Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, vizuální studia

7. 2. 2010

svlékání z kůže

1-bodies-exhibit 2-reklama-pokozka                                                    33                                                  

 

 

 

 

4-hautabziehen  5-kittykittybangbang                                                   6-day-of-the-dead-2007-poster-small                                                  

 

 

 

 

7-titian_-_the_flaying_of_marsyas1  9-srpen2006-006                                                    10-stmariabuxheimfresko20                                                 

 

 

 

 

11-skalpovany  12-dream_anatomy                                                   susini                                                  

 

 

 

 

 

Svlékání z kůže.

Transcendentní krása a demaskovaná skutečnost pod povrchem těla?

 

 

 

Svlékání z kůže se tradičně používalo v různých kulturách a dobách jako jeden z ne zcela příjemných trestů smrti. Případně se lidská kůže obětovala příslušnému božstvu, které mělo za tento drobný bakšiš přimhouřit oko nad lidskými prohřešky a pokračovat ve své činnosti za zachování a rozkvět světa (třeba někdejší kult božstva Xipe Toteca ve Střední Americe). Dnes tato nepříjemnost číhá hlavně na krásy-chtivé osoby, jimž určitý kosmetický prostředek stáhne z těla starou, ošklivou, vesměs „pomerančovou“ kůži a nahradí ji novým, pružným a hladkým povrchem. To slibují třeba některé reklamy na kosmetickou společnost Vichy, která ovšem v této argumentaci není rozhodně sama. Mimo to se různá masmédia honosí svojí schopností proniknout „velice zajímavým osobám“ až pod kůži a ukázat čtenářům či divákům jejich nejintimnější tajemství. Popřípadě jsou této proceduře podrobováni sami konzumenti masmediálních sdělení, která slibují, že se vám zaryjí tak hluboko pod kůži svou senzačností, až se z toho pomějete.

Pohled pod kůži diváka neobyčejně láká. Jak to tam asi funguje? Co se asi skrývá pod tím všedním, fádním povrchem? Jaké „šokující odhalení“ tam na nás čeká a přátelsky pomrkává? Není divu, že jedněmi z nejsledovanějších televizních seriálů těchto dní jsou série amerických CSI (česky „Kriminálek“), v nichž se to pitváním, otevíráním těla a sledováním cvrkotu ve vnitřních orgánech jen hemží. Pokud se ve vnitřnostech něco nehemží doslova, vesměs nějací nechutní broučci. Také výstava „Bodies“, která před časem doputovala i do české kotlinky, sklidila zasloužený úspěch. Pohled na mrtvolky stažené z kůže, které si hrají s míčem, přilákal neobyčejné množství úchylů (také bych tam zašel, ale vstupné bylo dost mastné). Mrtvoláci s míčem (skutečné mrtvoly, nikoli modely) vystavovali na odiv různé svaly, šlachy, kostičky a další „inženýrské sítě“, které se pod povrchem těla obvykle schovávají. Proč se na to asi lidé s takovým nadšením chodí dívat? Myslím, že se nedá říct, že by něco takového nikdy neviděli. Anatomický atlas měl v ruce každý už jako dítě školou povinné. Důležitý je tam asi pocit naprosté „reality“, který diváka v takovém případě posedne. Psychoanalýza by mluvila v tomto případě spíš o „reálnu“. Tato kategorie označuje jakousi zvláštní oblast lidského světa, v níž běžně nežijeme, ačkoli je stále přítomna někde v pozadí.

Naše všednodennost se údajně odehrává naopak v „symboličnu“ či v „symbolickém řádu“. To je oblast znaků, konvencí, dorozumívání za pomoci jazyka apod. Lidé nekomunikují spolu navzájem přímo, ale za pomoci určitých znakových stereotypů, které umožňují jak dorozumění tak určitý odstup. Tento odstup se podílí na zachování integrity subjektu, jenž musí mít určité hranice, aby se nerozpadl a aby byl schopen reflektovat svět kolem sebe jako něco, co je vůči němu vnější. Tomuto rozlišování mezi „Já“ a „jiným“ se učí už malé dítě a díky tomu se stává individuálním subjektem. Toto učení není vědomé, ani řízené, probíhá spontánně a jeho výsledkem je specifický způsob lidské existence, která se vyznačuje vědomím sebe sama a vědomím své odlišnosti od jiných subjektů a světa. Na tom není nic zvláštního, tímto způsobem lidé prostě běžně fungují. Zvláštní je jakási touha narušit tento „symbolický řád“, zbavit se závislosti na konvenční komunikaci a vnímání a konfrontovat se přímo s jakýmsi primárním „reálnem“ (tedy s něčím, co jsme naposledy zažili obvykle jako novorozenci). Tuto touhu můžeme v současné době pozorovat poměrně často a to jak v oblasti produktů masové kultury (zmíněné „Kriminálky“ atd.), tak v oblasti osobního jednání - sem patří třeba pokusy se sebezraňováním, které nejsou sebedestrukcí, ale snahou proniknout k „realitě“ vlastního těla. V současnosti se tedy občas objevuje tendence narušit onu „hranici“, kterou má každý subjekt kolem sebe vystavěnu, a jež se skládá z oněch „symbolických“ nástrojů, jako je jazyk, tradované vzorce myšlení, různé stereotypy chování atd. Tuto hranici bychom mohli metaforicky označit za naší kůži. Kůži chceme svléknout z jiných i sami ze sebe.

Pod kůží se skrývá „reálno“, jak ukazují kriminální seriály, katastrofické filmy, anatomické výstavy apod. Proč se dnes tolik staráme o „reálno“, tedy o něco, v čem víceméně nemůžeme žít a co při překročení určitého stupně dokonce stimuluje šílenství? „Reálno“ vraždy, pitvy, bestiality, nemoci. Co na tom diváky fascinuje? Dalo by se asi uvažovat o tom, že se jedná o reakci na jakési přesycení či únavu z „virtuality“, která nás v dnešním světě zahlcuje. Technická média vytvořila tak komplikovaný a samostatný „druhý svět“, že zbývá už jen krůček k tomu, abychom v něm definitivně zmizeli. Tento krůček ovšem ještě vykonán nebyl (s pár výjimkami úmrtí při nadměrném oddávání se počítačovým hrám). Většina lidí si je stále poměrně dobře vědoma toho, že světy produkované technickými médii jsou fikcí, virtualitou a nelze do nich skutečně vstoupit (kdo zkoušel okusovat plátno v IMAXU, na něž se promítala pečínka, ví, o čem mluvím). Vědomí virtuální nadprodukce dnešní diváky poněkud frustruje, přes veškeré úsilí producentských společností a dalších původců „fikčních světů“. Chtěli bychom prostě trochu té nefalšované skutečnosti, chtěli bychom trochu pocítit, že ještě skutečně žijeme. Taková podívaná, jakou nabízí třeba kočovná výstava Bodies, tedy není jen senzací, novinkou, zábavou, jak je v populární kultuře běžné, ale vychází vstříc novým potřebám dnešních diváků, kteří chtějí zažít zkušenost vlastního života, vlastní tělesnosti, vlastní reality. O tom, že je zde divák opět pouze obelstěn, asi netřeba mluvit. Zkušenost bez zkušenosti prostě zažít nelze; to už je lepší pižlat se do kůže žiletkou.

Nicméně úvaha o „reálnu“ motiv svlékání z kůže nevyčerpává. Když si totiž prohlédneme reklamy na kosmetiku Vichy, shledáme, že tady jde spíše o „ideálno“ či „transcendentno“. Tyto reklamy totiž naznačují, že pod vaší skutečnou kůží se skrývá něco mnohem krásnějšího, dokonalejšího. Stačí jen natřít příslušným krémem a ošklivost se sloupne jako kůže hada a pod ní se zaleskne povrch hodný luxusního vozu, který právě vyjel z výrobní linky. Představa, že pod kůží se skrývá něco dokonalejšího, se objevuje už v tradičních mýtech a náboženských příbězích. Například svatý Bartoloměj zemřel mučednickou smrtí, při níž mu byla stažena kůže. Akt mučednické smrti pro víru tradičně zajišťoval proměnu pozemské figury ve světce, tedy proměnu profánní tělesné substance v transcendentní. Tělo, které bylo staženo z kůže při mučednické smrti světce, se tedy posouvalo po vertikální ose k něčemu nadzemskému, svatému, duchovnímu. Stažení z kůže zde zajišťovalo valorizaci těla, které získávalo pozitivní obsahy pravdy a duchovní krásy. Zároveň se dočasné pozemské tělo proměňovalo ve věčnou, nesmrtelnou transcendentní entitu. Podobné významy víceméně sugeruje zmíněná reklama na kosmetiku. Obyčejná krása by byla příliš malým lákadlem. Reklama slibuje vlastně jakousi absolutní krásu, proměnu těla v cosi nadzemského a věčného (věčně mladého).

Obdobný význam má i antický mýtus o Marsyovi, v němž téma svlékání z kůže figuruje. Satyr Marsyas se svou troufalostí zprotivil bohu Apollónovi, který jej za trest stáhl z kůže. Dobové výklady této legendy naznačují, že potom, co byl satyr stažen z kůže, proměnilo se jeho ohyzdné polozvířecí tělo v kanonicky krásnou figuru. Dokonalá krása byla ovšem ve starověku chápána jako symptom duchovní hodnoty a proto se i Marsyas tímto aktem duchovně povznesl a získal téměř božské kvality, k nimž patřila pochopitelně opět věčnost a harmonická stálost. Dnes tedy tyto procesy sugeruje marketing kosmetických firem. Nemusíme soutěžit s bohy, stačí natírat se anticelulitickým krémem.

Ať už nás pohledy pod kůži děsí (jako v případě rozpadajících se těl zombies) nebo ať je považujeme za příslib získání nových hodnot, odhrnovaná kůže vždy funguje jako jakási opona (takto byla prezentovaná už třeba na předsádkách starých anatomických atlasů). Za touto oponou můžeme vidět „realitu“, krásu, pravdu (třeba pravdu o masakrovaných zvířatech v rámci kampaní proti kožíškům a slušivým koženým botkám). Pohled pod kůži umožňuje „uvěřit vlastním očím“ - jako v případě Nevěřícího Tomáše, který si musel sáhnout do Kristovy rány, aby přestal pochybovat o Zmrtvýchvstání. Kůže je nástrojem hmatu, který tradičně byl považován za důvěryhodnější smysl, než zrak („štípni mě, jestli se mi to nezdá“). Svlékání z kůže je v rozporu s tradičním zákazem dotyku („nedotýkati se!“ jsme dříve často četli v obchodech, výstavních síních apod.). Svlékání z kůže otevírá nové možnosti, překračuje tradiční tabu, zákazy a hranice. V populární kultuře tento motiv mnoho slibuje a diváci se na něj snadno „chytí“. Nicméně, nesmíme zapomenout, že nám většinou jde v podstatě o vlastní kůži. Salony nabízející stahování z kůže dosud neexistují a pokud vzniknou, nebudou určitě levné. Takže zpátky ke Kriminálkám a hororům.

 

 21

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.