Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, veřejný prostor

29. 6. 2009

génius a žena

apollon_opera_garnier_n3  roztlesk                                                    

 

 

 

 

    

skyy

                                                                                                            peggy-g-a-jeji-parta            

 

 

delacroix_the_death_of_sardanapalus

edouard_manet_024        doodah-supermodels-skateboard                                                 remb-saskia                                               

 

 

 

 

 

„Génius“ a jeho ženy, žena a její „géniové“

 

 

 

Před pár lety se na českém knižním trhu objevila překladová publikace s názvem „Ženy géniů“. Podobná tématika se někdy objeví i v periodickém tisku či na televizních obrazovkách. Je pozoruhodné, že s „muži geniálních tvůrkyň / vědkyň / sportovkyň…“ se moc často nesetkáváme. Slova génius, tvůrce, „kreativec“ apod. se také příliš nevyskytují v ženském rodě respektive jejich femininum mnohdy ani neexistuje. Občas se přesto „geniální ženě“ podaří protlačit mezi své mužské kolegy a zaujmout na čas VIP postavení na mediální scéně. V současné době se tak třeba Coco Chanel snaží na plátnech českých kin prosadit vedle Alexandra Velikého, Amadea, Andreje Rubleva - a to jsem teprve u A. Slovo génius je zřejmě odvozeno od latinského ingenium (povaha, vlohy, veliký duch) či ingens (ohromný). Od původního významu génia jakožto nositele určitých charakteristických kvalit místa či rodu (genius loci) respektive prostředníka mezi pozemským a transcendentním světem se v romantice přešlo k jeho víceméně dnešnímu pojetí. Romantická koncepce génia, jak ji zaznamenal např. Schopenhauer, operuje s představou výjimečné osobnosti, která se vymyká běžnému životu a na základě vnitřního puzení či vášní vytváří „nepraktické“, nicméně úchvatné hodnoty. Génius údajně ve své tvorbě překračuje pozemské limity a realizuje se v čistě duchovních sférách. Tato abstraktní oblast byla tradičně považována za mužskou doménu, narozdíl od „ženských“ sfér tíže, hmoty, beztvarosti a utilitárnosti. Současné genderové myšlení sice tento mýtus už dávno demaskovalo, nicméně jeho obliba v populární kultuře je stále zjevná. Populární filmy a knihy o Einsteinovi, Picassovi či Kafkovi jsou plné milenek, múz, obdivovatelek, mecenášek, modelek, sester a matek, které více či méně ovlivnily směřování šikovného mladíčka, nezištně dláždily cestu k jeho slávě a v okamžiku pochybností se stávaly útěšlivým útočištěm, kde rozháraný hrdina sbíral síly k dalšímu boji o uznání. Počínaje romantikou měly určité skupinky umělců, literátů či jiných výtečníků své do jisté míry kolektivní múzy (romantická Caroline Böhmer-Schlegel-Schelling,  expresionisticko-existencialistická Alma Maria Mahler-Werfel(-Kokoschka), surrealistická Gala Éluard Dalí atd.) Mimoto se kolem „géniů“ rojily početné skupiny „fanynek“, připomínající do značné míry Apollonův zástup múz a pochlebnic. Takové skupinky měly tak trochu charakter harému, ačkoli vztahy uvnitř nich měly spíš platonickou povahu a odvolávaly se částečně na středověko-renesanční ideál kurtoazní lásky. Např. romantický malíř Delacroix zobrazil na své malbě „Smrt Sardanapalova“ scénu, v níž je umírající panovník obklopen svými pozemskými statky, které jsou u příležitosti jeho umírání obětovány. K těmto statkům náleží i členky harému, které projevují lítost nad celou situací, která se poněkud vyhrotila - prosí o milost, pláčou nad sebou i zjevně nezúčastněným vladařem, hrají mimořádně důležitou úlohu v rámci probíhajícího chaosu zániku. Delacroix by se možná rád viděl v roli Sardanapala a vychutnal si absolutní moc nad svým stádečkem. Fan cluby populárních zpěváků či sportovců takto sice většinou nekončí, ale velká oběť na závěr záviděníhodné životní pouti idolu by byla bezesporu senzací, která by měla svoji logiku. Od epochy romantiky se však chopily iniciativy i ženy a začaly na svých „salónech“ shromažďovat a kombinovat výjimečné mužské „duchy“ a vytvářely si tak v intimním prostředí jistou veřejnou sféru, která byla dříve s ženským „objektem“ neslučitelná. Žena jako organizátorka salónu se stává veřejným činitelem, subjektem a tak trochu „duchem“, i když hmotné reálie jsou stále v její kompetenci - čaj a sušenky (muži se zde věnují spíše duchovním sférám špiritusu a tabáku). Samečci lemčíka vytvářejí svá estetická loubí, aby přilákali samičku ke „svatebnímu obřadu“. Géniové malují, skládají, píší a počítají a po očku pozorují, jaké má jejich zdánlivě „neúčelné“ počínání vliv. Schopenhauer tvrdil, že tak to není, a duchovní produkce směřuje naopak k vyvázání se z frustrujícího boje o moc v slzavém údolí pozemské reality. Švitoření však sílí, boj pokračuje…

 

 

 

                                                                                           Václav Hájek

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články
  1. před pár lety byla v domě fridy kahlo instalována výstava nazvaná “diegovy milenky” (nebo tak nějak podobně). to je hodno opravdového génia, posmrtný harém v domě své životní partnerky! delacrois byl žabař :)

    Komentář od diego — 30. 6. 2009 @ 10:28

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.