Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, vizuální studia

8. 12. 2009

co se skrývá v pozadí?

1backst  6diorama                                                   12fanicat_hello_kitty                                                  

 

 

 

 

8barokni-scenogr  10deska6648-skola                                                    2cable_tv                                                 

 

 

 

 

9gesichtvase2  4moving_panorama1810                                                    11camouflage                                                 

 

 

 

 

ploskova-animace  

 

               

Co se skrývá v pozadí?

Šílenství?

 

 

 

Nejeden televizní divák, pozorovatel uměleckého díla či uživatel internetu by si mohl myslet, že pozadí výjevu, na který právě kouká, je něco nedůležitého, zbytečného. Mohlo by se zdát, že pozadí je jen jiný výraz pro prázdno, které obklopuje to hlavní, co nás na obrázku zajímá. Ať už je tím „hlavním“ cokoliv (figura, tvář, autíčko apod.), pozadí se obvykle nijak záměrně nevěnujeme, necháváme ho být. V obrázku sledujeme částečně vědomě a částečně samovolně určité klíčové či lépe řečeno uzlové body, neboť pozorování obrazu probíhá po drahách vláken jakési sítě, která se protínají a zahušťují v určitých místech, která mají pro nás nejvyšší informační potenciál. Například při pozorování obličeje těká náš pohled nejvíce po partiích očí a úst. Výjev proto vlastně málokdy vnímáme celý, jenom si z něj vybíráme tyto uzlové body, průniky a opakující se trajektorie (třeba obrys předmětu). Vidíme to, co chceme vidět, co jsme zvyklí vidět. V centrech i periferiích našeho zorného pole se snadno necháme oklamat. Respektive pozorování centrálního předmětu je převážně věcí konvence (proto si snadno spleteme neznámou tvář se známou) a periferie necháváme obvykle zcela bezvolně plynout mimo naši pozornost. Nicméně právě na periferiích zorného pole se mohou odehrávat velmi důležité procesy, alespoň v současné masové vizuální kultuře. Mohou tam poblikávat různá téměř „neviditelná“ loga, nápisy, signální barvy. Na tuto víceméně podprahovou reklamu se sice vztahují určité právní limity, nicméně naprosté odstranění jejích strategií snad ani není možné. Vždy lze totiž přijít s novým vizuálním klamem, s novým psychologizujícím postupem, který ještě žádné kontrole nepodléhá.

Je tedy pozadí tak nevinným prostředím, prostorem prázdna, nedůležitosti, pouhým podbarvením základního smyslu, který udává výjevu ústřední tvar? Jsme zvyklí nevěnovat pozadí pozornost, takřka ho ani nevnímat, a přesto by nás zřejmě překvapilo a zaujalo, kdyby v pozadí opravdu nic nebylo. Ono to tedy ani není možné. Uvidět nic by asi byl pozoruhodný iniciační zážitek, který myslím na tomto světě na lačného diváka nečeká. Ani prázdný papír nebo zhasnutá obrazovka pochopitelně není nic. Nicméně málokdy se nějaký předmět, který se nám staví před oči, ocitá na takto indiferentním pozadí. V pozadí se toho většinou děje mnohem víc. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že dobu, kdy bylo pozadí relativně prázdné, máme už dávno za sebou. Podívejte se do jakéhokoli populárního časopisu, na internetové stránky či na televizní pořad. Ani v pozadí tam téměř nenajdete milimetr čtvereční, který by ležel ladem. Filmoví fanoušci, kteří mají rádi kuriozity, se sice občas baví tím, že si všímají, kde a v kterém holywoodském trháku zůstalo nepřekryté klíčovací pozadí, to však pouze znovu potvrzuje, že prázdnota v pozadí je v dnešní populární kultuře omyl a nikoli záměr.

Nedávno jsem dělal jazykové korektury jednoho populárního časopisu o filmových novinkách. Při prohlížení jeho již graficky upravených stránek ve formátu pdf se mi zásluhou mého pomalého počítače stránky rozpadaly na několik vrstev. Občas poblikával text, občas ilustrační fotky a občas se objevila i nejspodnější vrstva - pozadí stránky, které tvořila scenérie efektního výbuchu a šlehajících plamenů. Na výsledné stránce časopisu tvořilo toto pozadí jen úzké rámečky kolem polí textu či ilustrací. Čtenáře by asi normálně nenapadlo, co asi ty oranžovo-červené pruhy původně byly. Já jsem to sice díky svému dýchavičnému počítači věděl, ale nebyl jsem o mnoho moudřejší. Motiv na pozadí totiž vůbec nijak nesouvisel s obsahem textů, byla to jen barevná dekorace, výplň prázdné plochy. Na pozadí se prostě něco dělo, i když málokdo věděl co a proč.

Pozadí tradičně umožňovalo snadnější vnímání a rozpoznávání hlavního motivu či tvaru. Například na renesančních portrétech byly v pozadí kontrastní barevné plochy, krajina či zeď příbytku s otevřeným oknem. Od struktury pozadí se zřetelněji odrážel plastický útvar těla jakožto hlavní protagonista výjevu. Pozadí někdy mělo povahu kvalitativně odlišné reality. Figura portrétovaného byla třeba podána co nejiluzivnějším způsobem, se stínováním, barevnými charakteristikami a četnými detaily, zatímco pozadí mělo plošnou povahu bez jakýchkoli aspirací na iluzivnost. Ústřední předmět či tvar měl jasně vyvstat v kontrastu s redukovaným pozadím. Toto vnímání tvaru za pomoci kontrastu představuje zásadní otázku tvarové psychologie. Pozadí nám podle ní poskytuje nápovědi, podle nichž si dotváříme a upřesňujeme pouze naznačený a nejednoznačný tvar. Velkou roli zde také hraje očekávání, konkrétní zkušenost a kulturní znalost. Řada vizuálních jevů má potenciálně víc významů, z nichž si vybíráme ty, které se nám v daném kontextu zdají být nejpravděpodobnější. Tento výběr není obvykle nějaký rozumový, kontrolovaný proces, ale rychlý automatismus naší konvenční psýchy, která se mnohdy rozhodne nesprávně. S trochou šikovnosti se tohoto našeho sklonu k chybným interpretacím dá využít, což činí nejen iluzionisté, ale i strůjci populárních fikčních světů.

Pozadí tedy nevěnujeme cílenou pozornost, ale přesto jej mimoděk vnímáme a naše podvědomí má mnohdy dost plastickou představu o tom, co se v něm děje. Bohužel s podvědomím se nedohodneme a tak rozhodne často o nás bez nás, jakou lahvičku či tubičku si v supermarketu pořídíme. Každý máme svoje pozadí. Pozadí na monitoru svého počítače. Někdo si ponechá pozadí od výrobce, někdo si pečlivě vybere svou nejoblíbenější fotografii a nainstaluje si ji na pozadí monitoru, někdo další střídá pozadí jako vzteklý. Tzv. tapety na monitoru mobilního telefonu jsou menší obdobou tohoto problému. Za některé se i platí. Za ty hezké asi. Pozadí vytvářejí chovatelé na zadních stěnách akvárií. Nevím, nakolik to konvenuje rybičkám, nicméně nejsou určitě samy, kdo má mít z kamínků a šlahounků radost. Pozadí má vyvolávat dojem pokračujícího světa. Dojem dalších prostor, dálek, možnosti pohybu. V duchu fenomenologie bychom snad mohli říci, že pozadí vyvolává sugesci horizontu. Dourčuje a dotváří svět, v němž se ocitá klíčový předmět. V takovém světě chceme žít, ve světě konkrétním, srozumitelném. Pozadí nás uklidňuje, naplňuje naši potřebu pochopitelného světa. Za bitevní scénou očekáváme bojiště, za lodí moře, za Prodanou nevěstou jihočeskou chalupu. Vadilo by nám, kdyby za Prodanou nevěstou bylo bojiště, za bitvou jihočeská chalupa.

S pozadím se dá různě manipulovat, lze jej přikrášlit nebo upřesnit. Po druhé světové válce se řada lidí nechávala fotografovat před kulisou zuřící bitevní vřavy, ačkoliv největším dobrodružstvím, kterého se osobně zúčastnili, byl ve skutečnosti černý trh s cukrem a jinými pamlsky.

V televizních studiích se to pozadími jen hemží. Střídají se v rychlém sledu; na vlnách pozadí obletíme celý svět, abychom nakonec zakotvili v zákulisí studia s pochechtávajícími se reportéry, kteří zrovna nejsou na place. Pozadí sugeruje svět reálný i fantazijní, lidský i božský (zlatá pozadí ikon atd.). Celý byt si můžeme vytapetovat havajskými palmami. Pozadí je zásadní pro naše vnímání světa i pro naši představu o tom, v jakém světě žijeme. Strach z prázdného pozadí charakterizuje současnou populární kulturu, která se snaží vizuální pole zaplnit nepřeberným množstvím výjevů a forem. Prázdné pozadí vyvolává pochybnosti a vyžaduje aktivitu. Raději většinou zůstáváme uprostřed srozumitelných kulis, než abychom se pouštěli do nejistých průzkumů toho, co se rozprostírá za nimi. Kulisy chrání náš životní prostor a vytvářejí z nás aktéry stále se opakujícího příběhu s předvídatelným koncem, po kterém následuje potlesk. Pozadí vidíme jen koutkem oka, nevíme nikdy přesně, co tam je, přesto k němu máme jakousi důvěru. V skrytu duše se však bojíme, aby se nám jednoho dne ten pěkně srozumitelný obrázek nerozpadl a abychom se neocitli uprostřed nerozlišitelné kamufláže, z níž není cesty ven. Dnešní přebujelost obrazových vrstev v populární kultuře nám však takovou kamufláž, v níž nejsme schopni odlišit hlavní předmět od pozadí, už trochu zprostředkovává. Možná je tak trochu proti sobě. Co z toho bude mít, až se všichni zblázníme?

 

ved2c2cff_z_plavkyne

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.