Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Ostatní

8. 8. 2009

Rychleji ale jak?

tuningyaut bref-wc-tornado                                                    cobra-11                                                  

 

 

 

 

blitzkrieg-wallpaper  boccioni_cyclist                                                    rychlonohy-achilles                                                 

 

 

 

 

rychly-internet-2  gericault11                                                    rychle_sipy_jdou

 

 

    

     

Rychleji ale jak?

Rychlost extatická a rychlost politická

 

 

 

 

Rychlost od určité doby představuje romantický modus životního stylu. Tato charakteristika rychlosti nepředstavuje pochopitelně její jediný význam v současné masové kultuře (připomeňme zde však alespoň film Rychle a zběsile a seriálovou řadu Cobra 11 ). Rychlost mimoto charakterizuje moderní „epistémé“ (tj. zjednodušeně světonázor či převládající obecnou „filosofii“), v němž se objevuje víra v progresivní vývoj, pokrok a expanzi. Tyto pojmy už mají mocenský či politický význam a vyskytují se jak v banálních reklamách na zdánlivě apolitické produkty jako jsou holicí pěny a čistící prostředky (rychlý, „mistrovský“ tah houbičkou na zašpiněném sporáku), tak ve vysoce politických glorifikacích technologie a informační síly, s nimiž se v „profánní“ podobě setkáváme v propagaci internetových a dalších digitálních aplikací. Na jednu stranu je tedy rychlost argumentem dominantních mocenských sil, trhu, obchodu a s ním spojeného tranzitu a logistiky (ať už materiální či virtuální - přenos informací). Na druhou stranu představuje i zástavu a mýtus určitých alternativních kulturních trendů, v jejichž slovníku a hodnotové hierarchii má „naspeedování“ své nezastupitelné místo.

Mohli bychom sledovat určitou „historii rychlosti“ - od legendy o „rychlonohém Achillovi“ přes romantický odpor ke klasické statičnosti a rovnováze, futuristickou vizi dynamického světa, až k dnešní potřebě neustálého zrychlování komunikace a řešení problémů, vtělené v různých reklamních sloganech typu „rychlá půjčka“, „rychlé prachy“ (tím myslím určitý „reality“ žánr pornografie), „rychlá energie“ (doplnit ji lze u barového pultu jakéhokoli fines centra) atd. Argumentace rychlostí respektive zrychlením je dnes jednou z nejoblíbenějších strategií marketingu při prodeji informačních technologií, kde ovšem má toto pojmosloví bohatou tradici stejně jako v oblasti dopravy či mediální komunikace (pošta, telegraf, telefon apod.). Na tuto oblast se již před časem zaměřil filosof Paul Virilio, který interpretuje zrychlující se technologické vybavení moderních společností jako nový typ totalitarismu vzhledem ke zvýšeným možnostem kontroly a urychlení možnosti sankcí a intervence (v češtině si o tom můžeme přečíst v jeho knihách Informační bomba a Válka a film). Virilio vidí zásadní změnu v oblasti moderních technologií, které bezprecedentním způsobem ovlivňují vnímání času a prostoru. Tento požadavek rychlosti zábavným způsobem ilustrují různé filmy, v nichž nás běžící časomíra informuje o dynamice a limitech probíhající akce (seriál 24 hodin apod.). Rychlé tempo a spád děje podporuje také zkrácení střihových sekvencí, kamerové jízdy atd. Na vzrůstající technologickou dynamiku jsme si už jako moderní lidé jakž takž přivykli a jsme zřejmě schopni se adaptovat ještě na vyšší tempo. I když i tady zřejmě existují určité limity. Vzpomínám si třeba na jeden „výchovný“ sovětský scifi film, který jsem ještě jako školák musel shlédnout. Byla v něm scéna, kdy jakýsi mimozemšťan neuvěřitelně rychle sděluje jakési informace pozemskému robotovi. Robot několikrát přikývne, transformuje informace do podoby vnímatelné lidmi a pak mu shoří hlava. Rychlost přenosu informací byla i na odolnou mašinku trochu vysoká. Není jisté, jak dlouho bude ještě trvat, než se nám před televizní obrazovkou, v kině či u počítače začne kouřit z hlavy. To se budeme muset nechat překvapit. Nicméně otázku rychlosti můžeme pojímat i méně doslovně a aplikovat ji i na jiné oblasti, než jsou technologické vymoženosti.

První oblast „metaforického“ uchopování rychlosti v moderní kultuře otevřel ve svých úvahách zmiňovaný filosof Virilio. Tento autor sám tvrdí, že jeho „univerzitou“ byla druhá světová válka. Prožíval ji v oblasti Francie, kam citelně zasáhla tzv. Blitzkrieg. Tato nová koncepce dynamické války navázala zřejmě jednak na futuristickou vizi rychlé destrukce starého světa, kterou shrnul básník Marinetti ve slovech svého manifestu, kde se mimo jiné praví „Budeme velebiti válku, jedinou hygienu světa.“ Jednak se zřejmě na koncepci Blitzkrieg podepsala rehabilitovaná starověká mytologie, v jejíž nejen germánské verzi je nejvyšší božská síla ztělesněna v atributu blesku. Už první světová válka probíhala podle futuristických přání ve znamení strojů a nových technologií, nicméně skutečný kult rychlosti nastává až s nástupem totalitních ideologií (Blitzkrieg, „dohnat a předehnat“, „zítra již znamená včera“ atd.). Rychlost zde znamená postup vpřed a vzhůru, pokrok ve všech směrech, který zaručuje úspěch a zisk (tj. mocenskou expanzi). Dobová propaganda heslem pokroku respektive rychlosti nešetřila, stejně jako jím nešetří dnešní reklama či politická argumentace. Kde se bere tento nový zájem o rychlost, když tradiční společnosti si zakládali spíše na stabilitě a neměnnosti? Celá klasická epocha dějin antikou počínaje a 18. stoletím konče pohyb a rychlost relativizovala jako iluzi, která  nemá nic společného s prostorovou realitou (Zenónovy důkazy nemožnosti pohybu či Lessingova přísná distance mezi reprezentací času a prostoru). Teprve moderní fyzika a matematika začala brát dynamiku v úvahu jako element, který zásadním způsobem ovlivňuje a proměňuje skutečnost (koncepce časoprostoru apod.). Moderní „epistémé“, které můžeme nejprve zaznamenat v literatuře, umění, filosofii,  přírodních vědách či ekonomii se postupně politizovalo a na ruinách dřívější důvěry ve stabilní řád se rodí „moderní stroj“, který se vzpírá klidovému stavu a vyžaduje neustálý chod a expanzi.

I v alternativních politických vizích, které varují před dopady šířícího se a zrychlujícího se konzumu, se setkáme s touto obehranou písničkou. Donedávna oblíbený slogan „trvale udržitelný rozvoj“ je podivným hybridem. Jedná se o kontroverzní kombinaci slov „držet“ a „voj“. Slovo „voj“ souvisí s termíny odvíjet se, zavíjet se, vinout se atd. (stejně v němčině vztah mezi entwicklung a wicklung). Jedno slovo tedy charakterizuje stálost uchopení, zatímco druhé neuchopitelnost něčeho, co je pohyblivé a neklidné. Je zvláštní, proč se nemluví o trvale udržitelném „stavu“. K tomuto slovu se však zřejmě vztahuje silný odpor moderního myšlení, které vytěsnilo starou představu „absolutního“ celku a nahradilo jej dynamickým fragmentem. To už se dotýkáme druhého moderního příběhu rychlosti, příběhu, který jsem výše označil za romantickou alternativu životního stylu.

Argument rychlosti je tedy dvojsečný. Na jednu stranu ironizuje tradiční pevné struktury a sugeruje nám představu otevřenosti, plurality, možnosti aktivity (akce). Na druhou stranu umožňuje ještě přísnější kontrolu a manipulaci než jakýkoli tradiční myšlenkový nástroj. Krátký časový limit, který se dnešnímu konzumentovi a divákovi nabízí pro jeho aktivní zásah, ho natolik omezuje, že chtě nechtě musí vzít zavděk vnější autoritou a pro jeho promyšlenější argument už nezbývá místo. V různých televizních soutěžích a podobných formátech zábavy je obvykle přesně určen čas na rozhodnutí či výběr z daných možností. Rychlost osvobozuje od konvenčních struktur a zároveň nemilosrdně limituje naše reakce. Rychlé soudy a rychlá řešení paradoxně stále zmenšují náš akční potenciál, který měly původně iniciovat. Romantická představa dynamické existence v kontrastu ke klasické strnulosti zřejmě ztroskotává díky pouze relativní přizpůsobivosti těla, vnímání a myšlení. Proto je zřejmě někdy zběsilá rychlost v populárních reprezentacích spojována s rizikem smrti.

Občas šťavnatě nadávám, když můj internetový vyhledávač nepracuje dost rychle. V krátké chvíli mně napadne řada otázek, v nichž bych si chtěl okamžitě zjednat jasno a ten mizera se fláká. Jsem si však vědom toho, že se nezadržitelně blíží chvíle, kdy si s počítačem vyměníme role a můj elektronický kamarád se bude znuděně ušklíbat nad lenivostí mých mozkových závitů. Ještěže nemám peníze na to, abych si pořídil rychlejší připojení.  

 

                                                                                          Václav Hájek

 

   http://www.youtube.com/watch?v=b73DGC1hMh0

   reklama22372667vn6

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.