Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Ostatní, vizuální studia

30. 5. 2009

obrazy hypnózy

hypnotiser-obrPopularita hypnózy dosáhla na přelomu 19. a 20. století takových rozměrů, že i řada laiků konala v této oblasti pokusy a oblíbenou zábavou se stalo zhypnotizovat si některého člena domácnosti. V tomto směru vycházely širokému publiku vstříc mnohé popularizační příručky a učebnice od více či méně záhadných autorů. Zatímco jinou dobově oblíbenou disciplínou, výkladem snů, se zabývaly takové kapacity jako třeba Madame de Thébes, hypnózu osvětlovali veřejnosti vesměs nositelé akademických titulů, s největší pravděpodobností představitelé medicíny. Tak je tomu i v našem případě, kdy sofistikovanou psychologickou problematiku zpřístupňuje čtenářům doktor Valda, autor Praktického hypnotiséra, dílka ze 20. let 20. století z produkce pražského nakladatelství Šolc a Šimáček. Fakt, že autorem brožury je vědecká kapacita (alespoň podle titulatury), musel dobovým čtenářům konvenovat a souzněl s diskurzem, v jehož rámci se otázka hypnózy ocitla v průběhu třetí třetiny 19. století. V této době se totiž hypnóza přesunula z oblasti zábavy a senzace do sféry teoretické i aplikované vědy, především medicíny a ještě úžeji psychiatrie. Heslo hypnóza ovšem nalezneme i v dobových filosofických slovnících, které se snaží tento fenomén zkoumat ze širšího hlediska a všímají si i jeho „předvědeckých“ reflexí; zmiňován bývá v této souvislosti například Schopenhauer. V druhé polovině 19. století se z prvotních individuálních výkonů v oblasti hypnózy a sugesce (jichž dosáhli především Franz Anton Mesmer a Abbé Faria) vyvinuly různorodé vědecké a lékařské školy. Nejznámější byly asi dvě francouzské větve teorie a praxe hypnózy – škola v Nancy a ještě proslulejší pařížská varianta, reprezentovaná především Jeanem-Martinem Charcotem, profesorem na výukové klinice Salpetriére. Charcot považoval sugestibilitu některých pokusných osob za ideální prostředek léčení sklonů k tzv. hysterii. Bezvolní a zmanipulovaní hysterici respektive hysteričky se stávali na charcotových veřejných představeních objektem masové senzacechtivosti provázené vizuálním požitkem. Ten pramenil z pozorování expresivně zrůzněné fyziognomie coby výsledku ztráty kontroly nad vlastními emocemi (ačkoliv tento rozháraný stav byl pacientkami při demonstracích mnohdy zřejmě předstírán). Prudérní a sešněrovaná společnost vychutnávala tyto výrazové excesy jako každou jinou „pouťovou“ raritu. Moderní věda si však s tímto přestupováním dobových norem a vzorců chování věděla rady. Lékem měla být koncentrace pozornosti. Ta byla chápána jako neobyčejně důležitá psychická dispozice, jejíž role byla ovšem ve vztahu k hypnóze poněkud paradoxní či dvojsmyslná. Výsledkem napření pozornosti pokusné osoby v rámci hypnotické seance, a tedy maximálního úsilí o kontrolu vlastního psychického dění je ztráta veškeré kontroly a naprosté podřízení se vůli cizí osoby. Tento paradox byl už v raných vědeckých výzkumech hypnotismu konstatován, stejně jako další rozporuplná otázka, zda ve stavu umělého spánku dochází k tzv. rozšíření či zúžení vědomí (tuto diskusi komentuje Jonathan Crary v knize Suspensions of Perception, kde interpretuje vizuální režim druhé poloviny 19. století právě z hlediska dobově velmi reflektované kategorie pozornosti a zabývá se jí např. i „pramenný“ text Stanislava Velinského Psychologie pozornosti z roku 1938). Postupně se ustálilo schéma, jímž byl vztah hypnózy a pozornosti znázorňován. Jako držitel moci byl ukazován hypnotizér (vědec, lékař, démon atd.), který byl schopen situaci kontrolovat. Pokusná osoba (pacient, oběť, často žena, ale nikoli výhradně) se naproti tomu vyznačovala určitou vláčností, měkkostí, ochablostí. Její oči jsem často tupě přivřené či úplně zavřené. Její tělo bezvládně spočívá v náruči experimentátora či v poduškách. Hypnotizér naproti tomu třeští oči, které se bez pohybu a bez mrknutí upírají k ovládané osobě. K ní občas míří i napřažené paže s elektrizujícími prsty. Tomuto postupu někteří autoři říkají fascinace – při ní prý dochází k bezprostřednímu spojení mezi hypnotizérem a hypnotizovaným a to především médiem zraku. Zrak a upřený pohled hraje roli i při tzv. fixaci. Pohled pokusné osoby je zafixován k určitému bodu – většinou jde o střed fixačního disku, jenž může být statický nebo rotační (známá rotující spirála, do níž se divák virtuálně propadá). Na obálce námi sledované publikace je znázorněn hypnotizér, jehož „fascinační“ zrak se upírá do našich očí, tedy do očí diváků obrazu, reprezentace. Hlava hypnotizéra je umístěna přibližně do středu trochu nepravidelných kružnic, vyznačených střídajícími se světlými a tmavými pásy. Jakoby se tedy na nás vytřeštěné oči upíraly ze středu fixačního disku, jehož povaha má pochopitelně symbolický charakter. V období symbolismu se takovýchto kruhů, tunelů, kontrastů objevuje celá řada. Démonické oči na nás upírá též řada manipulativních masových obrazů, ať už jsou to propagandistické či ideologické plakáty (známý Strýček Sam provádějící nábor do americké armády v době první světové války), reklamy, a jak vidno i knižní obálky (vzpomeňme si na Majakovského sbírku Pro eto). Hypnotizér z Valdovy brožury se vyznačuje ještě dalšími symbolickými rysy. Jeho vlasy „emanují“ vzhůru, plynou či hoří – to známe i od symbolistického výtvarníka Konůpka. A konečně na čele koncentrovaného hypnotizéra plane možná nezáměrný plamínek (třeba je to jen nedokonalost anonymní dřevorytové ilustrace). Víra, vědomí, čakra, bůhví co všechno se může pod čelem mocného manipulátora skrývat. Každopádně, pohlédnou-li na nás z nějaké knižní obálky či z filmového plakátu tyto rozkazující oči, jsme ztraceni. Nezbývá než sáhnout do peněženky a zaplatit příslušný obnos.

 

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.