Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Září, 2010

veřejný prostor, vizuální studia

14. 9. 2010

firemní filosofie

1-pic02  2-philosophy_picture                                                  3-corporate_philosphy                                                   

 

 

 

 

4-interns1   5-company                                                   6-corporateprofile                                                  

 

 

 

 

7-1-mutualchallenges_640x480    8-galerie_philosophie_2                                                  9-company_philosophy                                                  

 

 

 

 

 

Metafory firemní filozofie

 

 

 

Z obrazových metafor tzv. firemní filozofie je asi nejoblíbenější následující výjev: ze spojených dlaní vytvářejících mističku vyrůstá nová rostlina, která je vyživovaná zeminou spočívající v prohlubni dlaní. Zjednodušeně řečeno, personifikace dané firmy, respektive její ruce zde zastupují květináč. Firma je na tom asi tak dobře, že si nemůže dovolit nějakou jinou nádobku na tu trochu hlíny a zelenající se klacek. Další oblíbenou metaforu představují spojené nebo různě se napřahující a vzájemně se ochmatávající ruce. Ruce někdy vytvářejí dost nesmyslné útvary – těla, která k nim nutně patří, by musela být namačkána jako sardinky v nějakém podivném chumlu, což asi také jsou, neboť výjev je dost možná vyfotografován v kancelářském open space, kde po sobě neobyčejně šťastní a přátelští lidé lezou jako brouci v teráriu. Ruce se někdy též účastní sportovního klání, často si předávají kolík štafety nebo se jinak kolektivně lopotí při cestě za výkonem. Ruce na ilustracích k firemní „filosofii“ také mnohdy kamsi ukazují, rádoby do budoucnosti nebo k něčemu takovému a občas v nich schází jen srp a kladivo, aby dojem byl dokonalý. Někdy se scenérie vyprázdní a před divákem se rozprostře jenom nekonečný horizont prosperity: otevřené moře, žírné lány, nad nimiž plují surrealistické obláčky ve tvaru kontinentů apod. Velký šéf občas sedí vedle globusu a významně na něj poklepává: pokryto nebo snad neunikneš? Na čtenáře firemního mudrosloví se zhusta vesele usmívá internacionální kolektiv, který svým složením odvážně boří rasové předsudky, což zřejmě usnadňuje marihuanový rauš, v němž se nachází. Občas na obrázku někdo někomu telefonuje a také se směje na celé kolo – to má být alegorie komunikace. Někdy také někdo něco rýsuje, staví, konstruuje. Občas se před námi otevírá daleká cesta, marné volání. Na obrázcích také kvetou stromy jak posedlé, smějí se a týmově spolupracují (jako) děti, něco tam rychle jede, vlní se, na skleněných fasádách budov se zrcadlí nebe – všehomír, kolotají tam čtyři živly, staví se věž z kamínků, medituje se, kreslí se grafy atd. atd. Málokdy někdo někoho mlátí do hlavy sekerou nebo kope do břicha, zvláštní.

Je skoro zbytečné tyhle vyčpělé a milionkrát omleté stereotypy nějak hlouběji interpretovat, každý asi přibližně ví, co mají znamenat a jak se tyto ideologické ikony harmonie, spolupráce a humanity zneužívají jak na běžícím pásu. Obdobných symbolů využívají téměř všechny firmy a instituce komerčního i nekomerčního typu. Pochopitelně se málokterá instituce bude prezentovat obrázkem, na němž big boss vypaluje svým zaměstnancům na ksicht cejch a nad hlavou jim mává bičem nevyslovených nicméně naprosto zřejmých existenčních hrozeb. Výpůjčky z kulturní tradice jsou mnohdy též dostatečně zřejmé. Můžeme být hrdí např. na to, že už český symbolistní básník Otokar Březina spáchal básnickou sbírku „Ruce“, v níž přišel s fantasmagorickou vizí sbratření, které vyjádřil metaforou prstence propojených lidských rukou. Asi pracoval pro nějakou c.k. PR agenturu, starý lišák Jebavý. Ze všech popisovaných obskurních metafor čpí na sto honů „filozofie“ New age se svým pokřiveným vnímáním zenu a dalších „alternativních“ myšlenkových systémů.

Problematika, která už je zjevná méně, nicméně stále sedí v hlavách tvůrců firemního „myšlení“ jak člověk stižený úplavicí na svém sanitárním trůně, je vztah k Marxově filozofii. Tedy nikoli následování Marxových vývodů, ale naopak snaha je eliminovat, popřít a překrýt novou iluzí. Marx, zjednodušeně řečeno, mluvil o tom, že člověk v moderní době se „odcizil“ své práci, neboť v ní již nevidí tradiční smysl, ale pouze ekonomickou hodnotu. Moderní práce byla převedena na peníze a tím ztratila hlubší význam. Firemní „filozofové“ však říkají: ne ne, kdepak, žádná ztráta smyslu, žádné „odcizení“, naopak, my pracuje proto, abychom vytvářeli hodnoty, abychom žili jako bratři, budovali krásný svět, komunikovali spolu, zažívali nevšední zážitky, žili život naplno. Firemní „filozofie“ tvrdí, že práce má smysl, že je možné respektive nutné jí milovat, protože jinak se stává život prázdným a zbytečným. Miluj svoji firmu, buď absolutně loajální a ona za odměnu dá tvému životu smysl a vyžene ti z hlavy bubáka pochybností. To není nabídka, to je jediná možnost. Funguje to bezchybně. Zahřívej rostlinku, zapoj se do díla, směj se jak blázen, čum pánu bohu do oken, možná tam vykoukáš příští firemní strategii.

Pokud těm nesmyslům někdo nevěří, měl by se snažit seč mu síly stačí, aby to na něm nebylo znát. Jinak vypadne z kola ven respektive skončí na dolní straně kola Štěstěny, což byla oblíbená metafora staršího kulturního niveau. Obrazové metafory firemních „filosofií“ jsou idylicky útěšlivé a tím mimořádně znepokojivé ideologické symboly a konstrukty. Nejsou to nová loga naplněná staronovým obsahem, ale tradiční archetypy zneužité tím nejhorším způsobem pro potřeby co nejfunkčnější manipulace s oběťmi daného politicko-ekonomického systému. O co účinnější je obrázek smějícího se dítěte než symbol zaťaté pěsti svírající pantok. Frekventanti vymývání mozků zapomínají, že dětmi na obrázku jsou oni sami a děti musí poslouchat, jinak dostanou na tlamičku a půjdou spát bez večeře.

 

10-hsc0221l

  

 

kulturní teorie, vizuální studia

6. 9. 2010

ucho v obraze

1-bertillon_types_1893  2-lavater-putto2                                                    3-rembrandt-013                                                  

 

 

 

 

4-muse20-20julia20margaret20cameron  5-220px-bouguereau_venus_detail                                                    6-fernand-khnopff1                                                    

 

 

 

 

7-van_gogh_bandaged  8-the_scream_edvard_munch                                                    9-409px-alexandre_cabanel_-_echo                                                  

 

 

 

 

 

Ucho ve výtvarném umění

 

 

Motiv ucha zdánlivě do obrazu nepatří, neboť obrazy můžeme vidět, ale nikoli slyšet. V současnosti již toto omezení neplatí, vzhledem k multimediálním průnikům uměleckých oborů. Otázka kombinací obrazu a zvuku nás teď nebude zajímat tolik jako ucho a naslouchání, které můžeme v obraze přímo vidět. Téměř na každém portrétu jsou přítomny uši, mnohdy ovšem pouze jako nedůležitý detail, kterému nikdo nevěnuje pozornost. Pouze občas nás znázorněné ucho více zaujme – pokud je zdůrazněno, pokud se vztahuje k tématu nebo se ocitá v uzlovém bodě kompozice.

 Většina z nás si vzpomene na uříznuté ucho van Gogha, které sice na jeho autoportrétu vidět nemůžeme, neboť se skrývá pod obvazem, ale přesto vytváří tématický i kompoziční středobod malby. Goghův čin nebyl motivován stejně jako dnešní trend sebezraňování, ani jej nemůžeme jednoduše označit za akt moderního uměleckého mučednictví. Malíř si řezal ucho prostě proto, aby neslyšel. Nechtěl slyšet nejen nejapné dohady, ale hlavně si přál ticho, jenž představovalo vlastní médium malby. Malba jako médium ticha, jako médium neslyšitelného výkřiku, jak to známe z Munchových obrazů, na nichž si křičící postava pevně zacpává uši, fungovala už v klasických teoriích umění, které shrnul v 18. století Lessing ve spise Laokoon. Malířství na rozdíl od „časových umění“ (poezie, hudba, divadlo atd.) údajně není způsobilé k reprezentaci neviditelného, proměnlivého, nestabilního, tedy i hlasu a proudu řeči. Téma „zacpaných uší“ se v malbě vyskytuje v této souvislosti – malba zde přiznává své hranice, vymezuje svou doménu a distancuje se od pokusů o narušení vlastního média.

Tradičně se setkáváme v malířství s motivem vztahu „ucha a inspirace“. Řada autorů znázorňovala múzy, které umělce inspirují polibkem či našeptáváním. Toto téma převzala malba z antické teorie básnictví, kde špitající múzy hrály nezastupitelnou úlohu. Naslouchání božskému hlasu se netýkalo jen básníků, ale též filosofů a obecně moudrých, jak naznačuje Sokratův pojem „daimonion“. Téma inspirujícího hlasu převzalo křesťanství a související obrazové reprezentace: jedním z nejznámějších příkladů je Rembrandtův svatý Matouš, jemuž našeptává anděl text evangelia. Múzy špitalky se těšily oblibě v období symbolismu, kdy se umělecká tvorba stylizuje do podoby vizionářské aktivity a tím se vymezuje vůči pozitivistickým a realistickým trendům myšlení.

V době moderny se ucho ve výtvarném umění objevuje v dalších souvislostech. Velmi důležitým se stává „ucho kontemplativní“. Výtvarníci jako Fernand Khnopff, James Ensor či Edgar Degas zachycují postavy ve stavu meditace, koncentrace či transu, který je vyvolán poslechem hudby či jinou myšlenkovou aktivitou a smyslovými dojmy. Dobová psychologie zkoumá problematiku synestézie, vzájemného působení smyslů. Hudba vyvolává barevné halucinace nebo je propojována s vizuálními vjemy, jako v případě experimentů s barevnými klavíry (Alexandr Skrjabin ad). Propojování smyslů zkoumala moderní fyziologie, která se zabývala i subjektivními smyslovými dojmy, které vznikají uvnitř organismu a jsou nezávislé na vnějším podnětu. Symbolistní malba využívala tématu kontemplace, spjatého s dobovými úvahami o hypnóze, ke zdůraznění vnitřních kvalit uměleckého díla, které je určeno spíš pro intenzivní duchovní vnímání než pro pouhé vizuální těkání po povrchu.

Salónní malba naproti tomu přišla s motivem velmi světským a tím se stalo zdůraznění erotického potenciálu znázornění ucha. „Ucho erotické“ s oblibou využíval William Adolphe Bouguereau ve svých smyslně laděných plátnech. Na „Zrození Venuše“ zobrazil nahou ženu, která nadzdvihuje pramen vlasů nad uchem a odhaluje růžový boltec. Ucho zde supluje sexuální symbol, vstup do ženského těla, je pastí voyeurského pohledu.

Sféru výtvarného umění ovlivnila i otázka vztahu „ucha a identity“. Moderní znalci umění identifikovali autora obrazu podle nedůležitých, automatických či podvědomých detailů. Za podružný detail se považovalo třeba zobrazení ucha, které údajně prokáže, zda se jedná o originál či falzum. Podobně pracovala s detailem moderní kriminologie či fyziognomie. Ucho jakožto podružný a jaksi nepřípadný detail provází historii výtvarného umění v různých podobách a plní řadu funkcí, které nelze suplovat jinými, běžnějšími prostředky.

 

10-800px-darwin-s-tubercle