Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Prosinec, 2009

kulturní teorie, vizuální studia

26. 12. 2009

vánoční porno

11  2frohe-weihnachten                                                   3weihnachten7                                                  

 

 

 

 

4parmigianino_cupid  5006                                                    6afrodita-hierogamie-tempelprostitution                                                 

 

 

 

 

706  81221-frohe-weihnachten                                                   9xxx2                                                  

 

 

 

 

 

Frohe Weihnachten!

Sezónní pornografie v čase vánoc

 

 

 

 

Od kdy se z vánoc stala pornografie? Ve dvacátém století, v moderní době, v epoše konzumní společnosti? Všechny tyto možnosti asi mají něco do sebe, ale přesnější by snad bylo tvrdit, že vánoce měly příchuť pornografie vždy. A nejen vánoce. Vánoce mají tu smůlu, že jsou téměř univerzálním svátkem, který má různé podoby a lokální či dobové varianty a nikdo vlastně přesně neví, co a proč se zrovna oslavuje. Nevíme to dnes a nevěděli to ani lidé v minulosti. Slavily se a slaví se ty různé slunovraty, počátky nového života, konce a začátky roku atd. Všechno je to spolu nějak promícháno a propleteno a hlavním bodem oslav tak zůstává zažít něco výjimečného, nevšedního, vymanit se z běžného životního rytmu. Rituál už však není to, co býval. Není ani očistný ani ozdravný. Představuje jen rámcově legální exces, nad kterým se přimhouří oko o něco více než v případě jiných narušení řádu všednosti.

Před chvílí jsem si prohlížel na internetu různé typy vánočních blahopřání. Vyjma obvyklých vánočních rekvizit a hrdinů mě zaujaly nejrůznější parodie slavnostních motivů počínaje Santa Klausem zvracejícím kometu a konče svatou rodinou v odstaveném karavanu. Nasmál jsem se. Nezanedbatelnou skupinu vánočních přání tvořily kvazi-erotické motivy s polonahými dívkami skotačícími ve sněhu s červenou čepičkou na hlavě. Některé dívky skotačily též se Santa Klausem, sněhulákem či sobem. Dívky byly často označeny jako „dárek“. Někdy měly mašle na určitých tělesných partiích, jiné zase zahalily svoji nahotu do blikajících žároviček. Ano, vánoce se obdobně jako jiné slavnostní příležitosti nemohou v současnosti obejít bez erotických statistek či statistů, kteří představují buď jakýsi bonus k obdržené komoditě nebo hrají roli jakýchsi prostředníků či poslů mezi obdarovávající transcedencí a obdarovávaným smrtelníkem. Těmito posly byli tradičně géniové, andělé, kněží a kněžky, věstkyně a proroci atd. Andělé už měli tradičně sličná těla a přinejmenším v moderní době se do jejich řad vloudil i ženský element. Nicméně i dříve měli v sobě něco ženského či dívčího, popřípadě se vyznačovali spanilostí hermafrodita. Samozřejmě, že andělé, amorci či géniové figurovali v nejrůznějších situacích a vánoce představují jen jeden z příkladů jejich působnosti. Cupido od manýristického umělce Parmigianina nemá nic společného s křesťanskou ikonografií, ale svoji vyzývavou fyziognomií se příliš neliší od svých křesťanských a zvláště katolických kolegů. Cupido je sice chlapec, ale s drobnými úpravami by se z něj snadno mohla stát i dívka. V rámci renesančního myšlení nevadila ani jeho zjevná nezletilost, neboť věkové limity sloužící úvahám o pedofilii byly poněkud jiné než dnes. Do rámce klasického tématu se vtěsnalo tolik erotiky, kolik bylo jen možné. Některá témata nepodléhala tak přísným omezením a případným sankcím, jako základní náboženská motivika. To se příliš neliší od dnešní situace. Na různých pornografických internetových stránkách se to jen hemží souložícími Santa Klausy, nicméně málokdo by si asi troufl do této role situovat samotného Krista. Budu poměrně překvapen, pokud se v tomto směru dočkáme nějaké výraznější proměny. Myslím, že určitá tabu jsou i v dnešní společnosti poměrně silná a jejich narušení přináší značné obtíže.

Musíme tedy vystačit se Santa Klausy a jejich partnerkami, které zřejmě zároveň představují dárečky, které hodný stařík přináší na zem lidem. Santa Klaus je v pornografických příbězích jako vždy zahalen. Má vousy, čepici, červený kabát a popuštěné kalhoty. Jeho partnerka má naproti tomu jen miniaturní spodní prádélko a čepici, to vše v červené barvě. Červená barva je pro erotické scény velmi vděčná, to už ví i děti. Trocha kožešinky na lemu prádla také neuškodí. Mužský protagonista akce - taťka Santa - má tvář zakrytou vousem, což odpovídá základní strategii pornografie určené pro heterosexuální muže. Neukazovat mužovu tvář. Tvář muže v tomto příběhu je jen tváří soka, konkurenta. Erotický příběh by se tak mohl snadno změnit v boj o dominanci. A to pornografie nechce. Pornografie chce ztotožnění diváka s příběhem, jeho vstup do příběhu, identifikaci a empatii, které zajišťují vzrušení. Tvář ženy naproti tomu musí být viditelná a čitelná. Musíme být s to lehce rozpoznat škálu jejích emocí a vybrat si z nich tu, která nám nejvíce konvenuje (radost, bolest, strach, vzrušení atd.).  

Tradičně byly významné svátky oslavovány i za pomoci určitého uvolnění společenských norem. Při slavnostech bylo možno tropit si posměšky z vladaře, parodovat kultovní obřady, věnovat se nestřídmosti v oblasti stravování, obléknout si kabát naruby a eroticky se vyžít. Mocenské instituce mhouřily nad takovým jednáním oči, neboť si dobře uvědomovaly, že občasné povolení uzdy umožňuje její následné dlouhodobější přitažení. Lid se vydováděl, trochu se zastyděl a nějaký čas zase sekal dobrotu. Období tolerovaného chaosu sloužila k revitalizaci a upevnění řádu. Některé náboženské systémy se věnovaly i kultovní prostituci či erotice (třeba starořecký kult Afrodity). Ritualizace sexu byla možná mnohem účinnějším nástrojem jeho kontroly než jeho tabuizování. Rituál poskytoval sexualitě určitý volný prostor, v jehož rámci bylo možné potřeby uspokojit a touha po překračování hranic pak nebyla tak silná jako v případě příliš úzkého nebo téměř žádného prostoru. Dnešní porno-Santa možná tedy v tomto směru plní užitečnou funkci a umožňuje určité uvolňování tlaku tam, kde bychom to možná nejméně čekali.

Uvolnění vážnosti chvíle za pomoci blasfemického detailu není až tak moderním prostředkem, jak by se mohlo zdát. Už třeba na malbách tzv. Mistra Rajhradského oltáře, které znázorňují ty nejvážnější chvíle jako nesení kříže atd., můžeme najít velmi blasfemické motivy jako např. onanující chlapce v pozadí výjevu. A to pocházejí z 15. století. Dnes se na blahopřáních za vánočním stromkem onanista obvykle neskrývá, ale zato Santa Klaus ve vedlejší místnosti vesele dovádí se zajíčkem, který má uši jenom na gumičce. Pořád je to lepší, než když Santa vytáhne motorovou pilu a jde udělat vánoce ještě červenějšími, než jak to umí coca cola.

 

 003                                                                                 

  saturnalia-1                                     

Ostatní

20. 12. 2009

veselé vánoce

vanoce-2009

kulturní teorie, vizuální studia

13. 12. 2009

obrazy chodidel

a-caravaggio43  b-boucher                                                    c-198139_nohy-noha-chodidlo-crop                                                 

 

 

 

 

d-foot-fetish  e-mantegna_andrea_dead_christ                                                   f-leg_popping                                                  

 

 

 

 

g-poultrygeist-arbies_foot_massage  h-reflexni-zony-chodidel                                                   i-courbet                                                  

 

 

 

 

 

Obrazy chodidel.

Bída, pohodička, fetiš.

 

 

 

Nedávno jsem zahlédl v metru reklamní plakátek na krmení pro psy. Jednalo se o nějaký „zázračný“ produkt, který „mazlíčkům“ prodlužuje život a zlepšuje zdraví. Nic proti tomu. Jen ať se mazlíčci pomějí. Na plakátě byla fotografie šťastné rodinky, obklopující mazlíčka, který zřejmě právě spořádal pořádnou porci zdraví. Všichni leželi na louce a blaženě se usmívali. Tatínek se culil, zatímco mu na zádech dováděla dcerka, maminka se culila a ležela na zádech psovi. Mimo to maminka ještě navíc rozmarně komíhala ve vzduchu bosýma nohama. Vypulírovaná chodidla měla bezelstně obrácená k divákovi plakátu. Nevím, jak by se jí podařilo někde uprostřed pole uchovat si nohy v takové čistotě, ale to ponechme stranou (asi přijela na tom psovi, takže se nezamazala). Chvíli potom jsem si všiml dalšího plakátu, tentokrát na rozhlasovou stanici Vltava. Plakát hlásal slogan „Ponořte se do klasiky“. Na plakátě byla fotografická montáž, v níž se skladatel Bedřich Smetana labužnicky nořil do pěnové koupele. K divákovi opět směřovala bosá chodidla skladatele, vystrčená z vany.

Když chci ukázat, že jsem spokojený, že odpočívám a relaxuji, je asi dobré sundat si boty a ponožky a ukázat plosky. Úsměv nestačí. Kočka přede, pes vrtí ocáskem, důchodci točí mlýnek palci u rukou a někdo si sundává ponožky. Možná někdy přijdou na řadu též rozepnuté poklopce a úlevná říhnutí. Prostě pohoda.

Nohy nasoukané do mnohdy nepohodlných bot se staly v západní kultuře už v minulosti symbolem určitého společenského statusu. Obouvání nemělo mnohdy, jak by se mohlo zdát, čistě praktický význam, ale plnilo určité symbolické funkce. Konvence slušného chování vyžadovaly, aby měli lidé v určitém prostředí boty na nohou. Hlavně v prostoru veřejných institucí, jako byly a jsou školy, úřady, soudy, muzea, divadla atd. Bosé nohy se považovaly za projev vulgarity, pokleslých mravů, přílišné uvolněnosti, nedospělosti, nízkého společenského postavení, chudoby atd. Bosí mohli být lidé v soukromí, při práci, v běžném životě. Výjimečné okamžiky, slavnosti, ceremoniály a oficiální místa vyžadovaly boty (pokud byly k dispozici). Bosé byly děti, prostitutky, služky apod. Pokud někdo neměl boty nebo neměl na boty, považovala to společnost za devalvaci dané osoby. Boty se proto mimo jiné často kradly. A také se šetřily. Při cestě na slavnost se často nesly v ruce a obouvaly se až těsně před vstupem do oficiálních, veřejných prostor. Podobně to vypadalo v případě pokrývek hlavy, ale to je jiná otázka.

Ke znázornění a vnímání těla se tradičně vztahovala nejrůznější tabu. Velký problém představovalo znázornění pohlavních orgánů a dalších sexuálních znaků. Oděv a móda měly tradičně své normy, které určovaly, jakou část těla je možné odhalit. Někdy to byla ramena a dekolt, někdy kotníky, někdy paže. Největší část těla zůstávala tradičně zakrytá a neviditelná a to mnohdy dokonce i při sexuálním aktu. Moderní kultura začala tělo postupně odhalovat a odkrývat jeho tajemství. A to nejen v oblasti privátní pornografie, ale i ve veřejném prostoru. Pochopitelně, že motiv aktu v obrazových reprezentacích se vyskytuje poměrně setrvale už od starověku, nicméně se jednalo zpravidla o tělo ideální a víceméně abstraktní a nikoli o konkrétní tělesné partie, na které by se dala aplikovat zkušenost diváka. Nahé tělo mytologické postavy je velmi odlišná kategorie, než všední a jedinečná nahota. Tento rozdíl můžeme nalézt i dnes např. v opozici mezi žánrem tzv. amatérské pornografie a profesionálními pornohvězdami. Pornohvězdy málokdy pohoršují svou přítomností třeba na fotografiích v kalendáři - ten může klidně viset ve veřejně přístupném prostoru. Naproti tomu „amatérské“ či „reálné“ pornografické obrazy jsou určeny pro soukromí a intimitu a málokdo by si jimi dekoroval svoji manažerskou kancelář.

Přes toto moderní úsilí o de-tabuizování těla zůstalo na něm ještě mnoho skrytých a problematických partií. Jsou to partie, jejichž odhalení zásadním způsobem narušuje integritu těla. Tuto integritu nepředstavuje ani tak vnitřní soudržnost těla, jako spíše vztah těla ke světu. Abychom tělo vnímali jako zdravé a „normální“, musí být součástí určitých zákonitostí, na něž jsme zvyklí jako na základní předpoklady obyvatelného světa. Záběry kosmonautů ve stavu bez tíže nám připadají tak senzační a zajímavé právě proto, že tělo se zde z podmínek obyvatelného světa vymyká. Málokdo by však chtěl dlouhodobě žít ve světě, kde nelze své tělo kontrolovat a ovládat, kde jsme vydáni všanc atypickým silám a prostředí. Chodidla jsou nosníkem a těžištěm těla. Tělo se o ně opírá, díky nim se pohybuje. Pokud nejsou chodidla na zemi, znamená to, že něco je „jinak“, že se jedná o nevšední situaci.

Pochopitelně, že nespíme ve stoje, neplaveme ve stoje a mnohdy ani nesouložíme ve stoje. Nicméně pohled na chodidlo je jedním z nejméně obvyklých pohledů. Mnohdy už kvůli tomu, že bývá obtížné či výjimečné pohlédnout na vlastní chodidlo. Ale to není jediný důvod (na záda si také nevidíme). Pohled na chodidlo znamená, že tělo se vychýlilo z rovnovážné kompozice, kterou v případě lidské figury představuje především symetrická vertikální struktura. Tělo, které nemá vertikální kompozici (kterou se může vyznačovat i sedící figura), má oslabený akční rádius. Je to tělo do značné míry pasivní, tělo, které podléhá vnějším vlivům či tělo bezbranné. Toto pasivně spočívající, uvolněné tělo může vyjadřovat různé významy. Tradičně se jednalo buď o významy náboženské nebo sexuální. Spočívající tělo, označené nahými chodidly, bylo tělo otevřené, tělo přijímající. Takové tělo přestalo bránit své hranice, odložilo distanci. Na malbách barokního malíře Caravaggia vidíme modlící se věřící, kteří v kleče adorují Madonu. Jejich bosá chodidla jsou obrácena k divákovi obrazu. Tato chodidla sugerují odevzdanost a bezbrannost věřících. Tato chodidla nejsou tak měkká a čistá, jako v dnešních reklamách. Naopak se jedná o chodidla zašpiněná prachem. Myšlen je zde prach profánního světa, pozemské reality, který se ocitá v kontrastu s čistým a zářícím zjevem světice. Motiv chodidel se zde podílí na konstrukci obrazu, který je koncipován v několika vrstvách. Nejspodnější částí je „špína“ světa, nad ní se nalézá vrstva modlitby a nejvýše je umístěna sféra božské, transcendentní reality. Špinavá chodidla umožňují identifikaci diváka obrazu s jeho protagonisty a příběhem. Na jednu stranu označují hmotný svět jako oblast rozkladu, dočasnosti a pasivity a na druhou stranu naznačují nutnost odstranění distance od nadzemské sféry.

V obrazech rokokových malířů (hlavně Bouchera) hraje uvolněné a de-aktivované tělo jinou roli. Obrazy nahých krásek ležících na břiše s chodidly nahoru naznačují jejich submisivní otevřenost sexuálnímu partnerovi, do nějž se projektuje pochopitelně divák obrazu. Chodidlo jako sexuální fetiš od té doby prodělalo pozoruhodný vývoj a od původního pasivního objektu se stalo i aktivním činitelem, který se věnuje například dobře mířeným kopancům. Chodidlo v sexuální oblasti je stále pojímáno jako intimní partie par excellence. Důvodem tohoto jevu je mimo jiné výše zmíněný význam reprezentace chodidla jakožto symptomu podřízení se a odložení distance. Tělo se v tomto motivu ukazuje jako pasivně spočívající, tělo bez opory, tělo, které se odevzdává. S tím souvisí mimo jiné oblíbený filmový motiv zvednuté dámské nožky při polibku (Foot Pooping). Tělo líbající dámy přestává kontrolovat svou stabilitu, odevzdává se s důvěrou do péče partnera, hledá oporu v něm. Tělo rezignuje v tomto případě na svou základní funkci, jíž je udržování rovnováhy.

Když se vrátíme k úvodní zmínce o reklamních plakátech s motivem nahých chodidel, bude nám jejich význam o něco zřejmější. Tyto reklamní obrazy se snaží sugerovat důvěru v odevzdání se do péče příslušného partnera, který převezme za naše tělo starost o naši „rovnováhu“, tedy vlastně převezme zodpovědnost za náš život. Tímto partnerem jsou různé firmy nabízející nejrůznější služby (jídlo, pojištění, zábavu atd.). V náruči těchto partnerů se můžeme naprosto uvolnit, můžeme přestat chránit své hranice. Jsme v bezpečí. Některé nožky nám navíc ještě poskytnou jako bonus fetišistické potěšení. A abychom si snad nemysleli, že z bosých chodidel na nás pokukuje chudoba a nedostatek, jsou nohy čistě umyté a ošetřené změkčujícími krémy. Ponožky dolů a vzhůru do hypermarketu!

 

 j-axn_foot                                        

kulturní teorie, vizuální studia

8. 12. 2009

co se skrývá v pozadí?

1backst  6diorama                                                   12fanicat_hello_kitty                                                  

 

 

 

 

8barokni-scenogr  10deska6648-skola                                                    2cable_tv                                                 

 

 

 

 

9gesichtvase2  4moving_panorama1810                                                    11camouflage                                                 

 

 

 

 

ploskova-animace  

 

               

Co se skrývá v pozadí?

Šílenství?

 

 

 

Nejeden televizní divák, pozorovatel uměleckého díla či uživatel internetu by si mohl myslet, že pozadí výjevu, na který právě kouká, je něco nedůležitého, zbytečného. Mohlo by se zdát, že pozadí je jen jiný výraz pro prázdno, které obklopuje to hlavní, co nás na obrázku zajímá. Ať už je tím „hlavním“ cokoliv (figura, tvář, autíčko apod.), pozadí se obvykle nijak záměrně nevěnujeme, necháváme ho být. V obrázku sledujeme částečně vědomě a částečně samovolně určité klíčové či lépe řečeno uzlové body, neboť pozorování obrazu probíhá po drahách vláken jakési sítě, která se protínají a zahušťují v určitých místech, která mají pro nás nejvyšší informační potenciál. Například při pozorování obličeje těká náš pohled nejvíce po partiích očí a úst. Výjev proto vlastně málokdy vnímáme celý, jenom si z něj vybíráme tyto uzlové body, průniky a opakující se trajektorie (třeba obrys předmětu). Vidíme to, co chceme vidět, co jsme zvyklí vidět. V centrech i periferiích našeho zorného pole se snadno necháme oklamat. Respektive pozorování centrálního předmětu je převážně věcí konvence (proto si snadno spleteme neznámou tvář se známou) a periferie necháváme obvykle zcela bezvolně plynout mimo naši pozornost. Nicméně právě na periferiích zorného pole se mohou odehrávat velmi důležité procesy, alespoň v současné masové vizuální kultuře. Mohou tam poblikávat různá téměř „neviditelná“ loga, nápisy, signální barvy. Na tuto víceméně podprahovou reklamu se sice vztahují určité právní limity, nicméně naprosté odstranění jejích strategií snad ani není možné. Vždy lze totiž přijít s novým vizuálním klamem, s novým psychologizujícím postupem, který ještě žádné kontrole nepodléhá.

Je tedy pozadí tak nevinným prostředím, prostorem prázdna, nedůležitosti, pouhým podbarvením základního smyslu, který udává výjevu ústřední tvar? Jsme zvyklí nevěnovat pozadí pozornost, takřka ho ani nevnímat, a přesto by nás zřejmě překvapilo a zaujalo, kdyby v pozadí opravdu nic nebylo. Ono to tedy ani není možné. Uvidět nic by asi byl pozoruhodný iniciační zážitek, který myslím na tomto světě na lačného diváka nečeká. Ani prázdný papír nebo zhasnutá obrazovka pochopitelně není nic. Nicméně málokdy se nějaký předmět, který se nám staví před oči, ocitá na takto indiferentním pozadí. V pozadí se toho většinou děje mnohem víc. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že dobu, kdy bylo pozadí relativně prázdné, máme už dávno za sebou. Podívejte se do jakéhokoli populárního časopisu, na internetové stránky či na televizní pořad. Ani v pozadí tam téměř nenajdete milimetr čtvereční, který by ležel ladem. Filmoví fanoušci, kteří mají rádi kuriozity, se sice občas baví tím, že si všímají, kde a v kterém holywoodském trháku zůstalo nepřekryté klíčovací pozadí, to však pouze znovu potvrzuje, že prázdnota v pozadí je v dnešní populární kultuře omyl a nikoli záměr.

Nedávno jsem dělal jazykové korektury jednoho populárního časopisu o filmových novinkách. Při prohlížení jeho již graficky upravených stránek ve formátu pdf se mi zásluhou mého pomalého počítače stránky rozpadaly na několik vrstev. Občas poblikával text, občas ilustrační fotky a občas se objevila i nejspodnější vrstva - pozadí stránky, které tvořila scenérie efektního výbuchu a šlehajících plamenů. Na výsledné stránce časopisu tvořilo toto pozadí jen úzké rámečky kolem polí textu či ilustrací. Čtenáře by asi normálně nenapadlo, co asi ty oranžovo-červené pruhy původně byly. Já jsem to sice díky svému dýchavičnému počítači věděl, ale nebyl jsem o mnoho moudřejší. Motiv na pozadí totiž vůbec nijak nesouvisel s obsahem textů, byla to jen barevná dekorace, výplň prázdné plochy. Na pozadí se prostě něco dělo, i když málokdo věděl co a proč.

Pozadí tradičně umožňovalo snadnější vnímání a rozpoznávání hlavního motivu či tvaru. Například na renesančních portrétech byly v pozadí kontrastní barevné plochy, krajina či zeď příbytku s otevřeným oknem. Od struktury pozadí se zřetelněji odrážel plastický útvar těla jakožto hlavní protagonista výjevu. Pozadí někdy mělo povahu kvalitativně odlišné reality. Figura portrétovaného byla třeba podána co nejiluzivnějším způsobem, se stínováním, barevnými charakteristikami a četnými detaily, zatímco pozadí mělo plošnou povahu bez jakýchkoli aspirací na iluzivnost. Ústřední předmět či tvar měl jasně vyvstat v kontrastu s redukovaným pozadím. Toto vnímání tvaru za pomoci kontrastu představuje zásadní otázku tvarové psychologie. Pozadí nám podle ní poskytuje nápovědi, podle nichž si dotváříme a upřesňujeme pouze naznačený a nejednoznačný tvar. Velkou roli zde také hraje očekávání, konkrétní zkušenost a kulturní znalost. Řada vizuálních jevů má potenciálně víc významů, z nichž si vybíráme ty, které se nám v daném kontextu zdají být nejpravděpodobnější. Tento výběr není obvykle nějaký rozumový, kontrolovaný proces, ale rychlý automatismus naší konvenční psýchy, která se mnohdy rozhodne nesprávně. S trochou šikovnosti se tohoto našeho sklonu k chybným interpretacím dá využít, což činí nejen iluzionisté, ale i strůjci populárních fikčních světů.

Pozadí tedy nevěnujeme cílenou pozornost, ale přesto jej mimoděk vnímáme a naše podvědomí má mnohdy dost plastickou představu o tom, co se v něm děje. Bohužel s podvědomím se nedohodneme a tak rozhodne často o nás bez nás, jakou lahvičku či tubičku si v supermarketu pořídíme. Každý máme svoje pozadí. Pozadí na monitoru svého počítače. Někdo si ponechá pozadí od výrobce, někdo si pečlivě vybere svou nejoblíbenější fotografii a nainstaluje si ji na pozadí monitoru, někdo další střídá pozadí jako vzteklý. Tzv. tapety na monitoru mobilního telefonu jsou menší obdobou tohoto problému. Za některé se i platí. Za ty hezké asi. Pozadí vytvářejí chovatelé na zadních stěnách akvárií. Nevím, nakolik to konvenuje rybičkám, nicméně nejsou určitě samy, kdo má mít z kamínků a šlahounků radost. Pozadí má vyvolávat dojem pokračujícího světa. Dojem dalších prostor, dálek, možnosti pohybu. V duchu fenomenologie bychom snad mohli říci, že pozadí vyvolává sugesci horizontu. Dourčuje a dotváří svět, v němž se ocitá klíčový předmět. V takovém světě chceme žít, ve světě konkrétním, srozumitelném. Pozadí nás uklidňuje, naplňuje naši potřebu pochopitelného světa. Za bitevní scénou očekáváme bojiště, za lodí moře, za Prodanou nevěstou jihočeskou chalupu. Vadilo by nám, kdyby za Prodanou nevěstou bylo bojiště, za bitvou jihočeská chalupa.

S pozadím se dá různě manipulovat, lze jej přikrášlit nebo upřesnit. Po druhé světové válce se řada lidí nechávala fotografovat před kulisou zuřící bitevní vřavy, ačkoliv největším dobrodružstvím, kterého se osobně zúčastnili, byl ve skutečnosti černý trh s cukrem a jinými pamlsky.

V televizních studiích se to pozadími jen hemží. Střídají se v rychlém sledu; na vlnách pozadí obletíme celý svět, abychom nakonec zakotvili v zákulisí studia s pochechtávajícími se reportéry, kteří zrovna nejsou na place. Pozadí sugeruje svět reálný i fantazijní, lidský i božský (zlatá pozadí ikon atd.). Celý byt si můžeme vytapetovat havajskými palmami. Pozadí je zásadní pro naše vnímání světa i pro naši představu o tom, v jakém světě žijeme. Strach z prázdného pozadí charakterizuje současnou populární kulturu, která se snaží vizuální pole zaplnit nepřeberným množstvím výjevů a forem. Prázdné pozadí vyvolává pochybnosti a vyžaduje aktivitu. Raději většinou zůstáváme uprostřed srozumitelných kulis, než abychom se pouštěli do nejistých průzkumů toho, co se rozprostírá za nimi. Kulisy chrání náš životní prostor a vytvářejí z nás aktéry stále se opakujícího příběhu s předvídatelným koncem, po kterém následuje potlesk. Pozadí vidíme jen koutkem oka, nevíme nikdy přesně, co tam je, přesto k němu máme jakousi důvěru. V skrytu duše se však bojíme, aby se nám jednoho dne ten pěkně srozumitelný obrázek nerozpadl a abychom se neocitli uprostřed nerozlišitelné kamufláže, z níž není cesty ven. Dnešní přebujelost obrazových vrstev v populární kultuře nám však takovou kamufláž, v níž nejsme schopni odlišit hlavní předmět od pozadí, už trochu zprostředkovává. Možná je tak trochu proti sobě. Co z toho bude mít, až se všichni zblázníme?

 

ved2c2cff_z_plavkyne