Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

vizuální studia

30. 5. 2009

Menzelova noha

menzel-noha1Adolph Menzel (1815-1905) se do povědomí uměnímilovné veřejnosti zapsal asi nejvíce svými cykly grafik, kreseb a maleb, v nichž přispěl ke konstruování národního mýtu v Německu v období jeho sjednocování a svými obrazovými reflexemi moderního života především ve sférách práce a každodennosti. Občas se s úsměvem připomíná, že Menzel patří vedle Toulouse-Lautreca mezi nejmenší největší malíře 19. století. A k tomu se ještě mnohdy váže upozornění, že tabu, která nepřekročil Toulouse-Lautrec, překročil Menzel a naopak.

 

Tam, kde se setkáváme u Lautreca s nezastřenými reflexemi erotiky a polosvěta nevěstinců a barů, setkáváme se u Menzela s detailním až pedantským pozorováním odvrácené strany lidské existence. Menzel obsedantně kreslí pánské i dámské zadnice v nejrůznějších situacích, kostýmech a formách. Příležitostí k tomu měl nepřeberně: při pozorování myče oken v plné práci, při šmírování zvědavců vyklánějících se ze zřejmě již umytých oken, při sledování společnosti sklánějící se nad stolem apod. Intimní partie v plné práci nedávaly malíři spát a proto zachycoval i scény vyměšování, jichž se stal občas nevyžádaným, nicméně vděčným divákem. I různé pomůcky a atributy této delikátní činnosti neunikly umělcově pozornosti: ve svých skicářích zachytil a okomentoval přípisy takové insignie, jako záchodovou štětku, petlici na dveřích klozetu či poskvrněnou zeď pisoáru. Velkému zájmu malíře se též těšily další propriety, které souvisí s hygienou či základním ošetřováním a opatrováním tělesné schrány. Všímal si vyčesaných vlasů zachycených v hřebenu, lékařských instrumentů, zouváků a dalších účastníků nelehkého boje moderního člověka s vlastním tělem a společenskými konvencemi, které se vztahují k jisté disciplinaci a kultivaci těla. Menzelovy zdánlivě podivné zájmy (nutno připomenout, že nepřestoupily hranice privátní studie) velice přesně zrcadlí dobovou situaci těla, bariéry mezi veřejným a soukromým prostorem a neslučitelnosti oficiální reprezentace s privátními preferencemi konzumentů obrazu - asi netřeba připomínat, že třeba pornografické zobrazení bylo v té době už v plném proudu. Nicméně u Menzela nenajdeme po pornografii, alespoň té středoproudé, ani stopu respektive nanejvýš právě pouze stopu (jakousi neurčitou skvrnu). O nějakých méně všedních sexuálních preferencích bychom uvažovat mohli (scat, piss), ale to nepředstavuje hlavní téma naší úvahy. Hlavní body, o nichž se nyní zmíníme, jsou dva: Menzel určitým způsobem reaguje na diskurz hygieny, který se bouřlivě rozvíjí od sklonku 18. století a mimo to aplikuje ve svých dílech estetiku ošklivosti či znechucení, která začala být velmi aktuální přinejmenším od Baudelairových básní a kritických textů. Mrtvola od té doby vypadá čím dál nevábněji a naturalističtěji, je to mrtvá hmota se strachem a bolestí rozšklebenou tváří.

 

Další problém představuje dobově opět aktuální téma fragmentu, rozpadu či destrukce. Lidská těla i kulturní produkty jsou v romantice a částečně i před ní vnímány ve své časovosti či dočasnosti. Představa ideálního, poznatelného celku se rozpadá spolu s romantickou gnoseologickou skepsí. Syntetický obraz vzniklý víceméně v intencích klasické poetiky už není na pořadu dne. Ke slovu se dostává část, zlomek či rozlomení (slůvko zlom slyšíme třeba v nejrůznějších romantických motivech katastrofy či destrukce - ztroskotání lodi, výbuch sopky atd. - tam všude se v němčině vyskytují slovní složeniny, využívající kořene „bruch“ - lom, zlom). Když Menzel pozoroval a maloval svoji nohu, nebylo to pouze z nudy, ale díval se optikou dobového zájmu o ruinu, torzo či tělesný orgán (ve fyziologii). Říká se, že se jedná o jakýsi autoportrét bez zrcadla. Tomu odpovídá i skutečnost, že umělec se zaměřoval i na reprezentaci svých jiných tělesných výčnělků (především pravé ruky, vzhledem k tomu, že byl levák - tedy podle dobových kritérií tak trochu deviant). Svou ruku pozoruje Menzel buď jak klidně spočívá na kusu nábytku nebo jak třímá kalíšek se stékající skvrnou barvy. Opět se zde setkáváme se zájmem o amorfní hmotu, která se vymyká klasickému řádu. Autopoietickou skvrnu však Menzel nesleduje v leonardovském duchu jakožto pobídku pro fantazii, ale jako jakýsi index absence - vybledlé místo po chybějícím obraze na zdi, ztékající barva, kterou nezformoval štětec, přesvětlení a rozostření vidění atd. I vlastní tělesný fragment reprezentuje jakousi ztrátu autora, zakrytí toho, co je běžně viditelné na povrchu a odhalení obscénního, které se naopak běžně skrývá. Tyto průniky do intimity, pohledy za oponu se později stanou leitmotivem bulvárních médií, která ovšem nedospěla v procesu od-idealizování ani zdaleka tak daleko, jako voyeur Menzel.

 

Pozorování vlastního těla bez využití zrcadla obnáší ještě jeden podstatný aspekt. Pozorovateli se do jeho zorného či vizuálního pole připlete něco, co vlastně ani vnímat nechce. Vzpomeňme si na fotografie, na něž se nám připletl vlastní prst a pokazil nám snímek. Proč nám prst pokazil snímek? Při využití nepříliš kvalitního aparátu může vypadat jako šmouha. V tom případě znejasňuje interpretaci obrázku. Zkoumáme, co to tam je a neužijeme si tolik pěkný výjev. Také to narušuje určitá očekávání standardní, opakující se pointy, která vlastně napomáhá udržovat jistý status quo. Na kvalitním snímku poznáme, že jde o prst a přesto nejsme spokojeni. Prst tu totiž zastupuje subjekt autora, který by mohl případně objektivní podívanou nějak zfalšovat. Důvěra v obraz se rozpadá. Stále si přejeme spíše obrazové „otevřené okno“, ohraničené a distancované. Problematika obrazové manipulace a interakce se objevila znovu s moderními úvahami o subjektivním vizuálním poli. Na svém pohledu jsme tu plně zainteresovaní (i tělesně), nemůžeme se stulit v teplíčku a bezpečí ducha. Vizuální pole přestává mít kontrolovatelné (mnohdy geometrické) obrysy a stává se amorfním konglomerátem pohybů, akomodace čočky a očních vad. Na diváka silně dotírá nejistota, co to vlastně vidí a jestli to, co vidí, má nějaký reálný predikát. Spatřit sám sebe ve vlastním vizuálním poli (tak jako třeba Ernst Mach) může být velmi zneklidňující a zároveň iniciační zážitek. Dochází zde k jakémusi zcizení vlastního těla, které se nám ale v oblouku vrací, jak naznačuje rozmarně pokrčený palec menzelovy nohy. Otřepaná fráze „mít rád sám sebe“ se teprve nyní může realizovat.

 

 

                                                                                           Václav Hájek   menzel-noha

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.