Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Listopad, 2009

kulturní teorie, veřejný prostor, vizuální studia

13. 11. 2009

10 nejznámějších obrazů na světě

wc_piktogram smajlik                                                   pica                                                   

 

 

 

 

victory mcdonalds-logo                                                      zakaz-vjezdu                                                

 

 

 

 

hakovy-kriz  zakaz-koureni                                                      srdce1                                                

microsoft-windows-vista-logosmall1  

 

 

 

 

Deset nejznámějších obrazů na světě

Co vám říká Mona Lisa? Nic.

 

 

 

Tak, a teď si budeme asi hodinku povídat o Moně Lise, Guernice, Slunečnicích atd., že jo? To bychom samozřejmě mohli, i když nevím proč a k čemu nám by to bylo, nicméně protože jsou na pořadu „nejznámější obrazy“, tak tyhle adepti z top žebříčku rychle vypadnou. Měl jsem na základní škole (nikoli ve zvláštní) spolužačku, která Leonarda šacovala na režiséra a ve van Goghově případě hádala na střední váhu v boxu. Kéž by! Nicméně rudá hvězda ji nezaskočila (ano, jsme cílovou skupinou komedií středního věku), stejně jako dnes vycítí už z velké dálky, že se u Macdonaldů dává něco dobrého. A jak to ví? Pochopitelně kvůli obrázku, který nad dálničním odpočívadlem přátelsky poblikává. Žluté emko si nesplete ani ten nejzapřisáhlejší tupec, který jinak považuje ležatou osmičku za dvě slepené lentilky a boží oko za reklamu na peep show.

Obrazy vždy fungují jako symboly, které si spojujeme s více či méně známým významem, snažíme se je vyložit podle svých zkušeností a informací. Pokud nebudete nic vědět o van Goghovi a „legendě“, která se za tímto jménem-značkou skrývá, tak reprodukci jeho Slunečnic přejedete pohledem zahrádkáře, který právě shání semínka na jaro. Při pohledu na Monu Lisu vás v případě podobné vzdělanostní základny napadne, že jste tu herečku už někde viděli, ale nemůžete si vzpomenout kde, a Guernica v lepším případě vyvolá úvahy o reklamě na pojišťovnu, v horším pak o tom, že cvoků běhá po světě opravdu hodně. Naopak při pohledu na žluté emko, prorážející tmu nad dálnicí hned vedle přehřátého šestinohého psíka, vás nenapadne nic jiného, než že big mac je v akci. V rámci určitých porevolučních halucinací, které moje generace zažívala zhruba před dvaceti lety, jsem sice při svých prvních návštěvách západních zemí velké žluté M četl obráceně jako W a za ním jsem si podvědomě přimýšlel C, k čemuž jsem byl doveden zřejmě víceméně logickou úvahou, že na hamburger peníze nejsou, ale záchody jsou zadarmo, to však nic nemění na tom, že jsem daný symbol interpretoval správně vzhledem k funkcím, jejichž plnění jsem od symbolizované instituce očekával. Tedy, abych se vyjádřil zcela jasně, žluté emko mně informovalo o tom, že v daném místě jsou k dispozici toalety, což byla pravda. Tedy mimo jiné.

Nejznámějšími, všeobecně správně interpretovatelnými obrazy, jsou tedy vždy ty, které reprezentují ten nejprůměrnější průměr kulturních výdobytků konkrétní doby a konkrétního místa. Vzhledem k dnešní globální disponibilitě informacemi se tento průměr týká spíše už jenom doby, neboť místem je celý svět plus mínus nějaké odchylky. Takovou odchylkou může být třeba obecné povědomí o významu znaku jin a jang ve Východní Asii, na rozdíl od jeho hermetičnosti např. pro moji zmiňovanou spolužačku, která by se asi v tomto případě opět vytasila se svojí oblíbenou rozšlápnutou lentilkou. Tvrzení, že v minulých dobách by skupina nejznámějších obrazů vypadala jinak než dnes, asi netřeba příliš dokazovat a vysvětlovat. Co by si asi počal středověký rolník ze Schwarzwaldu se žlutým emkem. Také budoucí globální vizuální symboly mohou v mnohém překvapit. Myslím, že třeba moje logo Malého teoretika, na kterém pilně pracuji, brzy prorazí hegemonii dnešních všeobecně známých log a znaků a dočkáme se toho, že vedle velkého svítícího M bude šibalsky pomrkávat malé veselé t. Na druhou stranu je třeba připomenout, že určité obrazové respektive vizuální znaky mají nadčasový charakter a setkáme se s nimi nezávisle v různých dobách a kulturách, v nichž vyjadřují přibližně stejné obsahy. Třeba znak šipky či šípu, dnes bychom řekli třeba „přikázaný směr jízdy“, doplňuje již kompozice pravěkých jeskynních maleb. Podobně jsou různé ty sluneční a měsíční symboly součástí ornamentů a dekoru v nejrůznějších kulturách. Také některé obrazové prvky převzaté z mimiky a gestikulace mohou tvořit průsečík různých světových vizuálních kultur. I když třeba vztyčený prostředníček neznamená všude to samé a o omylech spjatých s kýváním a vrtěním hlavou toho bylo napsáno už také hodně.

Všeobecné povědomí o významech určitých obrazových projevů tedy nevyplývá z nějakých antropologických konstant, ale z míry medializace a rozmnožení daných znaků. Každý obrazový projev, ať už tzv. napodobivý či nenapodobivý, musí být provázen výkladem smyslu, popiskem, obsahovým kontextem. I obraz tak zdánlivě lehce srozumitelný, jako třeba fotografie tváře, může být nesprávně „čten“ a interpretován při neznalosti daných způsobů zobrazení či značení. Taková fotografie může být „čtena“ třeba jako malá, šedá lidská hlava, rozplácnutá na papíře. Musíme vědět, jakým způsobem daná zobrazovací metoda funguje. Tedy např. že v případě fotografie dochází často ke zmenšení, znehybnění apod. Člověk na fotce je přeci jen málo podobný skutečnému člověku. Skutečný člověk se hýbá, není obvykle vysoký deset centimetrů atd. Pokud chceme interpretovat obraz přesněji, potřebujeme ještě mnohem více informací a obsahového kontextu. Nevystačíme třeba s všeobecným povědomím o perspektivní projekci, které nám umožní interpretovat malinké slony na obraze jako vzdálené a velikánskou myš jako blízkou k pozorovateli obrazu. S takovým minimem informací bychom nemohli dešifrovat význam různých obrazů a např. státní vlajky bychom si snadno popletli se vzorníkem tapet. Obrazy však vesměs neobsahují žádné vnitřní nápovědy obsahové interpretace. Ani kompozice, ani barevnost nenaznačuje význam pro neobeznámeného diváka. Dalo by se namítnout, že třeba na obraze krajiny budu vždy modrou barvu nahoře interpretovat jako nebe a zelenou barvu dole jako trávu. Člověk žijící celý život na poušti nebo v Antarktidě by to tak asi neviděl. Nicméně nám teď nejde o tuto oblast primárních či denotačních významů. Obsah a sdělení obrazů totiž spočívá spíše v oblasti komplikovanějších, konotačních významů. Většinou nejde o to, abychom na obrázku ženy rozpoznali ženu a na obrázku města rozpoznali město. Jde o to, abychom si byli schopní představovat, co je to asi za ženu a co je to asi za město. Obrazy používáme tak, že uvažujeme, co by to „mohlo být“. Nepídíme se většinou po přesných, doslovných významech s výjimkou výjimečných situací, v nichž luštíme šifry, jimiž jsou třeba i dopravní značky či orientační značení. Při návštěvě cizího města se třeba snažíme zorientovat v dopravě a hledáme přesné významy orientačního sytému. Chceme se třeba dostat do místa P a hledáme k němu cestu. Předpokládáme, že určité obrazové symboly nás k tomuto místu přesně dovedou a že neznačí nic jiného než právě místo P. Po etapě tápání a dešifrování zjistíme, že místo P je označeno zeleným čtverečkem a víme, že se v kterémkoli místě trasy můžeme spolehnout na to, že zelený čtvereček nás vede neochvějně do P. Zelený čtvereček a P jedno jsou. Překrývají se. Zelený čtvereček reprezentuje pouze P. Většina obrazů nefunguje a ani nemá fungovat tak jednoznačně. Významy a kontexty, které se za vizuálním znakem rozvětvují jsou velmi početné. Dokonce pro různé diváky či cílové skupiny se nabízejí různé významy. Interpretace jsou pluralitní. Např. žluté emko pro mě dlouho symbolizovalo toalety, pro někoho jiného symbolizuje jídlo, pro jiného kávu, pro jiného určitý životní styl, pro jiného místo setkávání a relaxace atd.

Obrazy jsou tedy akumulátory významů. Jejich interpretace neprobíhá mechanickým způsobem. Neptáme se, co to je, ale co by to mohlo být. I masově medializované obrazy využívají této plurality významů a dokonce nabízejí divákovi i možnost subjektivní, individuální interpretace. V obrazech je jakési prázdné místo, které naplní divák svým jedinečným pohledem a výkladem. Tyto výklady jsou relevantní, pokud nejsou naprosto chybné a pokud reprezentovaná instituce je schopná plnit funkce, jež výklad předpokládá. Pod žlutým emkem se tedy můžete najíst, napít, odpočinout si, pobavit se, ale nemůžete odtamtud odletět na Mars. Podobně třeba pod hákovým křížem nemůžete přispět na charitu nebo pod piktogramem vagíny zaskočit na třídní schůzky. To ovšem většina obyvatel této planety ví.

Obrazy známé od obrazů neznámých se liší právě ve svém interpretačním potenciálu. Pod žlutým emkem si spousta lidí na celém světě představí spoustu věcí. Pod Monou Lisou si pár lidí na světě vzpomene na dějiny umění, ale veliké množství lidí napadne jen jediná interpretace, a to sice, že na tom obrázku je „nějaká“ ženská. Neznámá ženská. To je jediná možnost interpretace, přičemž všechna další možná zpřesnění se opět nesou v tomto duchu „nějaké něco“. Třeba „nějaká ženská v nějakých horách“. A dost. Nikam dál se obsahový výklad nerozvine, než ke konstatování základních, denotačních kvalit, které však stále zůstávají na bázi nepřekročitelné neurčitosti. Známé obrazy naproti tomu nabízejí širokou škálu konkretizací. Třeba zmíněný hákový kříž. Tento symbol je oblíben v různých národních i politických kontextech, které spolu nemají téměř nic společného. Jeho význam je velmi vágní, ale zároveň velmi přesný. Každý, kdo je s tímto symbolem obeznámen, ví, že je to znak čehosi zakázaného či abnormálního, tedy čehosi, co překračuje určité normy a hranice, zároveň čehosi, co se nějakým způsobem odvolává na minulost, čehosi, co má vztah k různým formám extremistického myšlení atd. Nedávno informovala česká média o skandálu, při němž došlo k postihu některých českých vojáků v zahraničních misích, kteří si zkrášlili své uniformy nacistickými symboly. Co tyto symboly v tomto konkrétním případě znamenaly? Velmi divergentním způsobem reprezentovaly určitý životní pocit a styl. Ten by se dal možná zjednodušeně označit za styl „tvrdý chlapi“. Militaria (knihy, filmy atd.) jsou mnohdy svými příznivci vnímány v podstatě jako jakési pohádky. Symboly z těchto „pohádek“ pak slouží k fantazijnímu zážitku základního schématu pohádky či mýtu (konflikt, katastrofa, katarze, nesmrtelnost atd.).

Symboly nabité interpretačním a především zážitkovým potenciálem, který anticipuje podíl či empatii, patří k oněm nejznámějším obrazům dnešní doby. Nejedná se o to, že by tyto obrazy obsahovaly tento potenciál nějak objektivně či substanciálně. Tento potenciál je jim přisouzen v rámci medializace a šíření obrazu. Žluté emko samo o sobě žádný potenciál nemá. Postupně jej však získalo v rámci svého vítězného tažení světem, kdy kráčí po boku reálné či fiktivní demokratizace, modernizace atd. Smajlíky se objevily asi před dvaceti lety a dnes si bez nich nedokážeme představit plnohodnotnou netělesnou komunikaci. Gesto dvou prstů vztyčených do véčka tady také nebylo vždy a dnes se jím ohání kdekdo, když chce vyvolat iluzi víry v lepší zítřky. Starý dobrý piktogram vagíny provází naproti tomu lidstvo už od pravěku a stále dobře slouží. Bohužel dnes nebezpečně zdvihá hlavu také symbol přeškrtnuté cigarety, jehož interpretaci bych si já osobně klidně odpustil.

 

                                                                                 Václav Hájek

 

 fuck-you