Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

vizuální studia

19. 9. 2012

prase

1-323d011a 2-peasants20of20flagey20gustave20courbet                                                     3-thomas-couture-xx-a-realist-1865                                                    

 

 

 

 

4-465px-1  5-rops1                                                    6-corinthschlacht                                                  

 

 

 

 

7-norm-omt1998d-2-nitsch   8-saville_03                                                    9-les_tr1                                                     

 

 

 

 

 

Několik prasat v dějinách umění

 

 

 

 

Prase je naším věrným souputníkem, provází nás dějinami a většinou o něm neuvažujeme jinak než jako o ošklivé hroudě masa určené ke konzumaci některými z nás. Prase není zřejmě ani příliš dekorativní, nepředstavuje vesměs silný symbol (v Mykénách není jak známo brána prasečí, ale lví), nehodí se jaksi k abstraktním úvahám. Jakožto zdánlivá surovina nejhrubšího zrna se jeví jako velmi konkrétní, husserlovými slovy reelní matérie, o jejímž přesahu za hranice jednoduchého konkrétna se neuvažuje. Vůči žádnému jinému tvorovi se v naší kultuře neobrací takový nevděk jako k praseti. I ve výtvarném umění se dá těžko najít příklad lepšího hodnocení prasete. Většinou zde figuruje jako tvor přízemní, ohyzdný a veskrze neideální. Populární kultura občas využije motivu legračních či roztomilých prasátek, ale veřejné mínění se tím příliš nemění. Přesto je prase v obrazové tradici nositelem jistých důležitých významů, které nelze bez jeho účasti vyjádřit dostatečně výrazně. Jedním z umělců, který pečlivě nastudoval fyziognomii a typus prasete, je Albrecht Dürer. Ve svém grafickém listu „Ztracený syn“ vytvořil svůj kvazi-autoportrét v kruhu těchto tvorů, kteří zde fungují dvojím způsobem. Jednak představují kontrast k duchovní činnosti lidského aktéra, který se modlí, zatímco prasátka žerou. Jde tedy o oblíbenou opozici duchovního a tělesného, věčného a pomíjivého, transcendentálního a pozemského. Nicméně ztracený syn je tu zachycen v okamžiku návratu do rodného domu a kruh prasat představuje i domov, zakotvení v rodné hroudě, v místě původu. Prasata jsou prorostlá s lokálním teritoriem, jsou symboly stability, pokoje a hojnosti, jakkoli jejich rypáky nepatří k nejvzhlednějším. Ztracený syn se z nevěstinců a hospod, kde se sám „choval jako prase“, vrací domů mezi prasata. Je to i místo nového zrození, obrody, osobní renesance, jak naznačují malá selátka vesele skotačící u nohou muže. Do diskuse se prase znovu dostává v moderním umění, nejprve v souvislosti s realismem a to opět v pozitivním i negativním vyznění. Ve své malbě „Venkované vracející se z trhu“ z roku 1850 zachytil Gustave Courbet v popředí čuníka, který je uvázán za zadní nohu na provázku, na němž ho vede sedlák vybavený velkým deštníkem. Možná není docela jisté, kdo koho vlastně vede. Čuník se zdá být obdařen vlastní vůlí, ryje v zemi, k níž směřuje i pohled a zřejmě i myšlenky sedláka. I lidští protagonisté obrazu jsou zabráni do vnitřních úvah, nedívají se na diváka. Prase zde sumarizuje podstatu myšlení venkova v kladném smyslu slova, naznačuje tíži, objemnost a zemitost. Křivka jeho vodítka vytváří v malbě prostor a pohyb, který je pomalý nicméně stálý a jistý. Na realistické tendence zaznamenávat všednost a vytvářet z ní určitý podstatný motiv, v němž se sumarizuje zpráva o životě, historii a pravdě reagoval třeba „akademický“ malíř Thomas Couture ve svém obraze „Realista“ z roku 1865. Zachytil zde studenta umění, který skicuje podle modelu – prasečí hlavy na stojanu. Všechny tradiční atributy umění jsou zde změněny, sama akademická tradice umění je obrácena naruby. Student kreslí prasečí hlavu, zatímco sedí na odlitku antické busty. Na stěnách jsou místo zbroje a drahocenných šatů rozvěšeny staré škrpály, v rohu stojí polámaný deštník. Možná zde Couture odkazuje přímo na zmíněnou Courbetovu malbu, v níž jsme se též setkali s akordem prasete a deštníku jakožto dvou metafor realistického vidění moderní všednosti. Couture ovšem neoslavuje venkovskou zemitost, provázanost s „rodnou hroudou“, jednoduchou mravnost. Právě naopak si z realistických atributů tropí posměšky, naznačuje obskurnost sesazení klasické tradice z piedestalu a jejího nahrazení každodenností s jejími ošklivými rysy, které dle něj postrádají ideál i ideu. Podobně se praseti vedlo třeba na karikatuře naturalistického romanopisce Emila Zoly, jíž vytvořil v roce 1899 Victor Lenepveu. V souvislosti s Dreyfusovou aférou, v níž se Zola angažoval, vypodobnil naturalistického spisovatele jako „krále prasat“, který pomazává exkrementy mapu Francie. Zola je zde prudce dehonestován s využitím symbolu prasete, který dle karikaturisty nese pouze negativní znaky malosti, přízemnosti a vulgarity. Dokážu si představit, že při určitém způsobu čtení by však tato karikatura mohla Zolu i potěšit. Dekadent Felicien Rops se zabýval ve svém listu „Pornokrates“ z roku 1896 prasetem opět jako ryze negativním symbolem. Prase jako metafora špatného vkusu zde vede prostitutku se zavázanýma očima, která figuruje jako personifikace všeho úpadkového zla dobové společnosti a její umělecké nesoudnosti. S expresivními výjevy poražených a rozbouraných vepřů se setkáváme třeba u Lovise Corintha a v akčním podání u Hermanna Nitsche. Přes vnímání prasete jako neforemné hroudy masa se nepřenesla ani představitelka Young British Artists Jenny Saville. Prasata by si však už konečně zasloužila více uznání a pozitivní pozornosti. Nebo by vám pak nechutnala? Sláva prasatům!

 

 

10-41r7ktgeiwl    

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.