Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Říjen, 2011

kulturní teorie, veřejný prostor

29. 10. 2011

hořící bezdomovec

303  burning_of_18_anabaptists1                                                      osvetim-spalovaci-pec                                                  

 

 

 

 

Hořící bezdomovec.

Zápalné oběti včera, dnes a zítra.

 

 

Čekat na konečné zastávce noční tramvaje na další jízdu je otrava. Jak si toto čekání zpestřit? Podíváme se, co máme u sebe. Tady v kapse mám krabičku zápalek a vida, v ruce držím kanystr benzínu. Kde se tady asi vzal? No, nebudeme zbytečně dumat, a když už to tady s sebou máme, tak to nějak smysluplně využijeme. Je chladno, mohli bychom si rozdělat ohníček a trochu se zahřát. Hranička dřeva není v dohledu, tak co bychom tak zapálili? Třeba toho spícího pána, jehož vkus v oblékání nám není vlastní? Nemá bílé tenisky. Šplouch, prsk, a je to. Teď si dáme kratší terapii a zase vyrazíme do terénu.

Zapalování bezdomovců, Romů a dalších tzv. nepřizpůsobivých, tj. lidí, kteří nemají peníze na to, aby si zaplatili ochranku, je dnes poměrně oblíbené. Chudáci, mezi které patříme spolu s dalšími 99 procenty obyvatel Země, mají řadu problémů, z nichž nejdůležitějším je starost, aby se v hierarchii chudáků nepropadli na nižší pozice. Svoje postavení lepšího chudáka lze jen těžko udržet vlastními silami, proto je zapotřebí poprosit božstvo o podporu. Božstvo lze prosit různými způsoby, nicméně je nanejvýš vhodné něco obětovat. Zajatých nepřátel, kterým by se daly vykutat vnitřnosti je nedostatek, vlastní děti už také nejsou tak ochotné nechat se obětovat pro blaho obce a slávu boží jako dřív, ostatně v tomto směru máme nějaké podivné skrupule a Abrahámův přístup je nám čím dál méně pochopitelný. Příslušná oběť musí být dostupná, nejlepší by bylo pořídit si ji v supermarketu. Nicméně zápalné Romy, bezdomovce a invalidy obchodní řetězce dosud nenabízejí a to ani před Silvestrem, podivné.

Zápalné oběti přinesené na oltář čehokoli nejsou žádná novinka. Ve starověkém Římě se opékali křesťané, donedávna se s větší či menší intenzitou v různých dějinných epochách přikládali do ohníčku Židé, dnes si zatopíme tím, kdo je zrovna po ruce a moc se nebrání. V pozadí našeho „bohulibého“ počínání není jen neurčitá nenávist ke všemu, co nenosí stejnou teplákovou soupravu, ale spíše snaha změnit pozitivně svůj víceméně nesnesitelný život za pomoci osvědčených magických praktik. Pochopitelně je nám všem jasné, že skutečnými viníky neutěšené situace jsou přední držitelé různých forem moci, nicméně těm se tak snadno na kůži nedostaneme. Brání se, kopou stovkami nožiček svých bodyguardů a nakonec by ten rituál nemusel dopadnout zamýšleným způsobem. Obětující kněz by se snadno mohl stát obětí a naopak. Tudy cesta nevede, alespoň dokud budeme pořád tak líní a zbabělí, jak jsme. Samozřejmě, že by mělo větší smysl zapálit si prezidenta nebo předsedu představenstva nějaké korporace, který dostal půlmiliardovou odměnu za to, že si říhnul na poradě. To by ovšem od nás vyžadovalo velkou investici času, energie a prostředků. A nejen to. Také by nám to musel někdo říct. Média a politici ovšem zcela v logice svých potřeb označují za vhodné oběti jednoduše dostupný „materiál“, jehož kultovní zpracování do podoby vatry nevyžaduje větších investic. Caesarů, Führerů a prezidentů je také poměrně málo, zatímco bezdomovců si vyrábíme dostatek a lze pořídit dva za cenu jednoho.

Mediální debaty o tom, jak co nejúčinněji zlikvidovat „nepřizpůsobivé“, jsou absurdně komické, nicméně v historické perspektivě zcela pochopitelné. Máme pocit, že máme nádor na zadku, ale zatím je na mozku. Mozek nicméně tvrdí: plácejte se po zadku a vše se v dobré obrátí. Skutečnost, že to nakonec odnese celý organismus, zůstává zahalena obecným konsensem pravícím, že o některých věcech se ve slušné společnosti nemluví. Ještě chvíli to půjde, no a možná, že se zatím božstvu ten pach spáleniny znechutí a nějak to zařídí. Proto bych navrhoval vyrábět z „nepřizpůsobivých“ levné tukové briketky, jejichž spotřeba bude mít praktický i kultovní rozměr. Všichni budou spokojeni, včetně briketek, které si nikdy na nic nestěžují a vesele hoří.

 

 

 

rops-baudelaire

kulturní teorie, veřejný prostor, vizuální studia

12. 10. 2011

penetrující signatura a spol.

1-1-14-alcoho53  1-15-zorro                                                    1-18-brassai_paris                                                  

 

 

 

 

1-19-hamad-duhovy-sejk-hamad-bin-hamdan-an-nahajan-nechal-do-pisecne-pouste-na-ostrove-u-mesta-abu-dhabi  1-22-piero-manzoni                                                    2-11-eyck                                                    

 

 

 

 

2-20-verona  5-6-fingerprinting-by-police                                                     3-majinecritureautomatique2                                                  

 

 

 

 

 

Akt podpisu.

Od přivlastnění věci k osvobození signatury.

 

 

Signatura, podpis, iniciály, monogram a další nástroje, které slouží k identifikaci, potvrzení pravosti, ceny, vlastnictví, k prezentaci moci atd. se vyznačují určitou schopností působit na realitu potažmo na svého nositele. Díky signování můžeme něco získat a něco ztratit, můžeme něco ovládnout nebo se sami stát ovládanými. Signatura není neutrální, informativní znak, nejedná se o pouhé konstatování nějaké již existující skutečnosti. Naopak signatura tuto skutečnost teprve vytváří. Existuje zřejmě určitá hierarchie autority signatur. Signatury rozvrhují svět na centrální a periferní části. Můžeme rozlišovat různé kategorie či typy signatur třeba podle jejich silového působení, podle vztahu mezi subjektem a objektem signatury. Podepsané se vesměs stává trpným předmětem, zatímco podepisující se aktérem. Signatura nenáleží ani do jedné z těchto oblastí, není pouhým médiem, ale spíše fantem, rukojmím, jakousi bytostí, zpravidla velmi konkrétní.[1]

 

Penetrace, cejch, přivlastnění.

V tomto případě se jedná o podpis jakožto stvrzení, důkaz mocenské dominance a suverenity. Signatura byla tradičně maskulinním nástrojem od svých nejstarších projevů, které představovaly pečetidla, razidla, jež vesměs využívali mocensky dominantní muži. Již sám zvolený proces pečetění, prorážení, pronikání do hlubších vrstev objektu (vypalování cejchů apod.) má povahu penetrační aktivity analogické sexuálnímu aktu a roli mužského aktéra v něm. Přivlastňující signatura vyjadřuje trvání, stabilitu, tradici či panství. Dává najevo, že jednou dosažený řád či určitým způsobem založený a rozhraničený svět má trvalou povahu a jeho suverénem či středem je signující autorita, která má jméno, jednoznačnou identitu na rozdíl od indiferentní masy signovaných, přivlastněných fenoménů. Tyto indiferentní periferie podléhající signatuře ztotožněné do značné míry se signujícím mají submisivní, proměnlivou povahu a vyznačují se též jistou měkkostí a rozostřeností ztotožňovanou tradičně s ženským objektem. Značkování území, vlastnictví, pečetění objektu se shoduje s pornografickým aktem, kdy je ejakulátem potřísněno tělo či tvář ženy.

Pro příklad si můžeme prohlédnout třeba jeden reklamní plakát na tequilu Cuervo, na němž se nachází mladý pár v objetí, přičemž mužův penis zastupuje láhev nápoje, v jejíž ose je umístěna pečeť výrobce. Stručně tuto situaci můžeme interpretovat způsobem, který se banálně nabízí: pečeť zastupuje ejakulát muže, je umístěna v rovině obličeje ženy. S pomocí daného produktu/penisu si muž přivlastňuje a značí určité teritorium a jeho suverénní moc nad ním je stvrzena právě archaičností dané signatury. Pečeť představuje velmi tradiční nástroj identifikace, aspiruje tedy na trvanlivost panství. Pečetící autoritou je jak výrobce tak konzument, respektive výrobce předává určité své pravomoci konzumentovi, nabízí mu spolupodíl na panství.

Obdobné násilné či silové podřízení si objektu, který se stává vlastnictvím díky signování nalezneme i v různých jiných příbězích. Třeba ve filmech s mstitelem Zorro se objevuje klíčový moment zjizvení protivníka signaturou: Zorro svým kordem ryje do tváří nepřátel svůj monogram a tím je subsumuje své moci, odebírá jim jejich akční rádius, autonomii. Jeho počínání se podobá cejchování otroků či zločinců, kteří jsou tímto aktem zbaveni původní identity a jsou podřízeni dominantní autoritě, jejíž zmasovělou periferií se stávají. Přivlastňující signatura využívá zraňování těl, průniků do vnitřku hmoty objektu, do jeho vnitřního prostoru, pod povrch. Tím je objektu signatury odebíráno soukromí, intimita.

Další příklad této penetrující signatury můžeme nalézt v literatuře, konkrétně v jedné povídce Gustava Meyrinka z jeho sbírky Černá koule. V povídce nazvané „G.M.“ se vypráví o muži, který skoupil a asanoval část Prahy údajně kvůli zlaté žíle nacházející se pod zbořenými domy. Měšťané, kteří v minulosti vystupovali jako nepřátelé protagonisty povídky Georga Makintoshe, se k jeho úsilí připojili. Nakonec však vyjde najevo, že zbořeniště tvoří při pohledu z balonu iniciály hrdiny vyryté v těle města. Žádné zlato pochopitelně nalezeno není. Makintosh se pomstil měšťanům za někdejší příkoří tím, že do jejich intimního prostoru, do jejich vlastnictví vyryl svou obří signaturu, prorazil povrch či kůži města, penetračním destruktivním aktem zneuctil někdejší suverény daného místa, relativizoval jejich mocenský potenciál a založil zkázu jejich panství. Není náhodné, že iniciály hrdiny se shodují s iniciálami spisovatele, který z jistých důvodů pražskou honoraci silně nesnášel.  

Pojem „akt“ využíváme částečně v duchu úvah Johna L. Austina, který už před více než půl stoletím naznačil, jakým způsobem jazyk pracuje, jak spíše jevy vytváří než popisuje. Tyto úvahy o moci slova či znaku obecně nejsou v současnosti překvapivé, nicméně stále se lze o ně funkčním způsobem opřít. Akt pojmenování jakožto založení světa má své místo v určitých náboženských tradicích a v na ně se odvolávajícím politickém uspořádání. Důležitá je nicméně autorizace slova arbitrem, na což upozornil Derrida. Tento arbitr především signuje výrok, jehož autorství mnohdy není důležité. Dobový diskurz se pak opírá o systém signatur, záruk a krytí. Podpis není v pravém slova smyslu ani slovo ani obraz, částečně však obě kategorie slučuje. Má trochu povahu kódovaného znaku, kdy jedna entita zastupuje druhou, ale podstatná je závaznost (právní atd.) jejich vztahu, která nemá pouze smluvní povahu. Podpis referuje o bezprostřední a víceméně tělesné přítomnosti subjektu v určité události. Podpisem se cosi mění v reálném světě (podpis soudce, podpis učitele apod.) Podpisy nevyužívají ideografického jazyka, neexistuje jazyk podpisů, který by umožňoval jejich reprodukovatelnost. Podpis je naopak považován za jedinečný, konkrétní, nepřevoditelný na pojem. Vyznačuje se tedy i obrazovou povahou, má charakter originality, čímž se ocitá i v těsném propojení s tělesností. Reprodukce podpisu je falzum na rozdíl od reprodukce slova. Podpis je především čin, prvotní konání (značení přírody reálným konáním jakožto první sémiotická vrstva), strukturování světa, vytyčování hranic, parcelace. Rozděluje světa na moje a cizí.

 

Důkaz, pravda, stopa.

  V tomto případě si podpis nepřivlastňuje svoje okolí či objekty. Ani nepředstavuje akt násilí, nenarušuje integritu objektu, neproniká pod jeho povrch, do jeho intimity, neslouží ke kontrole a manipulaci s objektem. Zůstává na povrchu. Podpis zde říká byl jsem zde respektive jsem zde. Představuje reálnou přítomnost „enárgeia“, jíž Aristoteles ve své Poetice a Rétorice spojuje s živostí, s názorností typu mít něco „před očima“. V rámci teologických úvah by se mluvilo spíše o přítomnosti „sacrum“, skutečné posvátné síly. To znamená, že subjekt je zde neredukovatelně přítomen (jako Kristus v proměněné hostii). Podpis má tělesnou povahu, povahu indexového znaku, přírodního autopoietického obrazu (fyzei eikon), pravého obrazu (vera icon), obrazu nestvořeného člověkem (acheiropoieton), relikvie. Vzniká aktem dotyku, fyzického kontaktu jako tradičně důvěryhodná vehikula energie či sakrální síly (otisky, odrazy apod.) bez využití umělých technologických konstrukcí. Nejedná se o analogii, ale stejnost.

Co zde tedy podpis „dělá“? Zřejmě jednak prolamuje iluzi obrazu a jednak odnímá distanci slova. Přibližuje vzdálené, ruší historii a nastoluje věčnost. Historii nahrazuje trváním (nikoli ve smyslu Bergsonovské autentické události, ale ve smyslu stálosti beze změny).

 

Gesto, automatismus, duch/duše.

Původně byl termín „écriture automatique“ využíván v okultismu 19. století, a to hlavně v jeho spiritistické větvi. Např. s pomocí tzv. planžety zaznamenávalo médium v transu diktát duchů zemřelých a tímto automatickým způsobem vznikaly prý celé knihy. Naproti tomu v animistické větvi okultismu byly tyto záznamy považovány za zvláštní výkony duše média samotného (podobně jako levitace atd.). Jako nástroje pro průnik do podvědomí využíval automatický rukopis a automatickou kresbu surrealismus popř. psychoanalýza. Automatismus byl považován za prostředek autentického záznamu mimovědomých obsahů (ať už pocházely z živé duše či od duchů zemřelých). Měl charakter vůlí nekontrolovaného gesta, které představovalo cestu k vnitřním obsahům bez deformace kódů a symbolických konvencí. Tento typ zápisu či podpisu znamenal tedy průnik do nitra, pod povrch, ale nikoli pod povrch objektu jako v případě přivlastňující či penetrující signatury, ale pod povrch samotného sebe-zapisujícího se subjektu respektive média (renesanci zažil i nezažil v abstraktním expresionismu, kde automatické gesto zůstalo, ale interní obsah byl přísně odmítán).

 

Fetiš, touha, idol.

V tomto případě zabezpečuje podpis kontakt s objektem touhy, má memoriální povahu. Umožňuje vzpomínat a toužit po něčem, co je zároveň blízké i nepřekonatelně distancované. Existuje zde tedy určitá bariéra, nejedná se o absolutní přítomnost podepsaného v podpisu jako v případě relikvie. Podpis zůstává, nicméně jeho autor mizí, a to nenávratně, jako když vám hokejista podepíše tričko, které nicméně ani pak není jeho tělem. Akt se již odehrál. Podpis zde znamená minulost, evokuje sentiment. V podpise se nachází neredukovatelná nepřítomnost podepsaného na rozdíl od reálné přítomnosti energie či posvátného sacra. Fetiš a (pop-kulturní) idol nejsou v pravém slova smyslu relikviemi, ale prostory či slupkami ztráty, prázdnými povrchy.

 

Biometrie, identifikace, disciplinace.

Podpis aspirující na exaktnost (v kriminologii třeba daktyloskopie apod.) slouží k manipulaci se svým autorem, se subjektem signatury. Jde tedy o opak přivlastňujícího podpisu. Naopak subjekt signatury se zde stává přivlastněným, opouští suverénní střed a stává se součástí periferního, zmasovělého archivu.

 

Idea, prázdno, hieroglyf.

 Dle teorie romantiků (Novalis ad.) je hieroglyf mnohoznačný, otevřený symbol, čekající na „dourčení“ ze strany vnímatele (jak v případě poezie, tak malířství). Hieroglyf tedy otevírá „prázdné místo“ pro budoucí akt, jenž ovšem není dílem hieroglyfu samotného. Konceptualizuje obraz, pojímá jej jako prázdno, tedy osvobozuje ho k autonomii třeba ve smyslu artes liberales. Autor podpisu relativizuje standardní konkrétnost signatury, ale nenahrazuje ji pojmem. Podepsaný prázdný papír či rub obrazu vymaňuje podpis ze systému identifikace. Podpis neukončuje obraz, ani za něj neručí, přestává být rukojmím. Znak tu mlčí, nelze jej přečíst, neparceluje svět, ale navrací mu jeho indiferentní celistvost, celek chaosu.

 

 

 



[1] V češtině není moc literatury k problematice signatury; připomínám alespoň jeden text, kde se nacházejí i odkazy na relevantní literaturu: Lubomír Konečný: „Emblematická“ signatura Jorise Hoefnagela, in: tentýž: Mezi textem a obrazem. Miscelanea z historie emblematiky, Praha, Národní knihovna 2002, s. 144-155.   

10-4-12-holly_madison_hand-print-ceremony-planet-hollywood 

Ostatní

1. 10. 2011

prázdniny končí, boj pokračuje

zari-11-0943