Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Ostatní, veřejný prostor

16. 10. 2009

reklamní plochy

bilboard-mobil-1-strany 32                                                    reklamni-plochy02                                                   

 

 

 

 

photos_zoom_485 plocha                                                     reklama_1                                                  

 

 

 

 

 

Jak jsem prodával reklamní plochu.

Příspěvek k výročním úvahám o politicko-ekonomické transformaci

 

 

Přišla bída na Kozáka… Není divu. Máme tady nějakou tu krizi; pracovní smlouvy končí, platy se snižují, nájmy se zvyšují. Ve snaze vylepšit svoji finanční situaci jsem jednoho dne pročítal inzeráty na pracovní místa a brigády. Objevit tak nějakou prostinkou, dobře placenou práci, při které bych měl čas i na své ušlechtilé záliby, přál jsem si. A ejhle! Najednou narazím na inzerát, slibující snadný výdělek, bez zbytečné námahy a obtížně splnitelných podmínek. „Společnost XXX nabízí prodej Vaší reklamní plochy na autě, domu či pozemku. Výdělek až hafo korun měsíčně!“ Báječné, pomyslel jsem si. Auto mi ještě z dřívějších tučných let zbylo, tak proč si ho nenechat polepit nějakou reklamou, když to tak dobře zaplatí. Šupky dupky, zavolal jsem na bezplatnou informační linku reklamní společnosti a nabídl jim svoje vozidlo k dekorování. Unavený hlas v telefonu mně pozval na schůzku nazítří dopoledne.

V nevábné karlínské ulici pod lešením a kusy igelitu byly dveře reklamní společnosti. Papírová cedulka přilepená na skle naznačovala, že je zde „klientské centrum“. Jen jsem vešel do čekárny, vykouknul z vedlejší kanceláře menší, nervózní chlapík. „Máte zpoždění.“, povídá. „Máme málo času, za chvíli přijdou další.“, vysvětlil mi situaci. Spíše to vypadalo, že má celkově naspěch. Pravděpodobně byl právě uprostřed stěhování do některého z daňových rájů. „Inzertní poradce“ mi v několika vteřinách objasnil, jak bude transakce probíhat. „My budeme propagovat Vaši reklamní plochu na svých internetových stránkách a vy nám zaplatíte poplatek za roční spolupráci. 58 675 spokojených klientů.“, dodal. Podotkl jsem, že auto, jehož reklamní plochy jsou ve hře, není moje a nevím jeho poznávací značku. „To nevadí, to nevadí.“, drmolil. „Mám to sepsat, mám to sepsat?“, opakoval několikrát. Zatímco jsem přemýšlel, objevilo se na stole několik formulářů a v ruce se mi ocitla propiska. „Tady to třikrát podepište. Tady, tady a tady.“, chvat se zvyšoval, chlapíkovi asi na Seychelách padala pěna. Protože jsem slušně vychovaný, nechtěl jsem chlapíka nechat čekat a po krátkém průzkumu smlouvy, když jsem si ověřil hlavně, že jsem právě neprodal nějaký orgán, jsem na smlouvy vysekl několik podpisů. Chlapíkovi se očividně ulevilo a na chvíli jakoby zapomněl, že jsem ještě v kanceláři. S obličejem snícího Buddhy mně vyprovodil ke dveřím.

V nejbližší kavárně jsem si listiny pečlivě přečetl, abych zjistil, co jsem právě získal. Po důkladném průzkumu jsem seznal, že jsem si právě za nemalý peníz zakoupil právo mít na neznámých internetových stránkách po dobu jednoho roku fotografii svého auta. Fotografii musím pořídit sám. Pokud se na stránkách neobjeví, došlo zřejmě k technické chybě, o níž můžu společnost informovat písemně doporučeným dopisem. Náprava chyby pak možná někdy proběhne. Tuto službu jsem povinen zaplatit do večera, jinak budu muset zaplatit navíc pokutu, úroky ze zpoždění a nikoli symbolickou částku za každou upomínku, kterou mi společnost pošle. Hlavním bodem informačního letáku, který jsem při schůzce též obdržel, bylo přání mnoha úspěchů.

A teď ta zřejmě už dlouho očekávaná stará židovská anekdota, která nám stejně jako jiné židovské anekdoty osvětlí podstatu věci. „Roubíček se ptá Kohna: Jak je to možné, že jste tak chytrý a dobrý obchodník? Kohn na to: Tak chytrý jsem proto, že jím hlavy ze slanečků. Roubíček: A můžete mi taky jednu hlavu ze slanečka prodat? Kohn: Ale jistě, ale je dost drahá. Roubíček zaplatí hlavu slanečka a chvíli jí s nechutí žvýká. Pak povídá: Um Gott, Kohn, co jste mi to prodal, vždyť to se nedá žrát. Za takový peníze jste mi prodal něco, co nemá vůbec žádnou cenu! Kohn se usměje: No vidíte, vy jste tu hlavu ještě ani nesněd, a jak už Vám to začíná zapalovat!“.

Tak jsem si tedy pořídil hlavu ze slanečka. Jmenuje se „pasivní propagace reklamní plochy“. Neviditelná ruka trhu zašátrala v mé kapse a vytáhla si odtamtud slušnou sumičku. „Inzertní poradce“ mi také zřejmě mimoděk sdělil, že moje sedm let staré auto považuje za „funglovku“. Posléze jsem pochopil, že moje auto mu přijde překvapivě nové na reklamní plochu. Většinou prý uzavírá smlouvy s majiteli desítky let starých Favoritů, stodvacítek atd. Později mi docvaklo, že reklamní plochu na svém autě se vesměs snaží prodat jen lidé, kteří jsou v opravdové nouzi. V tomto svém nezáviděníhodném postavení mocensky oslabených jedinců se stávají snadnou kořistí iluzorních nabídek na snadný přivýdělek. Vzhledem k jejich mizivé obranyschopnosti je snazší je okrást. Neviditelné ruka šátralka se nalézá na konci paže příkladného zbabělce, který se nepustí do křížku se silným protivníkem. Jak říká Jára Cimrman: „Bohatým bral a chudým dával … nebo chudým bral a bohatým dával? No prostě něco v tom smyslu.“

Nicméně divoká jízda na horské dráze gründerského kapitalismu je opravdu zábavná. Čest trhu! A mimochodem: nechce si někdo koupit moje břicho jako reklamní plochu? Vzhledem k mojí zálibě ve sladkostech má značný potenciál a časem se může stát i místem pro velkoplošnou reklamu. Z technologií reklamy upřednostňuji nálepy, plachtu či malbu. Řezání do kůže je s příplatkem.

 

                                                                            Václav Hájek

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.