Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Únor, 2010

kulturní teorie, veřejný prostor, vizuální studia

9. 2. 2010

bakterie

1-assemble_domestos_5  2-kmen-andromeda                                                   3-formlessshirtdesign                                                  

 

 

 

 

4-monster  5-rubens_medusa                                                   6-hygiena                                                  

 

 

 

 

7-david_dees_weapons_of_mass_depopulation  8-enemy-territory-quake-wars-1                                                   9-38429                                                  

 

 

 

 

 

Bakterie.

Strach z rozkladu, obsese čistotou a trocha naděje.

 

 

 

Každý si v záchodě pěstujeme svého nepřítele. Čas od času se ho s pomocí kačera snažíme vyhladit, ale málokdy se to zcela podaří. V nějakém temném záhybu naší domácnosti, těla či světa nebezpečný kmen mikroorganismů vždy přežije a plánuje další invazi do naší spořádané, čisté a uspořádané skutečnosti. Bez bakterií a jiných téměř neviditelných strašáků by to prostě nebylo ono. Chyběl by nám konflikt s nepřítelem, který se ve své jinakosti pěkně dialekticky doplňuje s naším známým a pochopitelným světem. Bakterie jsou beztvaré, proměnlivé, téměř nepolapitelné, monstrózní a nepochopitelné. Tradiční myšlenková schémata a vzorce jsou na ně krátká. Bují a mutují s obdivuhodnou a fantastickou nezdolností. Děs z jinakosti bakteriálního živlu provází od počátku i fascinace tímto fenoménem. Vědecký výzkum bakterií (rozvíjející se výrazně od 19. století) jakoby navrátil do hry staré legendy o monstrech a bestiálních nestvůrách, které se ze svých úkrytů vyrojily po celém světě, ukryté pod pláštíkem neviditelnosti. Strach z neviditelné smrti se stal rázem kasovním tahákem (Maska červené smrti od E.A. Poea atd.).

Dnešní komerční reprezentace sugeruje hlavně nutnost boje s bakteriemi (reklama na ústní vodu Listerine využívá slogan „bomba v boji proti bakteriím“) a slibuje možnost pobít miliony těchto nebezpečných mikroorganismů (slogan detergentu Domestos - „miliony bakterií zemřou“). S bakteriemi je údajně nutné vést válku, i když občas někdo nesměle připomíná, že většina bakterií je naprosto samozřejmou a nutnou součástí každého živého těla a hraje zde velmi prospěšnou roli (respektive může ještě větší prospěch v budoucnu přinést). Bakterie se v masmediálních reprezentacích vyznačují monstrozitou, jejich animované a karikované formy jsou jakousi prazvláštní srostlinou známých i neznámých tělesných částí, které jsou spolu disharmonicky propleteny a zcela odporují kanonickým představám krásy. Jsou to ošklivé a trochu směšné zrůdičky. Jejich rozpoznávacím znamením je také kalná barevnost a zápach. Žijí v jakémsi nepevném světě, kde se vše mazlavě hroutí. Nejsou zde pevné tvary, přímky a hrany. Je to prostor beztvarosti, přebujelé pitoresknosti. Nemají jasný a přesně definovatelný tvar, chybí jim symetrické rozložení, řád, geometrie (i když jsme nejen dnes svědky třeba inspirace bakteriemi v umění a ornamentu). To se vše pochopitelně týká toho, jak jsou bakterie v masových médiích ukazovány, nikoli toho, jak skutečně vypadají a fungují.

Svou údajnou nepevností, vztahem k hnilobě a rozkladu představují kontradikci k řádu lidského světa, který je přinejmenším od osvícenství považován za transparentní, přehledný, kontrolovatelný. Tyto jeho kvality je podle dobových společenských teoretiků potřeba opatrovat a rozvíjet. K podobným závěrům se klonili i teoretici hygieny, což je obor, který vzniká v součinnosti s rozvojem osvícenských myšlenkových inovací. Hygiena není pochopitelně jen praktickým nástrojem k uchování zdraví člověka a populace, ale velmi rychle se stává prostředkem disciplinace společnosti a dohledu (např. ve věznicích a školách, jak zmiňuje třeba Foucault). Hygiena stejně jako osvícenství mluví o nutnosti prosvětlit a pročistit každý temný kout světa a společnosti, zajistit v něm cirkulaci a dynamiku základních elementů (vzduchu a vody)[1]. Hygienici v 19. století doporučují neustálou kontrolu a osvětu, i když se spolu s lékaři nemohou mnohdy shodnout na konkrétních metodách a opatřeních (dlouho panovala např. představa, že koupat se častěji než jednou za měsíc škodí zdraví a ohrožuje to i veřejnou mravnost - např. díky možnosti pozorování vlastních pohlavních orgánů při této aktivitě). Obavy z „choroboplodných zárodků“ jsou od 19. století na denním pořádku.

Velmi brzy se rozvinul specifický „diskurz hygieny“, tedy určitá oblast myšlenkových stereotypů, nových mýtů a rituálů, tabu, zákazů a pravidel. Nyní nám nejde o to, jak tento hygienický diskurz odpovídá exaktním vědeckým poznatkům, ale spíše o to, jak se odráží v moderní i dnešní masové kultuře. A na tuto oblast zapůsobil zcela zásadním způsobem. Moderní kultura se začala velmi výrazně opírat o argument čistoty a příbuzných pojmů (přirozenost, zdraví, normalita atd.). Tyto argumenty zasáhly širokou kulturní a společenskou oblast - urbanismus, módu, design, dopravu, školství, a v neposlední řadě též teorie národa a rasy. Úvahy o „rasové hygieně“, které vedly k segregaci a genocidě, byly do značné míry předpřipraveny původním hygienickým diskurzem. Tyto úvahy však na druhou stranu souzní i s mnohem starší tradicí, v níž se tematizuje idea „nepřítele“, což se děje zpravidla za pomoci binárního rozlišování mezi kategoriemi „stejného“ a „jiného“ (identita a alterita), „my“ a „oni“, „známé“ a „neznámé“, „blízké“ a „vzdálené“, „harmonické“ (kulturní) a „disproporční“ (barbarské). O těchto opozičních kvalitách se uvažovalo už v antice, kdy domácí „kultura“ byla vnímána jako potenciálně ohrožovaná vnějším, iracionálním „barbarstvím“. I dnes se často točí filmy a píšou knihy o útoku z vesmíru, o ohrožení „našeho“ kulturního řádu apod. V těchto fantaziích často hraje základní roli nějaké „beztvaré“ zlo, které si přišlo na lidstvu vybít své bestiální choutky (Vetřelec atd.). Ve filmu „Kmen Andromeda“ je toto zlo ztělesněno přímo v podobě extrémně nebezpečného mikroorganismu, který zabíjí, na co přijde, a ještě navíc má asi jakousi formu inteligence, která mu umožňuje realizovat pohromu co nejúčinnějším způsobem. „Čisté“ zlo zde má podobu téměř neviditelného protivníka, kterému chybí tvar, kompozice i hranice. Zlo je zde tedy beztvaré, slizce pružné, všudypřítomné. Způsobuje rozpad všeho pevného a trvalého a samo je tímto neustále se šířícím rozpadem. Strach z rozpadu, rozkladu, odpadu apod. vystřídal tradiční obavy ze smrti respektive tradiční tematizaci smrti v žánru vanitas (velmi oblíbeného hlavně v baroku).

Záchod, který se umyje dezinfekčním prostředkem, získá v reklamách „klasické“ kvality - zářivost, lesk a bílou barvu (zde už nejsme daleko od některých tradičních segregačních metafor). Protivník v podobě bakterií, kterého využívá masová kultura, neustále vstává jako Fénix z popela. Boj masové, disciplinované kultury s tímto nebezpečím je věčný. Tento typ boje vystřídal do určité míry tradiční mytologická pojetí konfliktu a zároveň je využil a transformoval. Tradiční monstra, jako Medúza či Harpyje se rozpadla na tlející protoplazmu, čímž získala naprosto exemplární podobu monstra - tedy stala se absolutně beztvarými a „jinými“. Strach a zároveň slastné vzrušení, které se diváka zmocní při pohledu na obrázky hrozící pandemie nějaké nemoci, představuje variantu a aktualizaci tradičního potěšení z tradování legend a mýtů. Toto ritualizované tradování mělo v dřívějších dobách vlastně napomáhat udržování určitého řádu, určitého statusu quo. Tím se dříve myslelo uchovávání společenského a teritoriálního uspořádání (k určitému statusu quo se vladaři po vzájemné dohodě navraceli většinou po nějaké válečné události, která staré pořádky narušila). I dnešní diskurz či mýtus hygieny, na němž se výrazně podílí masmédii stimulovaný strach z neviditelného, beztvarého a všudypřítomného nepřítele - bakterie či znečištění, se podílí na uchovávání určitého společenského uspořádání. Ne zcela reflektovaně, ale o to účinněji odvádí pozornost diváků od skutečných problémů veřejného života a obrací ji k částečně fantazijním hrozbám „jinakosti“. Možná dospějeme do stavu, kdy se už ani formálně nebudeme snažit předstírat svoji účast na politickém dění (což je v demokracii nejen právo, ale svým způsobem i závazek) a budeme jenom doma leštit záchody. Rituál čištění nás plně zaměstná. Co kdyby se tam ještě někde skrývala nějaká hybridní slizká mrška?

 

 

 



[1] Více o tom viz Alain Corbin: Narcis a miazma, Praha 2004.    

 

10-gameimg   

 

 

 

 

 

 

 

 

kulturní teorie, vizuální studia

7. 2. 2010

svlékání z kůže

1-bodies-exhibit 2-reklama-pokozka                                                    33                                                  

 

 

 

 

4-hautabziehen  5-kittykittybangbang                                                   6-day-of-the-dead-2007-poster-small                                                  

 

 

 

 

7-titian_-_the_flaying_of_marsyas1  9-srpen2006-006                                                    10-stmariabuxheimfresko20                                                 

 

 

 

 

11-skalpovany  12-dream_anatomy                                                   susini                                                  

 

 

 

 

 

Svlékání z kůže.

Transcendentní krása a demaskovaná skutečnost pod povrchem těla?

 

 

 

Svlékání z kůže se tradičně používalo v různých kulturách a dobách jako jeden z ne zcela příjemných trestů smrti. Případně se lidská kůže obětovala příslušnému božstvu, které mělo za tento drobný bakšiš přimhouřit oko nad lidskými prohřešky a pokračovat ve své činnosti za zachování a rozkvět světa (třeba někdejší kult božstva Xipe Toteca ve Střední Americe). Dnes tato nepříjemnost číhá hlavně na krásy-chtivé osoby, jimž určitý kosmetický prostředek stáhne z těla starou, ošklivou, vesměs „pomerančovou“ kůži a nahradí ji novým, pružným a hladkým povrchem. To slibují třeba některé reklamy na kosmetickou společnost Vichy, která ovšem v této argumentaci není rozhodně sama. Mimo to se různá masmédia honosí svojí schopností proniknout „velice zajímavým osobám“ až pod kůži a ukázat čtenářům či divákům jejich nejintimnější tajemství. Popřípadě jsou této proceduře podrobováni sami konzumenti masmediálních sdělení, která slibují, že se vám zaryjí tak hluboko pod kůži svou senzačností, až se z toho pomějete.

Pohled pod kůži diváka neobyčejně láká. Jak to tam asi funguje? Co se asi skrývá pod tím všedním, fádním povrchem? Jaké „šokující odhalení“ tam na nás čeká a přátelsky pomrkává? Není divu, že jedněmi z nejsledovanějších televizních seriálů těchto dní jsou série amerických CSI (česky „Kriminálek“), v nichž se to pitváním, otevíráním těla a sledováním cvrkotu ve vnitřních orgánech jen hemží. Pokud se ve vnitřnostech něco nehemží doslova, vesměs nějací nechutní broučci. Také výstava „Bodies“, která před časem doputovala i do české kotlinky, sklidila zasloužený úspěch. Pohled na mrtvolky stažené z kůže, které si hrají s míčem, přilákal neobyčejné množství úchylů (také bych tam zašel, ale vstupné bylo dost mastné). Mrtvoláci s míčem (skutečné mrtvoly, nikoli modely) vystavovali na odiv různé svaly, šlachy, kostičky a další „inženýrské sítě“, které se pod povrchem těla obvykle schovávají. Proč se na to asi lidé s takovým nadšením chodí dívat? Myslím, že se nedá říct, že by něco takového nikdy neviděli. Anatomický atlas měl v ruce každý už jako dítě školou povinné. Důležitý je tam asi pocit naprosté „reality“, který diváka v takovém případě posedne. Psychoanalýza by mluvila v tomto případě spíš o „reálnu“. Tato kategorie označuje jakousi zvláštní oblast lidského světa, v níž běžně nežijeme, ačkoli je stále přítomna někde v pozadí.

Naše všednodennost se údajně odehrává naopak v „symboličnu“ či v „symbolickém řádu“. To je oblast znaků, konvencí, dorozumívání za pomoci jazyka apod. Lidé nekomunikují spolu navzájem přímo, ale za pomoci určitých znakových stereotypů, které umožňují jak dorozumění tak určitý odstup. Tento odstup se podílí na zachování integrity subjektu, jenž musí mít určité hranice, aby se nerozpadl a aby byl schopen reflektovat svět kolem sebe jako něco, co je vůči němu vnější. Tomuto rozlišování mezi „Já“ a „jiným“ se učí už malé dítě a díky tomu se stává individuálním subjektem. Toto učení není vědomé, ani řízené, probíhá spontánně a jeho výsledkem je specifický způsob lidské existence, která se vyznačuje vědomím sebe sama a vědomím své odlišnosti od jiných subjektů a světa. Na tom není nic zvláštního, tímto způsobem lidé prostě běžně fungují. Zvláštní je jakási touha narušit tento „symbolický řád“, zbavit se závislosti na konvenční komunikaci a vnímání a konfrontovat se přímo s jakýmsi primárním „reálnem“ (tedy s něčím, co jsme naposledy zažili obvykle jako novorozenci). Tuto touhu můžeme v současné době pozorovat poměrně často a to jak v oblasti produktů masové kultury (zmíněné „Kriminálky“ atd.), tak v oblasti osobního jednání - sem patří třeba pokusy se sebezraňováním, které nejsou sebedestrukcí, ale snahou proniknout k „realitě“ vlastního těla. V současnosti se tedy občas objevuje tendence narušit onu „hranici“, kterou má každý subjekt kolem sebe vystavěnu, a jež se skládá z oněch „symbolických“ nástrojů, jako je jazyk, tradované vzorce myšlení, různé stereotypy chování atd. Tuto hranici bychom mohli metaforicky označit za naší kůži. Kůži chceme svléknout z jiných i sami ze sebe.

Pod kůží se skrývá „reálno“, jak ukazují kriminální seriály, katastrofické filmy, anatomické výstavy apod. Proč se dnes tolik staráme o „reálno“, tedy o něco, v čem víceméně nemůžeme žít a co při překročení určitého stupně dokonce stimuluje šílenství? „Reálno“ vraždy, pitvy, bestiality, nemoci. Co na tom diváky fascinuje? Dalo by se asi uvažovat o tom, že se jedná o reakci na jakési přesycení či únavu z „virtuality“, která nás v dnešním světě zahlcuje. Technická média vytvořila tak komplikovaný a samostatný „druhý svět“, že zbývá už jen krůček k tomu, abychom v něm definitivně zmizeli. Tento krůček ovšem ještě vykonán nebyl (s pár výjimkami úmrtí při nadměrném oddávání se počítačovým hrám). Většina lidí si je stále poměrně dobře vědoma toho, že světy produkované technickými médii jsou fikcí, virtualitou a nelze do nich skutečně vstoupit (kdo zkoušel okusovat plátno v IMAXU, na něž se promítala pečínka, ví, o čem mluvím). Vědomí virtuální nadprodukce dnešní diváky poněkud frustruje, přes veškeré úsilí producentských společností a dalších původců „fikčních světů“. Chtěli bychom prostě trochu té nefalšované skutečnosti, chtěli bychom trochu pocítit, že ještě skutečně žijeme. Taková podívaná, jakou nabízí třeba kočovná výstava Bodies, tedy není jen senzací, novinkou, zábavou, jak je v populární kultuře běžné, ale vychází vstříc novým potřebám dnešních diváků, kteří chtějí zažít zkušenost vlastního života, vlastní tělesnosti, vlastní reality. O tom, že je zde divák opět pouze obelstěn, asi netřeba mluvit. Zkušenost bez zkušenosti prostě zažít nelze; to už je lepší pižlat se do kůže žiletkou.

Nicméně úvaha o „reálnu“ motiv svlékání z kůže nevyčerpává. Když si totiž prohlédneme reklamy na kosmetiku Vichy, shledáme, že tady jde spíše o „ideálno“ či „transcendentno“. Tyto reklamy totiž naznačují, že pod vaší skutečnou kůží se skrývá něco mnohem krásnějšího, dokonalejšího. Stačí jen natřít příslušným krémem a ošklivost se sloupne jako kůže hada a pod ní se zaleskne povrch hodný luxusního vozu, který právě vyjel z výrobní linky. Představa, že pod kůží se skrývá něco dokonalejšího, se objevuje už v tradičních mýtech a náboženských příbězích. Například svatý Bartoloměj zemřel mučednickou smrtí, při níž mu byla stažena kůže. Akt mučednické smrti pro víru tradičně zajišťoval proměnu pozemské figury ve světce, tedy proměnu profánní tělesné substance v transcendentní. Tělo, které bylo staženo z kůže při mučednické smrti světce, se tedy posouvalo po vertikální ose k něčemu nadzemskému, svatému, duchovnímu. Stažení z kůže zde zajišťovalo valorizaci těla, které získávalo pozitivní obsahy pravdy a duchovní krásy. Zároveň se dočasné pozemské tělo proměňovalo ve věčnou, nesmrtelnou transcendentní entitu. Podobné významy víceméně sugeruje zmíněná reklama na kosmetiku. Obyčejná krása by byla příliš malým lákadlem. Reklama slibuje vlastně jakousi absolutní krásu, proměnu těla v cosi nadzemského a věčného (věčně mladého).

Obdobný význam má i antický mýtus o Marsyovi, v němž téma svlékání z kůže figuruje. Satyr Marsyas se svou troufalostí zprotivil bohu Apollónovi, který jej za trest stáhl z kůže. Dobové výklady této legendy naznačují, že potom, co byl satyr stažen z kůže, proměnilo se jeho ohyzdné polozvířecí tělo v kanonicky krásnou figuru. Dokonalá krása byla ovšem ve starověku chápána jako symptom duchovní hodnoty a proto se i Marsyas tímto aktem duchovně povznesl a získal téměř božské kvality, k nimž patřila pochopitelně opět věčnost a harmonická stálost. Dnes tedy tyto procesy sugeruje marketing kosmetických firem. Nemusíme soutěžit s bohy, stačí natírat se anticelulitickým krémem.

Ať už nás pohledy pod kůži děsí (jako v případě rozpadajících se těl zombies) nebo ať je považujeme za příslib získání nových hodnot, odhrnovaná kůže vždy funguje jako jakási opona (takto byla prezentovaná už třeba na předsádkách starých anatomických atlasů). Za touto oponou můžeme vidět „realitu“, krásu, pravdu (třeba pravdu o masakrovaných zvířatech v rámci kampaní proti kožíškům a slušivým koženým botkám). Pohled pod kůži umožňuje „uvěřit vlastním očím“ - jako v případě Nevěřícího Tomáše, který si musel sáhnout do Kristovy rány, aby přestal pochybovat o Zmrtvýchvstání. Kůže je nástrojem hmatu, který tradičně byl považován za důvěryhodnější smysl, než zrak („štípni mě, jestli se mi to nezdá“). Svlékání z kůže je v rozporu s tradičním zákazem dotyku („nedotýkati se!“ jsme dříve často četli v obchodech, výstavních síních apod.). Svlékání z kůže otevírá nové možnosti, překračuje tradiční tabu, zákazy a hranice. V populární kultuře tento motiv mnoho slibuje a diváci se na něj snadno „chytí“. Nicméně, nesmíme zapomenout, že nám většinou jde v podstatě o vlastní kůži. Salony nabízející stahování z kůže dosud neexistují a pokud vzniknou, nebudou určitě levné. Takže zpátky ke Kriminálkám a hororům.

 

 21

kulturní teorie

2. 2. 2010

trocha teorie o teorii

1-theorie-praxis-gr  2-theorie_143645                                                        3-cartoon2                                              

 

 

 

 

Parazitovat na parazitech.

Role humanitní a kulturní teorie dnes.

 

 

 

 

Je zcela zjevné, že teorie parazituje na tom, co studuje nebo zkoumá. Ať už je tímto výzkumným „materiálem“ celý svět, kultura, věda, umění či určitá skupina lidí, teorie žije díky svému neodvislému propojení se zkoumaným fenoménem. Je to podobné, jako kriminalistika, která parazituje na zločinu. Kdyby nebylo zločinu, nebylo by vyšetřovatelů. Běžně se má ovšem za to, že i sám zločin parazituje na něčem vnějším - na společnosti, ekonomice, právu atd. Tímto způsobem bychom mohli pokračovat do nekonečna a komentovat více či méně známá fakta, že parazitickou povahu mají i tyto napadené a zneužívané praktiky. Parazitismus, jednoduše řečeno, nemá jasně definovaný začátek a konec, je aktem vzájemné výměny, je základním životním principem nejen lidské reality. Nedá se říci, že strom, na němž parazituje chuchvalec jmelí, sám parazitem není. Na druhou stranu je to ovšem parazit produktivní - pouze nebere, ale také vytváří, dává. To je ovšem vlastností téměř každého parazita - vši jsou pro některá zvířata vítaným zákuskem, něco jako rozinky v čokoládě.

Někteří dnešní intelektuálové (třeba liberálně orientovaní politici) mají za to, že jiní intelektuálové (údajně levicové orientace) parazitují na společnosti. Nedávno jsem četl text od významného českého politika, v němž odsuzoval tzv. intelektuály mimo jiné za to, že jsou vesměs placeni státem. Zmíněný politik ovšem sám neměl za celý život jiný než státní příjem (na rozdíl od řady jím dehonestovaných intelektuálů, kteří se často svou intelektuální činností vůbec neživí). Mýtus intelektuála jakožto nepřátelského, parazitujícího tělíska v jinak zdravém společenském těle, byl vytvořen přibližně na počátku 19. století a nejvíce jej využívaly různé druhy totalitní propagandy - především nacistická a reálně-socialistická. Už samo slůvko „reálný“ ve spojení se socialistickou doktrínou naznačuje, že se tato politická praxe snažila vyvarovat jakéhokoli „teoretizování“ a paradoxně se tak chtěla zříci i svých „hrdinů“ (Marxe atd.), kteří byli využívání pouze jako bezobsažná dekorace tzv. reálného zakotvení praktické politiky. Podobně nacistická rétorika využívala určitého ukotvení v rádoby primární realitě (půda a krev) a snažila se vyvarovat méně kontrolovatelných duševních operací. Intelektuál je za nepřítele číslo jedna označován dnes shodně fundamentalistickým terorismem a liberální politikou.

Vypadá to absurdně nelogicky? Vypadá. To proto, že je to nelogické. Důvody těchto jevů nespočívají v logicky zachytitelných procesech, ale v procesech kolektivního podvědomí, kde zásadní roli hrají vytěsněné touhy, frustrace a sublimace. Problém spočívá v chybné obecné definici intelektuála či teoretika, který je považován za principiálně „jiného“, či „jiného od přírody“. To je samozřejmě omyl. Nikdo se nerodí jako intelektuál. Dokonce se jím ani v plném slova smyslu nestává. Intelektuál nepředstavuje typ člověka, ale typ práce (ať už ve smyslu zaměstnání nebo zájmové činnosti). Teoretická činnost je pochopitelně do určité míry vlastní všem lidem. Představuje dokonce pro každého člověka základní předpoklad jeho přežití. Lidé se totiž nemohou spoléhat na svou genovou výbavu, pudy a instinkty (jak je tomu snad u zvířat), neboť dědičnost je v jejich případě omezená na minimum (sací instinkt apod.). Bez záměrného i mimovolního učení, postupného kulturně kódovaného předávání vědomostí (za pomoci jazyka apod.), dovedností i návyků, by člověk nebyl schopen ani jíst (to už je naučená dovednost). Bez intelektuální činnosti by člověk v realitě nepřežil ani minutu.

Zdá se, jakoby tedy lidé v obraze intelektuála viděli a zároveň nenáviděli sami sebe. Čím to je? Skrývá se za tím jakási nevědomá touha po animalitě? Animalita, tedy sféra jakéhosi nerozlišeného „reálna“ či chaosu je často velkým lákadlem - třeba v oblasti sexuálních fantazií. Více či méně vyslovený požadavek totalitních ideologií po tom, aby lidé „vypnuli“ mozky, nebyl obecně vnímán jako ohrožení, ale byl přijímán s určitou „slastí“. Slast z naprosté subverze možná nepředstavuje protiklad sadismu, ale jeho předpoklad. Sadista se nepodřizuje své oběti, ale jakémusi nadosobnímu zákonu krutosti (popř. přirozenosti), stejně jako masochista. V teorii liberalismu, která chce nabízet řešení problémů „symbolických řádů“ lidského světa, existuje zásadní vnitřní rozpor, zásadní omyl. Tento omyl spočívá právě v nerozlišování mezi lidskou a animální realitou. Lidé nemohou žít v „přirozeném“ světě, ale vždy pouze ve světě konvencí, jazyka, kódů, médií. Jinak nejsou schopni se dorozumět ani orientovat. Lidskou přirozeností je „nepřirozenost“. Tak to bylo vždy (už od pravěku) a bude tomu tak do té doby, dokud lidé výrazně nezdegenerují nebo se nepromění v duchy.

Nicméně touha po animálním „reálnu“ se také pravidelně opakuje a pády do chaosu provázejí běžný lidský život ve všech dobách i kulturách. Na tom samozřejmě není nic špatného. Řada starších kultur těchto „pádů“ velmi rozumě využívala jako momentu určité revitalizace společnosti a řádu (antické saturnálie, křesťanský masopust atd.). Až dnes se setkáváme s tendencí tyto momenty co nejvíce eliminovat a dostat je pod kontrolu. Legitimním pohrobkem „pádů do chaosu“ jsou jen jakési povrchové ornamenty extáze bez hlubšího zakořenění v „šílenství“ překračování norem a symbolických limitů. V západních zemích se připouští snad už jen kolektivní silvestrovská pitka s několika rozbitými lahvemi. Výraznější exces je právně sankcionovaný. Skutečné sexuální orgie a násilnosti starých slavností (antických, středověkých atd.) jsou dnes naprosto nepřijatelné nebo pečlivě utajované. Tyto aktivity ovšem hrály podstatnou roli ventilu, snižovaly přetlak, ve svých důsledcích umožňovaly „normální“ chod společnosti.

Liberalistická teorie, která se zrodila v období osvícenství jakožto vize mírového řešení konfliktů za pomoci obchodu, opomenula jednu důležitou věc, a to sice, že člověk není stroj, který funguje pořád stejně. Lidské vědomí je „černá skříňka“, a touhy a potřeby, které se v něm rodí, jednak potenciálně přesahují jakékoli předpoklady a jednak jsou z větší části podvědomé. Předpoklad, že člověk chce uspokojovat své „egoistické“ zájmy, je omyl. „Ego“ představuje již sféru vědomého myšlení, sebereflexe. Touhy a přání jsou naopak skryty převážně ve vrstvě „id“, v nevědomé hlubinné vrstvě psychiky. V této vrstvě se nemůže uskutečňovat žádná „svobodná volba“. Tato vrstva se demonstruje v excesu či neuróze. Liberalistické pojmy by tedy bylo třeba přeformulovat v tom smyslu, že lidé se nerozhodují podle svých egoistických zájmů, ale jsou ve vleku svých frustrací a vytěsnění a ty jsou pak hnacím motorem poptávky a nabídky.

Teorie se snaží balancovat na tenké vrstvičce „ega“. Neapeluje na vytěsněné touhy „konzumentů“, ale na racionální myšlení autonomních lidských bytostí. Každý jsme po pás zabořeni v podvědomých obsazích své psychiky, teoretiky nevyjímaje. Můžeme mít však alespoň jakýsi „výhled“. Můžeme se dívat kolem sebe i vzhůru a nejen na bobtnající bažinu u našich nohou. Teorie nabízí „odstup“, distanci. Nabízí „svobodnou volbu“ individuální interpretace jevů, které nás obklopují. Nevnucuje svoji verzi, svůj názor, ukazuje pouze metodu. Touto metodou je „odstup“. Dříve se tomu říkalo třeba „dvakrát měř, jednou řež.“ Jakožto „parazit“ teorie vysává společnost, jejíž hlubinné touhy neuspokojuje a pouze se jimi živí (respektive tyto touhy pro sebe gastronomicky upravuje - vaří, peče, destiluje atd.). Proč na světě existují paraziti? Je to jen chyba v programu stvoření či evoluce? Těžko říct. Ovšem, je třeba připomenout, že celý svět je parazitický. A to už od chvíle, kdy se práce stala trestem a kdy se to všechno začalo navzájem požírat.     

  

 4-not-to-be-reproduced