Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Ostatní

10. 4. 2012

maso

corinthschlacht1  

 

 

 

 

 

 

 

Louis Corinth: Studie vyvržených vepřů

 

 

Corinth v celé své tvorbě sleduje intenzivně problematiku ošklivosti, deformace a násilí. Tato témata pronikla do umění a estetiky přinejmenším od doby publikování „manifestu“ prokletých básníků Květy zla, v němž francouzský básník a esejista Charles Baudelaire vynesl na světlo řadu dříve nepřípustných motivů (mrtvoly, drogy, prostitutky atd.). Toto odhalování skrytých a odvrácených tváří skutečnosti nebylo samoúčelnou hrou, ale cílenou snahou prolomit dobové konvence a předsudky, kterými se společnost naoko řídila, ale které byly zároveň v skrytu s oblibou překračovány. Překračování určitých společenských a mravních norem bylo však tolerováno pouze ve vyhrazeném a kontrolovaném prostoru (nevěstince, bary, ale do jisté míry třeba i obchodní pasáže) a ve veřejném místě podléhalo naopak represím. Baudelaire sám byl za publikování své kontroverzní a provokativní sbírky odsouzen k pokutě a podobný osud potkal i řadu pozdějších tvůrců a myslitelů, kteří se pokusili prolomit mantinely dobové morálky (zde můžeme připomenout třeba skandál Egona Schieleho v Českém Krumlově apod.). Louis Corinth se ve své tvorbě pohybuje také často na samé hranici dobového vkusu, o čemž svědčí jeho znevažující reprezentace náboženských obsahů, jeho reflexe násilí a konfliktů či studie mrtvých těl a odpudivých tělesných fragmentů. Corinth na jednu stranu využívá tradiční motiv varování a mementa, když upozorňuje na dočasnost a relativnost pozemské existence, na druhou stranu pak otevírá pole nestylizovaného reálna, které se stalo důležitou otázkou např. i pro pozdější psychoanalýzu. Daný motiv „rozbouraných“ vepřů na jatkách má samozřejmě svou tradici, jejíž stopy bychom našli už přinejmenším v holandské malbě Zlatého věku (Rembrandt a další), ale nás bude spíše zajímat, čím se Corinthovo pojetí od této tradice radikálně odlišuje. Corinth vnímá mrtvé maso, krev, háky, kontrast zeleného stínu a rudé tělesné tkáně. Holandští barokní malíři zobrazovali mrtvá těla zvířat a kusy masa jako neorganické objekty, které jsou v podstatě neměnné a neprobíhají v nich žádné procesy – jakoby to byly polychromované mramorové sochy. Corinth si naproti tomu uvědomuje, že to, co vidí, není stálé a definitivní. Pojímá kus masa jako něco, co podléhá rozkladu, nezadržitelné zkáze. Nemaluje zátiší, jako Holanďané, ale proces, pohyb. To naznačuje i kompozice, která je odstředivá, nestabilní. Reprezentuje i mrtvolné skvrny na mase, které v divákovi vyvolávají odpor a znechucení. Strategie „šokování“, kterou známe už z dřívějška od dekadentních autorů, je zde rozvedena a pozměněna do tělesného atakování diváka, který už není schopen zachovávat klasickou estetickou distanci a nevědomou částí své osobnosti se noří do obrazu jako do jakési chaotické prahmoty, v níž se zrod a zánik neustále prostupují a vzájemně popírají. Psychoanalytik z poloviny 20. století Jacques Lacan mluvil o narušování „symbolického řádu“ za pomoci „reálna“, jehož atak otevírá brány šílenství. Tento stav mysli představuje rub společenských norem a uspořádání. Ale zároveň je tradičně považován za regenerativní a katarzní moment dějinného cyklu. Tímto směrem orientovali svou tvorbu i pozdější expresionisté, jejichž úsilí Corinth v mnohém předejmul a ovlivnil.

 

 

 436373                                 

 

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.