Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, vizuální studia

15. 6. 2009

líbání obrazů

pygmalian-gerome

Obrazy, které líbáme a

po kterých šlapeme

 

 

 

 

V dnešní době se snadno a často zapomíná na to, že řada obrazů tradičně nebyla a vlastně stále není určena výhradně pro pohled, pro vizuální vnímání. Zapomínáme na to zřejmě proto, že se obrazů do určité míry bojíme. Bojíme se jejich moci, jejich vlivu, jejich schopnosti nepozorovaně nás ovládnout a přimět k jednání, od kterého bychom se vědomě raději distancovali. Západní kultura se tradičně snažila zachovávat si vůči obrazům tuto distanci, ale ne vždy se to dařilo. Idoly, fetiše, totemy, voodoo objekty – to všechno představuje jisté typy obrazů, které se vymykají racionální a optické kontrole. Tyto artefakty nejsou pouze neutrálním znakem nepřítomné či vzdálené věci. Naopak, v těchto symbolických předmětech je údajně přítomna určitá síla, která ovlivňuje naši realitu, naše životy. Podle teorie lingvisty Johna Austina můžeme rozlišovat výroky na performativy a konstativy. Konstativ pouze cosi sděluje, informuje o tom, jak se věci mají (např. „Tráva je zelená.“). Performativ naproti tomu věci mění, ovlivňuje realitu (např. výrok oddávajícího úředníka „Tímto Vás oddávám.“). Západní kultura si už od antiky toužebně přeje, aby obrazy byly pouhými konstativy, které máme plně pod kontrolou a které využíváme jako pouhé komunikační prostředky. Už Platón tvrdil, že jedinec, který propadl obrazu, je v zajetí falešné iluze a jeho poznání světa je nepravdivé. I řada náboženských učení označuje obraz za klam, od kterého si musíme zachovávat odstup a můžeme jej využívat pouze jako ilustrace slova či textu. Známá středověká maxima praví „Pictura laicorum scriptura“ – obraz je písmo negramotných. Obraz měl být stejně racionálním znakem jako text respektive se měl textu pořídit a přizpůsobit. Každý z nás však už od dětství žije s určitými obrazy, do kterých možná vkládá víc, než je v nich skutečně přítomno. Ať už je to plyšový medvídek, panenka, značkové zboží, automobil, memoriální objekty („tátovy hodinky“ z Pulp Fiction) atd., všechny tyto předměty pro nás mají velkou cenu, větší a hlavně jinou, než je hodnota ekonomická. Těchto předmětů se dotýkáme, hladíme je, líbáme, opatrujeme téměř jako živé, blízké bytosti. A očekáváme od nich i určitou protislužbu: ochranu, společenskou reprezentaci, lásku. Tyto věci slouží k upřesnění a udržení naší identity (individuální i kolektivní) a k hierarchické komunikaci mezi různými, kvalitativně odstupňovanými úrovněmi světa (země a nebe, živí a mrtví, člověk a bůh). Těchto věcí se dotýkáme s určitou důvěrou a vírou v jejich moc. Provádíme drobné rituály, jimiž jim projevujeme svou úctu. V dřívější době byla celkem běžnou víkendovou aktivitou mužů péče o automobil, která neměla rozhodně pouze praktický účel, ale jednalo se i o symbolický rituál. Vyjma toho, že můžeme jistý fetiš uctívat, lze jej také zneuctít (běžné je třeba poškrábání laku na cizím automobilu). Takto lze zacházet s řadou obrazů-objektů, které mají pro určitého jedince či skupinu specifický význam. Tyto praktiky známe pochopitelně z nejrůznějších náboženských aktivit. Jedná se třeba o křesťanská osculatoria – předměty, určené k líbání při náboženském obřadu. Líbáním se projevuje úcta, která patří nikoli předmětu samotnému, ale pomyslné posvátné síle, jež je v něm ukryta a která tvoří sakrální osu spojení mezi různými úrovněmi reality. V určitých oblastech je běžné líbat pohřební textilie při pohřbu, líbat fotografie uctívaných či milovaných osob apod. Řada reklam zobrazuje líbání určitého výrobku - viděl jsem třeba pivní tácky, na nichž mladá žena tiskne rty k lahvi plzeňského. Zde jde pochopitelně jednak o výraz oné náklonnosti, a jednak o to, že mužský divák takové reklamy se automaticky projektuje do daného příběhu a s orosenou lahví získává jako bonus i nastavené ženské rty. Jedná se o příslovečný Pygmalionův polibek, kterým k životu probudíme sochu, iluzi, virtualitu. A co uděláme, pokud se ve svém očekávání zklameme? Zahodíme obrázek do kouta, popřípadě na něj ještě dupneme a plivneme. A má to.  

budvar

                   

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.