Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Archive for Leden, 2014

Ostatní

10. 1. 2014

xxx

brouwer

Ostatní

bílé pláště

1-bier_ist_gut_sagt_der_arzt1 4-3e622bd8486200e4214a9224270f7b651 7-gesundeit-igel-check-kubanek_rdax_229x2561

3-tod_und_der_arzt_posterdruck-r1ce06345e19f45aa9c4ca392fb866a74_wve_8byvr_5121 9-bier-als-medizin_317x4501 10-111528111

Bílé pláště v reklamě a politice

Zase se blíží nějaké volby a zase se zdá, že zastoupení lékařských profesí na volebních lístcích různých politických stran bude velmi silné. Medicínské obory zřejmě budou původním oborem tak deseti procent členů českého parlamentu. Jako by se parlament a asi i vláda postupně transformovaly v nemocnici, což by bylo v pořádku hlavně v tom případě, že by hlavní profesní zaměření nových i staronových politiků-lékařů představovala psychiatrie. Tito zástupci zákonodárné a výkonné moci by se mohli hezky starat o své kolegy a kolegyně nejen v případě závislostí na návykových látkách, ale třeba i v případě stresu způsobeného trestními kauzami.

Přesné statistiky zastoupení obrazu či role lékaře v reklamě neznáme, ale patrně bude celkově též poměrně silné. Postava lékaře se v reklamě vyskytuje nejen v případě, že je inzerován farmaceutický produkt, ale i tehdy, když jde o zvýšení prodeje kosmetiky, pojištění a tradičně třeba i piva. Každodenně na nás z televizních reklam přátelsky, ovšem i trochu káravě pohlížejí stomatologové, poklepávají zrcátkem na modely zubů a přednosti té které zubní pasty či ústní vody zdůrazňují záměrně špatným přednesem, který má zvyšovat realistický dojem. Někdy se asi hrají lékaři i sami, přičemž poněkud stylizují svůj projev a používají typický lékařský humor, který máme všichni tolik rádi. Podobně je to s odborníky na pleť a kožní trable, často dojde také na menzes, různé druhy zápachu z různých tělesných otvorů, něco kolem jídla, bolesti zad ze zdvihání zástupů dětí a poloohořelých obětí katastrof (v tomto případě se medicínská prezentace pěkně doplňuje s další oblíbenou reklamní a masmediální symbolickou figurou, tedy s postavou hasiče). Alegorická figura lékaře může vahou své autority pochopitelně podpořit i bohulibé nekomerční projekty, třeba charitu nebo vzdělávání.

V masových médiích a ideologii postupně vytlačila symbolická postava lékaře jiné tradiční autority. Donedávna se jako silný argument v politických či komerčních kampaních využívala třeba persona inženýra, právníka či ekonoma. Důvěryhodnost těchto oborů se však zřejmě poněkud vyčerpala a jejich technicistní charakter nyní překrývá všeobecná humánnost či filantropie lékaře. Zdá se, že obory, které mají co do činění s neživou hmotou, matematikou, anorganickou či geometrickou racionalitou nevyhovují tolik očekávání dnešní společnosti. Veřejnost si přeje být zabezpečena, organizována, opatrována či ošetřována někým, kdo má blízko k organickému tělu s jeho potřebami, rozkošemi i bolestmi. Matematická racionalita je obecně vnímána jako příliš vzdálená primárním potřebám a jistotám ohroženého, slabého, vykořeněného jedince. Moderní lékařská věda začala na rozdíl od jiných vědeckých oborů pojímat člověka jako „subjekt“ – viz třeba Zrození kliniky (Naissance de la clinique, 1963; česky 2010) Michela Foucaulta. Tento subjekt je sice zvláštního typu (v pravém slova smyslu se o subjekt nejedná, i když je tak pacient nazýván v lékařských zprávách – pacient je pořád předmětem pozorování, nikoli jeho plnohodnotným autorem), ale stále je zde přítomna mnohem větší osobitost, blízkost, živočišná měkkost a teplota než v případě exaktních věd postavených na měření, objektivizujících matematických operacích, neosobních a neovlivnitelných zákonitostech přírody či práva. V náruči medicíny se občan cítí mnohem bezpečněji, má zde pocit bezprostředního kontaktu a péče, starostlivosti. Cítí, že zde jde o blaho jeho těla, o jeho osobní, individuální přežití, o kvalitu života. Žádné jiné exaktní či humanitní vědy nemohou nabídnout takovou míru blízkosti a zdánlivého zájmu o konkrétního, nezaměnitelného jedince jako lékařství.

Subjekt v lékařství je sice v pravém slova smyslu stále ještě objektem, je předmětem pozorování, konec konců i měření a kvantifikace, ale přinejmenším díky způsobu komunikace ve vztahu mezi lékařem a pacientem si zachovává dojem výjimečnosti, důležitosti. Lékařským subjektem je ve skutečnosti pochopitelně sám lékař, zatímco pacient je objektem jeho průzkumu, který je léčen, ale též pozorován z vědeckých důvodů. V počátcích moderní medicíny mnohdy nešlo ani tak o to, aby byl nemocný uzdraven, ale o to, aby nemoc byla správně zařazena, popsána, publikována. Dodnes je pacient v závislém postavení nekompetentního až téměř nesvéprávného objektu, který není schopen identifikovat svůj problém, natož jej kvalifikovaně odstranit či zmírnit. Pacienti jsou sice už nějaký čas informováni, poučováni, medicínský personál s nimi komunikuje, ale jedná se spíš o hru na komunikaci. Ve skutečnosti se nepředpokládá rovnoprávné postavení aktérů diskuse. Lékař je držitelem vědění, které je pro pacienta v jeho komplexnosti nedostupné. Pacient může nanejvýš vystupovat jako legrační či roztomilé brebentící dítě, které se pořád ptá „ploč a ploč“ a kterému terapeut ze svých výšin shovívavě odpovídá, i když ví, že je to v podstatě zbytečné. Lékař je od doby velkých moderních úspěchů medicíny vnímán jako mág, který třímá v rukou klíč k tomu nejcennějšímu tajemství každého člověka, jímž je jeho vlastní život či zdraví. Důvěra v symbolickou personu lékaře spočívá v obecném přesvědčení, že lékař svou blahodárnou práci vykonávat musí, že plní jakýsi vyšší závazek, jemuž běžný občan nepodléhá. Všechny činnosti, které se k tomuto závazku nevztahují, jsou chápány obecně jako nezodpovědné, fakultativní, doplňkové. Lety do vesmíru nebo počítačová technika neimplikují zdaleka takovou míru krajní zodpovědnosti, tedy nezdá se, že by obsahovaly starost o život. Mohou nanejvýš posloužit jako pomocné obory onomu dnešnímu hlavnímu cíli, kterým se zdá být péče o plnohodnotný život, tělesně i duševně zdravý, jak naznačuje třeba Malgorzata Jacyno v knize Kultura individualismu (Kultura indywidualizmu, 2007; česky 2012 v kapitole Komercionalizace zdraví.

Plnohodnotný život je však dnešní nepsanou ideologií, reklamou, masovými médii a politikou koncipován jako něco, co má určité standardy. Diogenes v sudu by sítem dnešních představ neprošel. Kdo chce žít plnohodnotný život, měl by co nejlépe bydlet, jíst, být co nejzdravější, měl by se ztotožnit se svou prací, přesně si definovat životní cíle, které jsou údajně individuální, ale ve skutečnosti naprosto masové. Symbol lékaře pak funguje dvojím způsobem. Jednak jako modla, idol či fetiš, k němuž se s důvěrou obracíme, očekáváme od něj ochranu, péči, záchranu života. Jde o jakési živé božstvo, které má moc rádo lidi a místo toho, aby si je smažilo na oltáři, opravuje je na operačním stole. Na druhou stranu symbol lékaře společnost normalizuje a unifikuje, neboť určuje, co je normální, zdravé a co je patologické, co se musí z individuálního a společenského těla odstranit. V obou případech je pochopitelně symbol a autorita lékaře zneužívána pro politické a komerční účely. Celá společnost se proměnila v léčebnu dlouhodobě nemocných, nad kterou bdí vědoucí oko lékaře-mága, který moudře spravuje věci světské a tělesné. Symbolický lékař tedy není božstvem transcedence, posmrtného života, jiného způsobu existence, ale našeho konkrétního, přítomného, tělesného bytí, které již sami nejsme schopni obhospodařovat.

V rámci ideologie medicínského diskurzu se společnost rozštěpuje mezi dvě základní role: role vědoucího terapeuta, který pečuje a normalizuje, a role pacienta, do níž je skrze masová média situována většina populace. Nejde o to, že každý ideolog by musel skutečně být lékařem. Musí však jistým způsobem vystupovat, prezentovat se jako ten, kdo pečuje, je blízko, rozumí základním tématům dnešní existence, životu a tělu. Pacient může vstupovat do diskuse, brebentit nesmysly, vždyť je přeci nemocný a své nemoci nerozumí. Samozřejmě je nakonec tímto pacientem společnost jako celek. Důvěra v lékařskou praxi se budovala v historii postupně, není to samozřejmost. Ještě v baroku byli lékaři často karikováni jakožto šarlatáni nebo se objevovali spíš v souvislosti s upomínkami na relativitu pozemského bytí. Často se tradičně lékař objevoval v doprovodu smrti nebo byl prezentován jako její slabý soupeř. Smrt byla tradičně vždy vítězem a limitou všech pokusů o zachování zdraví. Změna způsobu vědeckých metod na začátku moderní doby posílila autoritu medicíny, ale ještě v 19. století byla vnímána jako mnohdy chladně racionalisticky kalkulující obor bez úzkého vztahu s individuálním pacientem. Individualizace medicíny se prohlubuje v součinnosti s její komercializací, kdy se z pacienta stává klient. Prohloubení ideologického významu medicíny nastává též v důsledku jejích nových holistických tendencí. Na rozdíl od raně moderní medicíny, která tělo parcelovala na nejmenší části a každý orgán a soustavu se snažila opatrovat zvlášť, se v poslední době vyskytuje tendence propojit různé somatické i psychické součásti organismu a léčit či spíše pozitivně působit na celek. Nejde však jen o celek těla, ale o celek individuálního života. Každá oblast života má dnes svého terapeuta či kouče – sex, komunikace, stravování – a vylepšování jistých lokálních dovedností má zlepšit kvalitu života jako celku.

Ideologie medicínského diskurzu vytváří dnešní společnost zdraví, normality, plnohodnotného a potenciálně věčného života. Figuru lékaře již nedoprovází smrt, ale zářivé odlesky zdravého chrupu, štěstí při bezbolestném zdolávání alpských průsmyků či tanec. Symbol lékaře je jedním z dnešních nejvlivnějších politických a komerčních fetišů, v němž se skrývá velký potenciál důvěryhodnosti. Lékař je chápán jako ten, kdo pečuje o živou, cítící hmotu, organismus, tělo. Je vnímán jako vymítač bolesti, utrpení. Máme pocit, že je schopen pro nás zabezpečit jistý rajský stav již na tomto světě. Tímto rajským stavem je myšlen vnitřní klid, harmonie, odstranění excesů a výkyvů, stabilita. Symbol lékaře se nejlépe uplatňuje v těch dnešních společnostech, které si zachovávají určité rysy demokratické tolerance. Jsou to sice společnosti „pacientů“, ale pacientů tolerantních. Lékař je chápán jako někdo, kdo by měl terapeuticky působit na každého bez národnostních, náboženských a jiných rozdílů. Má rys internacionální, univerzální humánnosti. V nacionalizujících se společnostech nebude symbolika lékaře tak dobře využitelná, protože lékař není obecně chápán jako vůdce, ale jako pečovatel, který se stará o své ovečky téměř mesiášským způsobem, i když za úplatu. Lékař je vnímán i jako bojovník se zlem téměř kriminálního typu. Stejně jako detektiv zkoumá lékař stopy, symptomy, rekonstruuje příběh zločinu-nemoci. Není proto asi náhodou, že tvůrce geniálního detektiva Sherlocka Holmese byl původním povoláním lékař a později též spiritista, který se snažil nahlédnout i do tajemství věčného života a eliminovat smrt. Podobně sugeruje eliminaci smrti dnešní medicínská ideologie.

Smrt je označována vlastně za nenormalitu, úchylku, exces. Odstranit smrt znamená prý vytlačit to, co neodpovídá standardům „plnohodnotného života“, což naznačuje komerční i politická ideologie současnosti. Exces představuje zločin, nemoc, chudoba, neschopnost či nechuť radovat se, tedy do značné míry vlastně realita (takto exces „definuje“ masová kultura – film, comics, reklama atd.; nicméně tyto nepříjemné složky života jsou ve skutečnosti jeho integrální součástí a nikoli nějakými výjimkami či odchylkami, jsou reálné podstatnějším způsobem než vykonstruované momenty harmonie: v události zločinu, smrti, utrpení se realita otevírá ve své plnosti).

Realita je terapeuticky normalizována jak ve skutečné terapii tak v reklamní kvazi-terapii, což má za následek její záměrné vymícení; normalizace znamená konstrukci pseudo-skutečnosti, pacient respektive konzument je umístěn do rádoby bezpečného světa, je obalen pavučinou vizí a příslibů. Jeho neschopnost či neochota „žít život naplno“, radovat se apod. se s pomocí různých strategií vymýtá, i když ve své podstatě jsou tyto postoje ke světu zcela na místě. Smysluplná zasmušilost se přehlušuje veselím z úspěchů na cestě k „normalizaci“. bolest se označuje maximálně za cennou zkušenost, nikoli za racionální nahlížení reality.

Zveřejňujeme své slabosti v rámci terapeutického diskurzu, a tím se stáváme nakonec mnohem zranitelnějšími a ovladatelnějšími. Žijeme „plnohodnotný“, ale ve skutečnosti kontrolovaný a předurčený život. Přiznáváme se k pomočování, kožním plísním a tak dále, načež jsme sevřeni do náruče terapeutické péče. Lékař jako maskot a argument nejen politických stran přejímá zdánlivě starost o život a zdraví společnosti. Ve skutečnosti je tak společnost pouze zatlačena do defenzivního postavení nesvéprávných pacientů, kteří budou normalizováni na základě určitých teorií a stereotypů „plnohodnotnosti“. Fenomény, které sítem plnohodnotnosti neprojdou, budou pravděpodobně „humánně“ odstraněny jako zubní kazy nebo vrásčitá kůže. Netřeba zdůrazňovat, že tato plnohodnotnost má do značné míry estetický charakter, stejně jako hygiena či plastická chirurgie. Dnešní Diogenové neodpovídají estetickým požadavkům zraku, sluchu a čichu. Ani poustevníci a roduvěrní jogíni by dnes sítem normality neprošli. Jsou to ložiska nákazy, změny, a proto je třeba je odstranit.

Ve světové literatuře představuje jedno z prvních propojení symbolu lékaře s rolí politika Balzacův román Venkovský lékař. Zde je lékař prezentován jako spasitel a reformátor jedné odlehlé oblasti ve Francii první poloviny devatenáctého století. Lékař se zde ujme funkce starosty městečka, kterému postupně vtiskuje svoji představu o modernizaci, ekonomickém úspěchu a humanitě. Svoje politické i terapeutické působení zahájí podivuhodným činem – odstraněním nenormálnosti. Na kraji městečka žije dlouhodobě a nekonfliktně skupina mentálně postižených lidí, k nimž mají ostatní obyvatelé úctu, starají se o ně a v podstatě je považují za určitý náboženský symbol. Lékař-starosta se rozhodne tuto komunitu tajně v noci vystěhovat a převézt do vzdáleného ústavu, „kde se s nimi mělo velmi rozumně zacházet“. Ostatní obyvatelé městečka se proti tomuto záměru nejprve ostře ohrazují, dokud lékař bohaté místní elitě nevysvětlí, jaký ekonomický prospěch vznikne, až pozemky mentálně postižených propadnou obci. Pak už hygienicko-humanizačním opatřením téměř všichni porozumí. „Když jsem se tu usadil, našel jsem v této části kantonu tucet blbců, řekl lékař… poloha této vísky na dně údolí s nehybným vzduchem, u říčky, jejíž voda pochází z roztálých sněhů, bez blahodárných účinků slunce… všecko je tu příznivo rozšíření té nemoci. Zákony nezakazují sňatků mezi těmito nešťastníky, chráněnými zde pověrou… kreténství by se bylo tak rozšířilo z tohoto místa až do údolí. Neznamenalo tedy prokázati velikou službu celému kraji, kdyby byl někdo zastavil tuto fyzickou i duševní nákazu? … kretén, kterého jste právě viděl, nebyl na noc doma… a objevil se ráno jako jediný svého druhu ve vesnici, kde bydlelo ještě několik rodin, jejichž příslušníci, ačkoli takřka blbí, nebyli alespoň zcela propadlí kreténství… slíbil jsem jim tedy, že nechám kreténa na pokoji v jeho chalupě, avšak s tou podmínkou, že se k němu nikdo nepřiblíží, že všecky rodiny dosud žijící v této vesnici přejdou za vodu a usadí se v městečku v nových domech.“ (Honoré de Balzac: Venkovský lékař, Praha 1929). Když je čistka dokonána, všichni jsou spokojení: kretén kvoká, lékař-starosta si libuje a Balzac rozvíjí další politické, ekonomické a lékařské vize. Propojení medicíny, politiky a ekonomiky bývalo i komické, hlavně ve starších překladech.

Až překvapivě připomíná pasáž z Balzakova románu určité události z období druhé světové války. Početné lékařské skupiny nacistického Německa tehdy úspěšně prosazovaly plán na vytvoření „nového lidu“, jehož „genofond“ neměl být poškozován rozmnožováním duševně, mentálně a fyzicky postižených. V první polovině čtyřicátých let bylo proto v rámci „humánní eutanázie“ zavražděno několik set tisíc nemocných. Historik lékařství Volker Roelcke ve své reflexi psychiatrie v období nacismu tvrdí, že myšlenka likvidace „neplnohodnotného“ života pocházela od lékařů, nikoli od politiků. Lékaři však v tomto případě plynule přešli na pozice politických a sociálních ideologů a jasné hranice mezi rolí lékaře, politika a popř. i dozorce, kata a vychovatele se setřely. Pokud mluvím o symbolice lékařství v dnešních masmédiích a politice, nemyslím vesměs skutečnou lékařskou praxi, ale pochopitelně její ideologické zneužití. Medicínský symbol se ideálně uplatňuje při „měkké“, ale jak vidno i „tvrdé“ kontrole a normalizaci společnosti. Dalo by se říci, že přítomnost lékařského idolu na kandidátce politických stran je nebezpečnější, než přítomnost fotbalisty či zpěváka v tomto kontextu. Od lékaře totiž veřejnost očekává, že bude skutečně „konat“, zatímco sportovní či popkulturní idol je vnímán spíše jako nečinný maskot, který bude nanejvýš někde mávat z tribuny nebo přestřihávat pásky na dalších metrech dálnic. Nicméně tím, kdo bude v masce lékaře politicky konat už není samozřejmě skutečný lékař, ale ideolog. Nabídne nám velké vize „normalizace“ společnosti, vymícení sociálních „nemocí“ (třeba tzv. nepřizpůsobivosti). V rámci politiky či reklamy nám přislíbí „plnohodnotný“ život: pružnost kloubů do vysokého stáří, erekci ještě téměř na smrtelné posteli… Povede nás jako děti s péčí a starostlivostí. Medicína se ovšem v moderní době stala značně samoúčelným diskurzem, který si otázky po smyslu „plnohodnotného“ života jedince či společnosti vůbec neklade. Je často vnímána jako provozní nástroj, pomocník, ale k čemu vlastně? Medicínský diskurz představuje jeden ze základních stavebních kamenů dnešního západního vidění světa a nabaluje se na něj ohromné množství ekonomických procesů a mediální komunikace. Nicméně je také nástrojem separace, oddělování „normálního“ od „nenormálního“, přičemž hranice vede víceméně mezi držiteli či aktivními iniciátory diskurzu a jeho objekty či příjemci. Stáváme se zde svědky štěpení společnosti na ošetřovatele a ošetřované, kteří se snadno mohou stát adepty likvidace, pokud se prokáže, že jejich život není dostatečně „plnohodnotný“, že nejsou dostatečně spokojeni sami se sebou a aktivně se netransformují po stupních normalizace.