Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Červen, 2012

Ostatní

6. 6. 2012

hezká těla

NR_08BodyDance  2-john-bell-anatomic-atlas                                                    3-panoptikum-hamburg                                                     

 

 

 

 

4-br414deyman1656ahmw    5-anatomisch-theater                                                    6-duchamp-etant-donnes-part-1946-66                                                  

 

 

 

 

 

Po páté hodině vhazujte mozky otvorem ve dveřích.

 

 

 

V životě otrokem, po smrti kašparem! Do tohoto zvolání by se dal shrnout osud nešťastných lidských těl, která jsou prezentována na výstavách typu The Human Body, jež doputovala po čase znovu i k nám. Názory laické i odborné veřejnosti na tuto podívanou se různí a pohybují se na ose mezi odmítavou kritikou hanobení ostatků, přes lhostejnost danou do značné míry výší vstupného, až k pozitivnímu hodnocení didaktické funkce. Hodně kritických i vstřícných hlasů se však shoduje v tom, že případná amorálnost dané expozice nespočívá v manipulaci s bezprávnými jedinci, neboť organizátoři výstavy ubezpečují publikum o tom, že prezentovaná těla byla poskytnuta „dobrovolnými“ dárci. Dobrovolnost zde zřejmě tkví ve faktu, že dárci dostali za svá těla zaplaceno. V současné době si totiž můžeme „dobrovolně“ vybrat, jestli umřeme hlady s celou rodinou nebo jestli se prodáme do cirkusu, na pokusy apod. Organizátoři výstavy též ujišťují, že po skončení akce budou těla pietně pohřbena, tedy s výjimkou těch, která si někdo koupí jako dekoraci do obýváku. Můžete si zakoupit i jednotlivé části těl a preparované orgány, ceník je k dispozici na internetu. Každý roduvěrný dekadent měl kolem roku 1900 doma nějakou tu lebku a tento dekorační sortiment lze dnes obohatit i o méně kvalitní materiály zafixované pomocí tzv. plastikace. Bohužel si na krbové římse nevystavíme svého polymerovaného milionáře, musíme se spokojit s horníkem. Ani játra Michaela Jacksona nejsou k dispozici. Zážitek z výstavy se principiálně neliší od expozic v bývalých koncentračních táborech, kde ovšem vlasy nedarovali dobrovolníci. V letech války se však už objevily pokusy využít co nejvíc z lidského těla jakožto z materiálu, který má jenom spotřební hodnotu, je ho všude plno. Přeměna lidského těla v komoditu byla usnadněna jeho anonymizováním, odebráním jména a subjektivity. Archetyp tohoto trendu můžeme spatřovat v koncepci těla jakožto stroje bez hlubšího významu, který barokní racionalismus ostře oddělil od myslící podstaty lidské bytosti. Myšlení se ovšem nedá vystavit ve vitríně a proto ze současných spektakulárních prezentací lidské bytnosti vypadává, hlavně pak v případě „dobrovolných“ dárců, kteří jsou redukováni na bizarní a trochu strašidelné hračky typu „kostíků“.

Dnešní obsese ukazováním podpovrchových vrstev těla či jiného zákulisního dění, obsese překračováním různých hranic, tabu, prahů soukromí a intimity atd. se technicky vzato příliš neliší od různých tradičních postupů v oblasti vědy, vzdělávání či umění, ale zásadní rozdíl se nalézá v oblasti smyslu a poselství tohoto počínání. Veřejné pitvy a tzv. anatomická divadla byly na pořadu dne již v 17. století; značné proslulosti doznala v tomto směru třeba univerzita v Leidenu a nejznámější příklady dobové holandské anatomické praxe transformované do umění známe z tvorby Rembrandta. Také raná přírodovědná muzea a dříve kabinety kuriozit se věnovaly tématu lidského těla se vší vážností, vášní a zvídavostí. Nicméně vědecké a didaktické účely hrály v tomto případě možná druhotnou roli. Za hlavní motiv prezentace a zkoumání lidského těla lze ještě v baroku považovat spíše religiózní důvody: obdiv a úctu k božskému stvoření popřípadě memento mori, tedy připomínku smrti a relativity pozemské reality. Tato původní náboženská a vědecká motivace průzkumu a prezentace těla se začíná měnit či vytrácet v době nástupu moderní populární kultury, která v řadě případů přesadila lidské tělo z muzea a didaktického „divadla“ do panoptika. Vzhledem k technologickým možnostem se návštěvník panoptika musel vesměs spokojit s voskovou náhražkou, která se mu alespoň nádavkem snažila nabídnout exkluzivitu, senzaci, kuriozitu. V panoptiku se tak vedle sebe ocitli členové vladařských rodin, společenské elity různého druhu a „zrůdy“ vystupující za života ve varieté. Ještě dnes můžeme na obdobný mix narazit v jednom z nejznámějších evropských stánků tohoto typu zábavy, v hamburském panoptiku.

Dnešní výstavy lidských těl představují anachronické mutace raně moderní zábavy, jejíž konec neprávem avizoval již třeba Siegfried Kracauer. Nové technologie umožnily přežít smrt pouťovým atrakcím, jež svého času snad souvisely s demokratizací kultury, dnes však mají pouze pachuť zneužívání stále větší chudnoucí části světa.