Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Duben, 2010

kulturní teorie, vizuální studia

25. 4. 2010

cíp

1-scan10270 2-3190995857_5cdbe6d176                                                     3-fruehstuecks_stilleben                                                 

 

 

 

 

4-187947  5-matthiasgrunewalddeadlovers                                                    6-19834ringelziprot                                                  

 

 

 

 

7-cezanne_-_stilleben_mit_frc3bcchtekorb 196401-original1-4pls9                                                    9-am20rockzipfel                                                   

 

 

 

 

 

Cíp: boční vchod a Ariadnina nit obrazu

 

 

 

V obraze jsou volumeny, tvary, figury, které jsou zabalené do určitých povrchů či slupek. Divákův pohled chce proniknout pod slupku, k jádru či alespoň dužině. Obraz mu toto proniknutí částečně umožňuje i nabízí, ale částečně také diváka stále ponechává v nejistotě či očekávání, tedy stimuluje a rozněcuje je ho touhu (po vnitřním apod.). K odhalování vnitřku slouží „cípy“, které obraz nabízí k uchopení divákovu pohledu. Zatáhnout za cíp, nadzdvihnout cíp, chytit se cípu, cumlat cíp - sací instinkt se orientuje k cípu, výčnělku, výběžku, konečku. Cíp je něco, co můžeme uchopit a tahat za to tak dlouho, než spadne opona. Nebo se toho můžeme přinejmenším držet. Je to jakási okrajová zóna figury, výběžek, něco, co k figuře ještě patří, ale již se to nabízí k doteku, úzkému kontaktu, provázání, vázání (na cípech se často dělají uzly).

Na gotických obrazech visí cípy šatů přes okraj podesty figury a prolamují, otevírají jinak uzavřený prostor, vnitřek obrazu. Pod pláštěm gotické Madony Ochranitelky se schovávají figury lidí všech stavů, cípy pláště se pro ně otevřely a nabízejí se i dalším divákům. Barokní holandská zátiší končí směrem k divákovi cípem drapérie či jiným výběžkem, nejzazším územím obrazu, které je nejvzdálenější od jádra právě proto, že je položeno nejblíže k divákovi. Vnitřní daleké horizonty obrazu jsou jeho integrální součástí, zatímco cípy jej již pomalu opouští a nabízejí se divákovi jako záchytné body i místa, která dávají najevo zakrytí vnitřku obrazu a tím posilují touhu po jeho odhalení. Cípy jsou přeci přítomné jen v tom případě, že tvoří okraj určitého obalu, slupky, pláště. Cíp neexistuje samostatně, ale představuje vždy nejzazší okraj či výběžek většího celku. Cíp je území nutné (jako rám - Derrida), ale zároveň nejméně probádané. Je to místo nového setkání, prvního kontaktu vzájemně neznámých světů a kultur (poloostrov, pobřeží apod.). Cíp není vnitřní území, ale obvykle málo obydlená či neobydlená oblast, téměř pustina. Přesto je nám vždy jasné, že cíp k něčemu patří, že skrze cíp se dostáváme k jádru, figuře, matce, objektu touhy atd. Dítě se drží matčiných sukní (za cípy). Věřící líbají lemy roucha posvátných či církevních autorit (popřípadě zemřelých). Z obalu dárku vyčnívají mnohoslibné cípy.

Motiv cípu ve svých zátiších výrazným způsobem znovu oživil Cézanne. Cípy, okraje povrchů, za nimiž následuje plastický, plně promodelovaný volumen - hlavní cíl Cézannových obrazů. Cípy se dnes objevují na okrajích módních fotografií - odhalují a zahalují tělo modelky, umožňují nahlédnout pod povrch a zároveň znemožňují vidět vše. Cíp je také záhyb paměti, okrajová událost, záblesk v mysli, umožňující archeologii ale nikoli historii času (Benjamin, Proust, Vašíček…). Cíp, kterého se chytá naše paměť, kterým škube naše touha; rozhozené, rozevláté, roztřepené a neuspořádané cípy (Didi-Huberman: Pred časom…). Obraz vidíme plně před sebou v jeho celé podobě, ale též v celé jeho uzavřenosti. Cípy jsou boční vchody do obrazu, které jsou však jako jediné otevřené. Hlavním vchodem se hrne sám obraz k divákovi, bočním divák proklouzává do obrazu. Cípy představují také Ariadninu nit v labyrintu obrazu, z něhož by v maximálně virtualizované podobě už nemusela být cesta ven. Linie cípu je obousměrná: můžeme se jí chytit i pustit. Držíme-li se za cíp, nejsme ještě plně „v rukou“ obrazu. Obraz nás ještě nesvírá, jenom vede. Držíme se sami. Jsme pod ochranou obrazu jakožto obrazu (matka, které se držíme za cíp sukně, je obrazem matky) a nacházíme se též v radiačním poli touhy obrazu. Toužíme, avšak nejsme v moci obrazu, ani jej nevlastníme. Cíp zaručuje přiblížení i zachování odstupu. Přečnívá.

 

 

10-hbw8id7y_pxgen_r_467xa