Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, vizuální studia

13. 12. 2009

obrazy chodidel

a-caravaggio43  b-boucher                                                    c-198139_nohy-noha-chodidlo-crop                                                 

 

 

 

 

d-foot-fetish  e-mantegna_andrea_dead_christ                                                   f-leg_popping                                                  

 

 

 

 

g-poultrygeist-arbies_foot_massage  h-reflexni-zony-chodidel                                                   i-courbet                                                  

 

 

 

 

 

Obrazy chodidel.

Bída, pohodička, fetiš.

 

 

 

Nedávno jsem zahlédl v metru reklamní plakátek na krmení pro psy. Jednalo se o nějaký „zázračný“ produkt, který „mazlíčkům“ prodlužuje život a zlepšuje zdraví. Nic proti tomu. Jen ať se mazlíčci pomějí. Na plakátě byla fotografie šťastné rodinky, obklopující mazlíčka, který zřejmě právě spořádal pořádnou porci zdraví. Všichni leželi na louce a blaženě se usmívali. Tatínek se culil, zatímco mu na zádech dováděla dcerka, maminka se culila a ležela na zádech psovi. Mimo to maminka ještě navíc rozmarně komíhala ve vzduchu bosýma nohama. Vypulírovaná chodidla měla bezelstně obrácená k divákovi plakátu. Nevím, jak by se jí podařilo někde uprostřed pole uchovat si nohy v takové čistotě, ale to ponechme stranou (asi přijela na tom psovi, takže se nezamazala). Chvíli potom jsem si všiml dalšího plakátu, tentokrát na rozhlasovou stanici Vltava. Plakát hlásal slogan „Ponořte se do klasiky“. Na plakátě byla fotografická montáž, v níž se skladatel Bedřich Smetana labužnicky nořil do pěnové koupele. K divákovi opět směřovala bosá chodidla skladatele, vystrčená z vany.

Když chci ukázat, že jsem spokojený, že odpočívám a relaxuji, je asi dobré sundat si boty a ponožky a ukázat plosky. Úsměv nestačí. Kočka přede, pes vrtí ocáskem, důchodci točí mlýnek palci u rukou a někdo si sundává ponožky. Možná někdy přijdou na řadu též rozepnuté poklopce a úlevná říhnutí. Prostě pohoda.

Nohy nasoukané do mnohdy nepohodlných bot se staly v západní kultuře už v minulosti symbolem určitého společenského statusu. Obouvání nemělo mnohdy, jak by se mohlo zdát, čistě praktický význam, ale plnilo určité symbolické funkce. Konvence slušného chování vyžadovaly, aby měli lidé v určitém prostředí boty na nohou. Hlavně v prostoru veřejných institucí, jako byly a jsou školy, úřady, soudy, muzea, divadla atd. Bosé nohy se považovaly za projev vulgarity, pokleslých mravů, přílišné uvolněnosti, nedospělosti, nízkého společenského postavení, chudoby atd. Bosí mohli být lidé v soukromí, při práci, v běžném životě. Výjimečné okamžiky, slavnosti, ceremoniály a oficiální místa vyžadovaly boty (pokud byly k dispozici). Bosé byly děti, prostitutky, služky apod. Pokud někdo neměl boty nebo neměl na boty, považovala to společnost za devalvaci dané osoby. Boty se proto mimo jiné často kradly. A také se šetřily. Při cestě na slavnost se často nesly v ruce a obouvaly se až těsně před vstupem do oficiálních, veřejných prostor. Podobně to vypadalo v případě pokrývek hlavy, ale to je jiná otázka.

Ke znázornění a vnímání těla se tradičně vztahovala nejrůznější tabu. Velký problém představovalo znázornění pohlavních orgánů a dalších sexuálních znaků. Oděv a móda měly tradičně své normy, které určovaly, jakou část těla je možné odhalit. Někdy to byla ramena a dekolt, někdy kotníky, někdy paže. Největší část těla zůstávala tradičně zakrytá a neviditelná a to mnohdy dokonce i při sexuálním aktu. Moderní kultura začala tělo postupně odhalovat a odkrývat jeho tajemství. A to nejen v oblasti privátní pornografie, ale i ve veřejném prostoru. Pochopitelně, že motiv aktu v obrazových reprezentacích se vyskytuje poměrně setrvale už od starověku, nicméně se jednalo zpravidla o tělo ideální a víceméně abstraktní a nikoli o konkrétní tělesné partie, na které by se dala aplikovat zkušenost diváka. Nahé tělo mytologické postavy je velmi odlišná kategorie, než všední a jedinečná nahota. Tento rozdíl můžeme nalézt i dnes např. v opozici mezi žánrem tzv. amatérské pornografie a profesionálními pornohvězdami. Pornohvězdy málokdy pohoršují svou přítomností třeba na fotografiích v kalendáři - ten může klidně viset ve veřejně přístupném prostoru. Naproti tomu „amatérské“ či „reálné“ pornografické obrazy jsou určeny pro soukromí a intimitu a málokdo by si jimi dekoroval svoji manažerskou kancelář.

Přes toto moderní úsilí o de-tabuizování těla zůstalo na něm ještě mnoho skrytých a problematických partií. Jsou to partie, jejichž odhalení zásadním způsobem narušuje integritu těla. Tuto integritu nepředstavuje ani tak vnitřní soudržnost těla, jako spíše vztah těla ke světu. Abychom tělo vnímali jako zdravé a „normální“, musí být součástí určitých zákonitostí, na něž jsme zvyklí jako na základní předpoklady obyvatelného světa. Záběry kosmonautů ve stavu bez tíže nám připadají tak senzační a zajímavé právě proto, že tělo se zde z podmínek obyvatelného světa vymyká. Málokdo by však chtěl dlouhodobě žít ve světě, kde nelze své tělo kontrolovat a ovládat, kde jsme vydáni všanc atypickým silám a prostředí. Chodidla jsou nosníkem a těžištěm těla. Tělo se o ně opírá, díky nim se pohybuje. Pokud nejsou chodidla na zemi, znamená to, že něco je „jinak“, že se jedná o nevšední situaci.

Pochopitelně, že nespíme ve stoje, neplaveme ve stoje a mnohdy ani nesouložíme ve stoje. Nicméně pohled na chodidlo je jedním z nejméně obvyklých pohledů. Mnohdy už kvůli tomu, že bývá obtížné či výjimečné pohlédnout na vlastní chodidlo. Ale to není jediný důvod (na záda si také nevidíme). Pohled na chodidlo znamená, že tělo se vychýlilo z rovnovážné kompozice, kterou v případě lidské figury představuje především symetrická vertikální struktura. Tělo, které nemá vertikální kompozici (kterou se může vyznačovat i sedící figura), má oslabený akční rádius. Je to tělo do značné míry pasivní, tělo, které podléhá vnějším vlivům či tělo bezbranné. Toto pasivně spočívající, uvolněné tělo může vyjadřovat různé významy. Tradičně se jednalo buď o významy náboženské nebo sexuální. Spočívající tělo, označené nahými chodidly, bylo tělo otevřené, tělo přijímající. Takové tělo přestalo bránit své hranice, odložilo distanci. Na malbách barokního malíře Caravaggia vidíme modlící se věřící, kteří v kleče adorují Madonu. Jejich bosá chodidla jsou obrácena k divákovi obrazu. Tato chodidla sugerují odevzdanost a bezbrannost věřících. Tato chodidla nejsou tak měkká a čistá, jako v dnešních reklamách. Naopak se jedná o chodidla zašpiněná prachem. Myšlen je zde prach profánního světa, pozemské reality, který se ocitá v kontrastu s čistým a zářícím zjevem světice. Motiv chodidel se zde podílí na konstrukci obrazu, který je koncipován v několika vrstvách. Nejspodnější částí je „špína“ světa, nad ní se nalézá vrstva modlitby a nejvýše je umístěna sféra božské, transcendentní reality. Špinavá chodidla umožňují identifikaci diváka obrazu s jeho protagonisty a příběhem. Na jednu stranu označují hmotný svět jako oblast rozkladu, dočasnosti a pasivity a na druhou stranu naznačují nutnost odstranění distance od nadzemské sféry.

V obrazech rokokových malířů (hlavně Bouchera) hraje uvolněné a de-aktivované tělo jinou roli. Obrazy nahých krásek ležících na břiše s chodidly nahoru naznačují jejich submisivní otevřenost sexuálnímu partnerovi, do nějž se projektuje pochopitelně divák obrazu. Chodidlo jako sexuální fetiš od té doby prodělalo pozoruhodný vývoj a od původního pasivního objektu se stalo i aktivním činitelem, který se věnuje například dobře mířeným kopancům. Chodidlo v sexuální oblasti je stále pojímáno jako intimní partie par excellence. Důvodem tohoto jevu je mimo jiné výše zmíněný význam reprezentace chodidla jakožto symptomu podřízení se a odložení distance. Tělo se v tomto motivu ukazuje jako pasivně spočívající, tělo bez opory, tělo, které se odevzdává. S tím souvisí mimo jiné oblíbený filmový motiv zvednuté dámské nožky při polibku (Foot Pooping). Tělo líbající dámy přestává kontrolovat svou stabilitu, odevzdává se s důvěrou do péče partnera, hledá oporu v něm. Tělo rezignuje v tomto případě na svou základní funkci, jíž je udržování rovnováhy.

Když se vrátíme k úvodní zmínce o reklamních plakátech s motivem nahých chodidel, bude nám jejich význam o něco zřejmější. Tyto reklamní obrazy se snaží sugerovat důvěru v odevzdání se do péče příslušného partnera, který převezme za naše tělo starost o naši „rovnováhu“, tedy vlastně převezme zodpovědnost za náš život. Tímto partnerem jsou různé firmy nabízející nejrůznější služby (jídlo, pojištění, zábavu atd.). V náruči těchto partnerů se můžeme naprosto uvolnit, můžeme přestat chránit své hranice. Jsme v bezpečí. Některé nožky nám navíc ještě poskytnou jako bonus fetišistické potěšení. A abychom si snad nemysleli, že z bosých chodidel na nás pokukuje chudoba a nedostatek, jsou nohy čistě umyté a ošetřené změkčujícími krémy. Ponožky dolů a vzhůru do hypermarketu!

 

 j-axn_foot                                        

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.