí

day-1-b

 

day-2-b

 

startrekfirstcontact

kulturní teorie, veřejný prostor

rezervace nebo district

district9tease   district9-poster1                                                 indid                                                   

 

 

 

 

ebay18    

 

 

 

 

Námět filmu Rezervace XB 16 jako volná antiteze filmu Distrikt 9

 

 

V roce 16321 po Kqeryovi byla objevena planeta Awedfewx, která byla pojmenována, jak její jméno napovídá, po svém objeviteli, kapitánovi kosmické letky, která byla vyslána na cestu králem Wrksdlhidfbvjlk, panovníkem Gwekigf. Původním cílem bylo nalezení tzv. západní cesty na Krypton. Nicméně dosavadní mapy kosmu nebyly úplně přesné a neuváděly zmíněnou nově objevenou planetu, která se nacházela v prostoru, kde podle všech očekávání měl být Krypton. Skeptici prorokovali výpravě nezdar, neboť kosmos není podle jejich slov kulatý a proto západní cesta nemůže vést jinam než k jeho okraji, tj. ke konci kosmu.

Kapitán  Awedfewx potom, co narazil na novou planetu, pojmenoval její obyvatele Kryptoňané, neboť se domníval, že dorazil k atmosféře Kryptonu. Teprve několik let po kapitánově smrti vyšlo najevo, že byla objevena zcela nová, neznámá planeta. Nicméně jméno Kryptoňané už jejím obyvatelům zůstalo. Oni sami si říkali Lidé nebo tak nějak.

Zpočátku probíhal kontakt mezi námi a Kryptoňany zcela pokojně a mírovou cestou. Směňovali jsme za jejich vzácné organické sloučeniny různé cetky, hlavně časové přenašeče a podobné hračky. V klidu a míru jsme se začali usazovat na okrajích Kryptonských sídlišť. Tato sídliště byla tvořena jakýmisi vícepatrovými chýšemi uplácanými z materiálu, připomínajícího náš jíl. Odkoupili jsme od Kryptoňanů zcela legálním způsobem nějaká území, na nichž jsme si začali stavět své inteligentní domy z jiker a bičíků. K prvnímu narušení přátelství a harmonie došlo ve chvíli, kdy jsme Kryptoňanům chtěli v dobrém úmyslu zprostředkovat naši pravou víru a spasit jejich naivní duše. Žili totiž dosud v zajetí jakýchsi animistických bludů, uctívali jakéhosi ducha či fantoma a nikoli inteligentní samoregulační pralátku, jak je jasné všem rozumně myslícím bytostem. I když dnes se mezi námi najde velmi mnoho vlažných věřících i nevěřících, což však naše tolerantní, demokratická společnost bez problému akceptuje. Každý má právo na svůj kosmický názor, což je zaručeno i listinou základních práv a svobod KJGHHánů.

Dobře míněná misionářská činnost našich kněžích narazila u Kryptoňanů na tuhý odpor. Několik kněžích bylo i barbarským způsobem mučeno a zabito. Takový útok na naši svatou víru jsme nemohli nechat bez trestu. Mnoho Kryptoňanů bylo potom zabito ve válkách, které byly z naší strany vedeny zcela kulantním způsobem, což odpovídalo tomu, že právo bylo na naší straně. Řada Kryptoňanů bohužel též zahynula na následky svého nedokonalého imunitního systému, který se nevyrovnal s drobnými chorůbkami, které naše expedice na Awedfewx zanesly. Po čase se však velké množství Kryptoňanů zcela dobrovolně přiklonilo na naši víru. Záškodnické akce z jejich strany však nekončily a tak bylo celé 18. tisíciletí poznamenáno boji mezi našimi jednotkami a Kryptonskými útočníky.

Krajina Awedfewx se postupně měnila. Nekultivovaný prostor planety časem zaplnila naše inteligentní města a dopravní sítě časoprostorových drah. Výstavba první oběžné dráhy kolem planety byla poznamenána záškodnickými akcemi Kryptoňanů. Jejich skupiny přepadávaly naše časoprostorové kapsle a mnohdy došlo ke krveprolití. Do cesty kapslím kladli Kryptoňané zátarasy ze starých tzv. satelitních družic, kterých bylo na atmosférických planinách požehnaně.

Při zakládání nového hospodářství jsme začali využívat Kryptoňany jako pracovní sílu. Je nutno přiznat, že naši osadníci si v 18. tisíciletí nevedli vždy zrovna šetrně a málo odolní Kryptoňané mnohdy náročnou práci na Bičíkových plantážích nepřežili. Proto si první osadníci začali dovážet levnou pracovní sílu z planety KLJHJG, což však také nebylo zrovna etické jednání. V druhé polovině 18. tisíciletí bylo však otroctví zrušeno. Tomu však předcházela krvavá občanská válka mezi severním a jižním Awedfewxem. Už koncem 18. tisíciletí začaly vznikat první rezervace pro původní Kryptoňany. V nich jsou naprosto plnoprávnými a svobodnými občany a dokonce požívají řadu výhod. Přesto stav jejich populace není uspokojivý.

Řada Kryptoňanů v jejich vzduchových rezervacích podléhá alkoholismu a drogám. Naši sociální pracovníci se velmi snaží jejich situaci zlepšit a vnést do jejich společenství běžné společenské zvyklosti. Kryptoňané mají dokonce ulehčený přístup na naše školy a přesto pouze málo z nich této možnosti využívá. Stěžují si, že v našich městech není vzduch a že musí nosit speciální skafandry. To je však spíše výmluva, kterou zastírají svoji rezignovanost a nezájem o veřejné záležitosti.

Politická reprezentace Kryptoňanů je málo početná a většinou se snaží jen o zvýšení dotací pro rezervace. Víme o tom, že velká část těchto dotací jde na černý obchod s alkoholem a proto se snažíme o promyšlenou grantovou strategii s jasnými výstupy a transparentním hospodařením.

Řada z nás si na přelomu 18. a 19. tisíciletí oblíbila kryptonský folklór, v němž velkou roli hrají staré rituály a legendy. Mýtus svobodného a přirozeného Kryptoňana se usídlil hluboko v našich srdcích a tvoří nedílnou součást naší planetární identity. Dnes už je jednoznačně oceňováno až mytizováno hrdinství Kryptoňanů v bojích v 18. tisíciletí a málokdo by dnes chtěl tvrdit, že Kryptoňané jsou krvelačná monstra, tak jak byli nepřijatelným způsobem nazýváni v době kolonizace.

Připomeňme si závěrem alespoň známou píseň, která vzdává hold starým Kryptoňanům i našim mlžům, kteří je byli nuceni pod tlakem dobové propagandy zabíjet.

Tam, kde leží Zjhf IOUHG, je kryptonská zem, tam přilítá generál Skljhio se svým praporem,
modrý skafandry letců, stíny dlouhých laserů a z kryptonských signálů po nebi letí dým.
Ref: Říkal to Djku IZHG, já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalérií, jak krví zelená zem.
Kmen Aémček je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Skljhio neposlouchá ta slova varovná.
Tam blízko Zjhf IOUHG šedivou prérií letí generál Skljhio s sedmou kavalérií,
marně mu stopař IZHG radí: Zpátky povel dej! Jedinou možnost ještě máš, život si zachovej.
Tam blízko Zjhf IOUHG se vznáší smrti stín, padají letci z kapslí výstřely z laserů,
límce modrých skafandrů barví krev zelená, kmen Aémček je statečný a dobře svůj kraj zná.
 Pak všechno stichlo a jen tam-tam duní nad krajem, v oblacích prachu mizí Aémček vítězný kmen, cáry vlajky elipsovitý, po kopcích vítr vál, tam uprostřed svých vojáků leží i generál.

  posterusflagofliberty

Ostatní, kulturní teorie

20. 10. 2009

z nýmanda hrdinou

outsider  739px-carl_spitzweg_017                                                   independence-day-2                                                  

 

 

 

 

godzilla_5    vangogh1991                                                 war_of_the_worlds_3                                                  

 

 

 

 

Z nýmanda hrdinou.

Mýtus outsidera v umění a populární kultuře

 

 

V mnoha pohádkách a bajkách se praví, jak se z hloupého Honzy případně z ekonomicky podhodnoceného ševce či z jiných sociálně slabých jedinců vyklubali výtečníci, kteří nakonec shrábli slávu, peníze i nějakou tu princeznu. Kdo nevěří, ať tam běží. Podobné postavy, které disponují vesměs pouze alkoholismem, bídou či neurózou a také nějakou tou dobře ukrytou genialitou, se staly oblíbenými hrdiny středoproudých filmů a jiných populárních příběhů. Už před časem si této masové obliby geniálních smolařů povšimli filmoví producenti a zužitkovali ji i v parodickém žánru (např. film „Připoutejte se prosím“ z roku 1980, v němž neurotický ztroskotanec trpící pocitem viny nakonec zachrání cestující dopravního letadla, jimž hrozila mnohočetná záhuba).

O „outsiderovi“ se začalo mluvit zřejmě až v druhé polovině 20. století, kdy se objevuje v literatuře, sociologii i teorii umění. K popsání podobného společenského typu se dříve používalo široké spektrum výrazů, které se často vztahovaly k umělecké sféře. Apollinaire je autorem textu Zavražděný básník, kde popisuje konflikt umělce se společností, jenž nakonec vede k fyzické likvidaci jedince, který se vymyká ustáleným normám a stereotypům. Franz Kafka sepsal povídku Umělec v hladovění, kde vrcholným uměleckým produktem je vlastně co nejhlubší existenční propad. Tradiční termín „prokletí básníci“ zavedl do kulturního slovníku Paul Verlaine v 80. letech 19. století. Celý tento povyk kolem více či méně výjimečného jedince, který se ocitl na okraji společnosti, začal zřejmě v období romantismu, jak dokládá třeba olejomalba německého představitele tohoto uměleckého směru Carla Spitzwega s příznačným názvem Chudý básník.

Outsider podle moderní sociologie je jedinec nebo i sociální skupina, který je nějakým způsobem distancován od hlavních zdrojů moci, ocitá se v opozici vůči stávajícím společenským normám a dominantní kultura jej odmítá akceptovat či přijmout. Takoví „stigmatizovaní“ jedinci či celá společenství existovali samozřejmě i v dřívější historii. Zdrojem konfliktu s dominantní kulturou bylo často náboženství, národní příslušnost, popřípadě i určité tělesné znaky. Teprve v moderní době došlo k myšlenkovému obratu, v jehož důsledku se z pronásledovaného, stigmatizovaného jedince stává jakýsi prokletý hrdina a idol. Většina populárních hvězd staví svoji osobní legendu alespoň částečně na více či méně fiktivních stigmatech. Lačná veřejnost je sycena jejich skandály, osobními problémy, morálními poklesky, s jejichž pomocí se cíleně demonstruje jinakost a excentričnost hrdiny. Tato excentričnost znamená, že hrdina není „uvnitř“ standardní společnosti, ale pohybuje se na jejím okraji, uniká z rámce konvencí a pravidel. Z monstrózního strašáka, jímž byl outsider v historii, se v moderní době stává kultovním symbolem, modlou. K tomu je však zapotřebí právě dialektiky pádu a znovuzrození, zla a dobra, katastrofy a vítězství.

Romantické klišé outsidera či prokletého, démonického hrdiny, přešlo do krve populární kultuře druhé poloviny 20. století a vytvořilo zde jeden z nejoblíbenějších stereotypů, v němž je konstruován moderní sen či mýtus. Moderní hrdina není vesměs od začátku predestinován k výjimečným výkonům. Není to princ, boží syn ani jinak vyvolený jedinec. Začíná tak říkajíc od píky. Ze dna se postupně nebo náhle zvedá k zásadnímu činu, jímž spasí nebo alespoň oslní lidstvo. Věčně opilý matematik ve Dnu nezávislosti přijde na to, jak vyzrát na vraždící mimozemšťany, vysmívaný biolog, kterého právě vyhodili z bytu, se vypořádá s Godzillou atd. atd. Tyto klišovití hrdinové mají svůj předobraz v legendách o moderních umělcích a básnících. Mnoha z nich neobyčejně prospěl právě dramatický moment možné „prohry“, možného pádu do zapomnění a nicoty. Jejich outsiderovství vytváří oblíbený kontrast vůči pozdějšímu zářnému úspěchu. Co by zbylo z Kafky, kdyby nenařídil Maxu Brodovi, aby jeho spisy po smrti spálil. Co by zbylo z van Gogha, kdyby své obrazy draho prodával a mohl si koupit barvičky ze svého. Co by zbylo ze mě, kdybych měl na zaplacení nájmu.

 

                                                                                 Václav Hájek

dubuffet2 

Ostatní, veřejný prostor

16. 10. 2009

reklamní plochy

bilboard-mobil-1-strany 32                                                    reklamni-plochy02                                                   

 

 

 

 

photos_zoom_485 plocha                                                     reklama_1                                                  

 

 

 

 

 

Jak jsem prodával reklamní plochu.

Příspěvek k výročním úvahám o politicko-ekonomické transformaci

 

 

Přišla bída na Kozáka… Není divu. Máme tady nějakou tu krizi; pracovní smlouvy končí, platy se snižují, nájmy se zvyšují. Ve snaze vylepšit svoji finanční situaci jsem jednoho dne pročítal inzeráty na pracovní místa a brigády. Objevit tak nějakou prostinkou, dobře placenou práci, při které bych měl čas i na své ušlechtilé záliby, přál jsem si. A ejhle! Najednou narazím na inzerát, slibující snadný výdělek, bez zbytečné námahy a obtížně splnitelných podmínek. „Společnost XXX nabízí prodej Vaší reklamní plochy na autě, domu či pozemku. Výdělek až hafo korun měsíčně!“ Báječné, pomyslel jsem si. Auto mi ještě z dřívějších tučných let zbylo, tak proč si ho nenechat polepit nějakou reklamou, když to tak dobře zaplatí. Šupky dupky, zavolal jsem na bezplatnou informační linku reklamní společnosti a nabídl jim svoje vozidlo k dekorování. Unavený hlas v telefonu mně pozval na schůzku nazítří dopoledne.

V nevábné karlínské ulici pod lešením a kusy igelitu byly dveře reklamní společnosti. Papírová cedulka přilepená na skle naznačovala, že je zde „klientské centrum“. Jen jsem vešel do čekárny, vykouknul z vedlejší kanceláře menší, nervózní chlapík. „Máte zpoždění.“, povídá. „Máme málo času, za chvíli přijdou další.“, vysvětlil mi situaci. Spíše to vypadalo, že má celkově naspěch. Pravděpodobně byl právě uprostřed stěhování do některého z daňových rájů. „Inzertní poradce“ mi v několika vteřinách objasnil, jak bude transakce probíhat. „My budeme propagovat Vaši reklamní plochu na svých internetových stránkách a vy nám zaplatíte poplatek za roční spolupráci. 58 675 spokojených klientů.“, dodal. Podotkl jsem, že auto, jehož reklamní plochy jsou ve hře, není moje a nevím jeho poznávací značku. „To nevadí, to nevadí.“, drmolil. „Mám to sepsat, mám to sepsat?“, opakoval několikrát. Zatímco jsem přemýšlel, objevilo se na stole několik formulářů a v ruce se mi ocitla propiska. „Tady to třikrát podepište. Tady, tady a tady.“, chvat se zvyšoval, chlapíkovi asi na Seychelách padala pěna. Protože jsem slušně vychovaný, nechtěl jsem chlapíka nechat čekat a po krátkém průzkumu smlouvy, když jsem si ověřil hlavně, že jsem právě neprodal nějaký orgán, jsem na smlouvy vysekl několik podpisů. Chlapíkovi se očividně ulevilo a na chvíli jakoby zapomněl, že jsem ještě v kanceláři. S obličejem snícího Buddhy mně vyprovodil ke dveřím.

V nejbližší kavárně jsem si listiny pečlivě přečetl, abych zjistil, co jsem právě získal. Po důkladném průzkumu jsem seznal, že jsem si právě za nemalý peníz zakoupil právo mít na neznámých internetových stránkách po dobu jednoho roku fotografii svého auta. Fotografii musím pořídit sám. Pokud se na stránkách neobjeví, došlo zřejmě k technické chybě, o níž můžu společnost informovat písemně doporučeným dopisem. Náprava chyby pak možná někdy proběhne. Tuto službu jsem povinen zaplatit do večera, jinak budu muset zaplatit navíc pokutu, úroky ze zpoždění a nikoli symbolickou částku za každou upomínku, kterou mi společnost pošle. Hlavním bodem informačního letáku, který jsem při schůzce též obdržel, bylo přání mnoha úspěchů.

A teď ta zřejmě už dlouho očekávaná stará židovská anekdota, která nám stejně jako jiné židovské anekdoty osvětlí podstatu věci. „Roubíček se ptá Kohna: Jak je to možné, že jste tak chytrý a dobrý obchodník? Kohn na to: Tak chytrý jsem proto, že jím hlavy ze slanečků. Roubíček: A můžete mi taky jednu hlavu ze slanečka prodat? Kohn: Ale jistě, ale je dost drahá. Roubíček zaplatí hlavu slanečka a chvíli jí s nechutí žvýká. Pak povídá: Um Gott, Kohn, co jste mi to prodal, vždyť to se nedá žrát. Za takový peníze jste mi prodal něco, co nemá vůbec žádnou cenu! Kohn se usměje: No vidíte, vy jste tu hlavu ještě ani nesněd, a jak už Vám to začíná zapalovat!“.

Tak jsem si tedy pořídil hlavu ze slanečka. Jmenuje se „pasivní propagace reklamní plochy“. Neviditelná ruka trhu zašátrala v mé kapse a vytáhla si odtamtud slušnou sumičku. „Inzertní poradce“ mi také zřejmě mimoděk sdělil, že moje sedm let staré auto považuje za „funglovku“. Posléze jsem pochopil, že moje auto mu přijde překvapivě nové na reklamní plochu. Většinou prý uzavírá smlouvy s majiteli desítky let starých Favoritů, stodvacítek atd. Později mi docvaklo, že reklamní plochu na svém autě se vesměs snaží prodat jen lidé, kteří jsou v opravdové nouzi. V tomto svém nezáviděníhodném postavení mocensky oslabených jedinců se stávají snadnou kořistí iluzorních nabídek na snadný přivýdělek. Vzhledem k jejich mizivé obranyschopnosti je snazší je okrást. Neviditelné ruka šátralka se nalézá na konci paže příkladného zbabělce, který se nepustí do křížku se silným protivníkem. Jak říká Jára Cimrman: „Bohatým bral a chudým dával … nebo chudým bral a bohatým dával? No prostě něco v tom smyslu.“

Nicméně divoká jízda na horské dráze gründerského kapitalismu je opravdu zábavná. Čest trhu! A mimochodem: nechce si někdo koupit moje břicho jako reklamní plochu? Vzhledem k mojí zálibě ve sladkostech má značný potenciál a časem se může stát i místem pro velkoplošnou reklamu. Z technologií reklamy upřednostňuji nálepy, plachtu či malbu. Řezání do kůže je s příplatkem.

 

                                                                            Václav Hájek