Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, veřejný prostor

2. 8. 2009

Kam s tím?

9 5                                                    4                                                  

 

 

 

 

medved

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak rozpoznat odpadkový koš?

K sémiotickým aspektům každodennosti a praktického života

 

 

 

Různé odpadkové koše nemají zjevně žádné společné znaky. Respektive jejich společné viditelné znaky jsou vlastní i jiným předmětům a objektům - třeba dětskému kočárku, nákupní tašce či nádobce na svěcenou vodu. Jak tedy poznáme, do kterého z těchto předmětů-jímek máme vyhodit zamaštěný papír, nedopalek či jiný odpad? Pokud bychom se dopustili chybné interpretace objektu, mohli bychom se dočkat nepříjemné negativní reakce ze strany přecitlivělé maminky, zákazníka supermarketu či kněze. Dnešní uživatel městského mobiliáře, který má mnohdy velmi originální design, může být občas na pochybách, jak má ten který předmět vlastně využívat. Různé omyly a nejasnosti můžou nastat i v soukromí třeba při návštěvě známých nebo při příležitosti obdržení vánočního dárku. Vázy a kyblíčky na víno se pak nezadržitelně plní vajgly, zatímco koše jsou plné květin a deštníků.

Odpadkový koš postupně získal nelichotivý status čehosi nechutného a proto se občas objevuje i snaha ukrýt jej a zamaskovat co nejdokonalejším způsobem. Kdo se někdy snažil nacpat zamazaný papír od hamburgeru do samouzavíracích dvířek koše před bufetem a už byl celý od tatarské omáčky, ví, o čem mluvím. Stalo se prostě mánií ukrývat obsah koše, jako by pouhý pohled do jeho útrob mohl člověka uhranout. Pohled na odpad je opravdu mimořádně svůdný a způsobuje jak panický odpor, tak rozkoš. Připomíná vám to něco? Jistě, už jsme se zase dostali k otázkám psychologie sexuality a s ní spojených tabu a norem. Existuje známá záliba především mužských uživatelů odpadkových košů v bravurním vrhu odpadu do jímky z velké vzdálenosti. Tento akt má cosi společného se sportovním rituálem, který ovšem také není tak „nevinnou“ hrou, jak by se mohlo zdát. V hlubinných vrstvách sportovního klání jde vždy o život. O počátek i konec života. V sexuálním i sportovním aktu „zabíjíme“ svého zploditele, abychom zaujali jeho mocenskou pozici. Odpad a s ním spojený rozpad je metaforou životního cyklu. Z hniloby odpadu se nový život rodí jako z určité alchymistické pralátky a do hniloby a chaosu se zase propadá. Koš je ovšem pouze jímkou na tuto beztvarou „pralátku“, není v něm přítomna forma či kosmos. V koši se rozpadá řád světa, je v něm přítomno jakési nevědomé podsvětí, od něhož se obvykle chceme distancovat. Skutečným „košem“ je nádoba na tzv. smíšený odpad. Nádoby na odpad tříděný jsou již určitým způsobem disciplinované, kontrolovatelné a racionální. Pouze „smíšený odpad“ představuje ono chaotické prostředí, ztrátu tvaru, funkce a historie. Smíšený odpad nemá budoucnost - putuje na skládku či do spalovny. Je třeba jej odklidit, zničit, neboť životní forma, která by se z něj zrodila, by byla nová, nestandardní, monstrózní a děsivá. Řada příběhů populární kultury využívá topos odpadu jakožto zárodku nových forem života a nebezpečí. Odpadkové koše jsou němými mementy dočasnosti našeho „panování“.

Víme tedy již, proč užíváme odpadkové koše takovým způsobem, jaký je běžný. Víme, proč se děsíme odpadu a tušíme, proč nás odpad přitahuje. Nevíme však, jak se k odpadkovému koši dostat, jak ho nalézt v labyrintu světa. Odpadkový koš v sobě skrývá tajemství a je pečlivě uzavřený a ukrytý jako Pandořina skříňka či jehla Kostěje Nesmrtelného. Otvory, jimiž lze do koše něco vhodit, se, jak si jistě leckdo povšiml, neustále markantně zmenšují. Praktický dopad těchto úprav je zřejmě až na druhém místě za jejich symbolickým významem. Mezi vnitřkem koše a naším řádným světem má být obtížně překonatelná hranice, která svět či Lacanovými slovy „symbolický řád“ chrání a udržuje jeho trvání. Dále je zjevné, že koše již delší dobu mění svoji tvář, snaží se nám zalíbit, distancovat se od odpudivosti svého obsahu. Proměňují se ve veselá umělohmotná zvířátka, domečky, lesklé dekorativní objekty apod. Občas na to jdou od lesa a snaží se naši fobii odstranit tím, že se tak trochu demaskují: beze studu odhalí umělohmotný pytel, který se skrývá pod vnější konstrukcí a využívají přitom vtipného designérského nápadu. Jdou na to dobře - buď se všelijak zkrášlují nebo celou hrůzu zlehčují a vesele tlachají o svých nedostatcích. Nikdy ovšem neříkají něco ve smyslu „Nebojte se, já jsem jenom špinavá díra…“ Kdepak. Koš přeci děsí také hrůzností své prázdnoty, tím, že nikdy nemůže být „pozitivně“ naplněn, tedy naplněn něčím užitečným, žádoucím, dobrým. Jeho úkolem je sice „pojímat“ (podobně jako Heideggerův džbán), ale nikoli „podržovat“. Jeho úkolem je neustále vyvracet svůj obsah, neustále vylučovat. Ani podoba roztomilého zvířátka to nezachrání, naopak možná všechno ještě zhorší.

Traduje se historka o významném představiteli sémiotiky, který se zabýval problematikou vizuálních znaků. Prý jej velice zajímalo, jak lze rozpoznat symboly na dveřích pánských a dámských záchodků, když se případ od případu liší. Jednou jsou to ideogramy odvozené od astronomických znamení, jindy slovní výrazy, jindy schématické piktogramy figur a jindy zase znázornění určitých atributů (klobouk, vousy atd.). Do této problematiky se ponořil tak hluboko, až se naprosto odřízl od reality a nadále již nebyl schopen běžného praktického jednání. Při nutných cestách na toaletu strávil před dveřmi dlouhé perné chvilky ve snaze správně interpretovat daný znak a nakonec stejně většinou zabloudil do prostor určených pro potřeby opačného pohlaví. Byl bych nerad, kdyby moje výše uvedená úvaha způsobila v duších čtenářů podobné zmatky. Přesto nemůžu než konstatovat, že odpadkový koš s naprostou průkazností rozpoznat nelze (stejně jako cokoli jiného ponožkou počínaje a koncertní halou konče). Vždy záleží na daném kontextu a situaci a samozřejmě na množství očí, které se na vás upírají, když ladným obloukem házíte nedopalek do dětského kočárku.

 

 

                                                                                          Václav Hájek

 

grunewald-halucinace

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.