Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, veřejný prostor, vizuální studia

9. 2. 2010

bakterie

1-assemble_domestos_5  2-kmen-andromeda                                                   3-formlessshirtdesign                                                  

 

 

 

 

4-monster  5-rubens_medusa                                                   6-hygiena                                                  

 

 

 

 

7-david_dees_weapons_of_mass_depopulation  8-enemy-territory-quake-wars-1                                                   9-38429                                                  

 

 

 

 

 

Bakterie.

Strach z rozkladu, obsese čistotou a trocha naděje.

 

 

 

Každý si v záchodě pěstujeme svého nepřítele. Čas od času se ho s pomocí kačera snažíme vyhladit, ale málokdy se to zcela podaří. V nějakém temném záhybu naší domácnosti, těla či světa nebezpečný kmen mikroorganismů vždy přežije a plánuje další invazi do naší spořádané, čisté a uspořádané skutečnosti. Bez bakterií a jiných téměř neviditelných strašáků by to prostě nebylo ono. Chyběl by nám konflikt s nepřítelem, který se ve své jinakosti pěkně dialekticky doplňuje s naším známým a pochopitelným světem. Bakterie jsou beztvaré, proměnlivé, téměř nepolapitelné, monstrózní a nepochopitelné. Tradiční myšlenková schémata a vzorce jsou na ně krátká. Bují a mutují s obdivuhodnou a fantastickou nezdolností. Děs z jinakosti bakteriálního živlu provází od počátku i fascinace tímto fenoménem. Vědecký výzkum bakterií (rozvíjející se výrazně od 19. století) jakoby navrátil do hry staré legendy o monstrech a bestiálních nestvůrách, které se ze svých úkrytů vyrojily po celém světě, ukryté pod pláštíkem neviditelnosti. Strach z neviditelné smrti se stal rázem kasovním tahákem (Maska červené smrti od E.A. Poea atd.).

Dnešní komerční reprezentace sugeruje hlavně nutnost boje s bakteriemi (reklama na ústní vodu Listerine využívá slogan „bomba v boji proti bakteriím“) a slibuje možnost pobít miliony těchto nebezpečných mikroorganismů (slogan detergentu Domestos - „miliony bakterií zemřou“). S bakteriemi je údajně nutné vést válku, i když občas někdo nesměle připomíná, že většina bakterií je naprosto samozřejmou a nutnou součástí každého živého těla a hraje zde velmi prospěšnou roli (respektive může ještě větší prospěch v budoucnu přinést). Bakterie se v masmediálních reprezentacích vyznačují monstrozitou, jejich animované a karikované formy jsou jakousi prazvláštní srostlinou známých i neznámých tělesných částí, které jsou spolu disharmonicky propleteny a zcela odporují kanonickým představám krásy. Jsou to ošklivé a trochu směšné zrůdičky. Jejich rozpoznávacím znamením je také kalná barevnost a zápach. Žijí v jakémsi nepevném světě, kde se vše mazlavě hroutí. Nejsou zde pevné tvary, přímky a hrany. Je to prostor beztvarosti, přebujelé pitoresknosti. Nemají jasný a přesně definovatelný tvar, chybí jim symetrické rozložení, řád, geometrie (i když jsme nejen dnes svědky třeba inspirace bakteriemi v umění a ornamentu). To se vše pochopitelně týká toho, jak jsou bakterie v masových médiích ukazovány, nikoli toho, jak skutečně vypadají a fungují.

Svou údajnou nepevností, vztahem k hnilobě a rozkladu představují kontradikci k řádu lidského světa, který je přinejmenším od osvícenství považován za transparentní, přehledný, kontrolovatelný. Tyto jeho kvality je podle dobových společenských teoretiků potřeba opatrovat a rozvíjet. K podobným závěrům se klonili i teoretici hygieny, což je obor, který vzniká v součinnosti s rozvojem osvícenských myšlenkových inovací. Hygiena není pochopitelně jen praktickým nástrojem k uchování zdraví člověka a populace, ale velmi rychle se stává prostředkem disciplinace společnosti a dohledu (např. ve věznicích a školách, jak zmiňuje třeba Foucault). Hygiena stejně jako osvícenství mluví o nutnosti prosvětlit a pročistit každý temný kout světa a společnosti, zajistit v něm cirkulaci a dynamiku základních elementů (vzduchu a vody)[1]. Hygienici v 19. století doporučují neustálou kontrolu a osvětu, i když se spolu s lékaři nemohou mnohdy shodnout na konkrétních metodách a opatřeních (dlouho panovala např. představa, že koupat se častěji než jednou za měsíc škodí zdraví a ohrožuje to i veřejnou mravnost - např. díky možnosti pozorování vlastních pohlavních orgánů při této aktivitě). Obavy z „choroboplodných zárodků“ jsou od 19. století na denním pořádku.

Velmi brzy se rozvinul specifický „diskurz hygieny“, tedy určitá oblast myšlenkových stereotypů, nových mýtů a rituálů, tabu, zákazů a pravidel. Nyní nám nejde o to, jak tento hygienický diskurz odpovídá exaktním vědeckým poznatkům, ale spíše o to, jak se odráží v moderní i dnešní masové kultuře. A na tuto oblast zapůsobil zcela zásadním způsobem. Moderní kultura se začala velmi výrazně opírat o argument čistoty a příbuzných pojmů (přirozenost, zdraví, normalita atd.). Tyto argumenty zasáhly širokou kulturní a společenskou oblast - urbanismus, módu, design, dopravu, školství, a v neposlední řadě též teorie národa a rasy. Úvahy o „rasové hygieně“, které vedly k segregaci a genocidě, byly do značné míry předpřipraveny původním hygienickým diskurzem. Tyto úvahy však na druhou stranu souzní i s mnohem starší tradicí, v níž se tematizuje idea „nepřítele“, což se děje zpravidla za pomoci binárního rozlišování mezi kategoriemi „stejného“ a „jiného“ (identita a alterita), „my“ a „oni“, „známé“ a „neznámé“, „blízké“ a „vzdálené“, „harmonické“ (kulturní) a „disproporční“ (barbarské). O těchto opozičních kvalitách se uvažovalo už v antice, kdy domácí „kultura“ byla vnímána jako potenciálně ohrožovaná vnějším, iracionálním „barbarstvím“. I dnes se často točí filmy a píšou knihy o útoku z vesmíru, o ohrožení „našeho“ kulturního řádu apod. V těchto fantaziích často hraje základní roli nějaké „beztvaré“ zlo, které si přišlo na lidstvu vybít své bestiální choutky (Vetřelec atd.). Ve filmu „Kmen Andromeda“ je toto zlo ztělesněno přímo v podobě extrémně nebezpečného mikroorganismu, který zabíjí, na co přijde, a ještě navíc má asi jakousi formu inteligence, která mu umožňuje realizovat pohromu co nejúčinnějším způsobem. „Čisté“ zlo zde má podobu téměř neviditelného protivníka, kterému chybí tvar, kompozice i hranice. Zlo je zde tedy beztvaré, slizce pružné, všudypřítomné. Způsobuje rozpad všeho pevného a trvalého a samo je tímto neustále se šířícím rozpadem. Strach z rozpadu, rozkladu, odpadu apod. vystřídal tradiční obavy ze smrti respektive tradiční tematizaci smrti v žánru vanitas (velmi oblíbeného hlavně v baroku).

Záchod, který se umyje dezinfekčním prostředkem, získá v reklamách „klasické“ kvality - zářivost, lesk a bílou barvu (zde už nejsme daleko od některých tradičních segregačních metafor). Protivník v podobě bakterií, kterého využívá masová kultura, neustále vstává jako Fénix z popela. Boj masové, disciplinované kultury s tímto nebezpečím je věčný. Tento typ boje vystřídal do určité míry tradiční mytologická pojetí konfliktu a zároveň je využil a transformoval. Tradiční monstra, jako Medúza či Harpyje se rozpadla na tlející protoplazmu, čímž získala naprosto exemplární podobu monstra - tedy stala se absolutně beztvarými a „jinými“. Strach a zároveň slastné vzrušení, které se diváka zmocní při pohledu na obrázky hrozící pandemie nějaké nemoci, představuje variantu a aktualizaci tradičního potěšení z tradování legend a mýtů. Toto ritualizované tradování mělo v dřívějších dobách vlastně napomáhat udržování určitého řádu, určitého statusu quo. Tím se dříve myslelo uchovávání společenského a teritoriálního uspořádání (k určitému statusu quo se vladaři po vzájemné dohodě navraceli většinou po nějaké válečné události, která staré pořádky narušila). I dnešní diskurz či mýtus hygieny, na němž se výrazně podílí masmédii stimulovaný strach z neviditelného, beztvarého a všudypřítomného nepřítele - bakterie či znečištění, se podílí na uchovávání určitého společenského uspořádání. Ne zcela reflektovaně, ale o to účinněji odvádí pozornost diváků od skutečných problémů veřejného života a obrací ji k částečně fantazijním hrozbám „jinakosti“. Možná dospějeme do stavu, kdy se už ani formálně nebudeme snažit předstírat svoji účast na politickém dění (což je v demokracii nejen právo, ale svým způsobem i závazek) a budeme jenom doma leštit záchody. Rituál čištění nás plně zaměstná. Co kdyby se tam ještě někde skrývala nějaká hybridní slizká mrška?

 

 

 



[1] Více o tom viz Alain Corbin: Narcis a miazma, Praha 2004.    

 

10-gameimg   

 

 

 

 

 

 

 

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.