Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie

2. 2. 2010

trocha teorie o teorii

1-theorie-praxis-gr  2-theorie_143645                                                        3-cartoon2                                              

 

 

 

 

Parazitovat na parazitech.

Role humanitní a kulturní teorie dnes.

 

 

 

 

Je zcela zjevné, že teorie parazituje na tom, co studuje nebo zkoumá. Ať už je tímto výzkumným „materiálem“ celý svět, kultura, věda, umění či určitá skupina lidí, teorie žije díky svému neodvislému propojení se zkoumaným fenoménem. Je to podobné, jako kriminalistika, která parazituje na zločinu. Kdyby nebylo zločinu, nebylo by vyšetřovatelů. Běžně se má ovšem za to, že i sám zločin parazituje na něčem vnějším - na společnosti, ekonomice, právu atd. Tímto způsobem bychom mohli pokračovat do nekonečna a komentovat více či méně známá fakta, že parazitickou povahu mají i tyto napadené a zneužívané praktiky. Parazitismus, jednoduše řečeno, nemá jasně definovaný začátek a konec, je aktem vzájemné výměny, je základním životním principem nejen lidské reality. Nedá se říci, že strom, na němž parazituje chuchvalec jmelí, sám parazitem není. Na druhou stranu je to ovšem parazit produktivní - pouze nebere, ale také vytváří, dává. To je ovšem vlastností téměř každého parazita - vši jsou pro některá zvířata vítaným zákuskem, něco jako rozinky v čokoládě.

Někteří dnešní intelektuálové (třeba liberálně orientovaní politici) mají za to, že jiní intelektuálové (údajně levicové orientace) parazitují na společnosti. Nedávno jsem četl text od významného českého politika, v němž odsuzoval tzv. intelektuály mimo jiné za to, že jsou vesměs placeni státem. Zmíněný politik ovšem sám neměl za celý život jiný než státní příjem (na rozdíl od řady jím dehonestovaných intelektuálů, kteří se často svou intelektuální činností vůbec neživí). Mýtus intelektuála jakožto nepřátelského, parazitujícího tělíska v jinak zdravém společenském těle, byl vytvořen přibližně na počátku 19. století a nejvíce jej využívaly různé druhy totalitní propagandy - především nacistická a reálně-socialistická. Už samo slůvko „reálný“ ve spojení se socialistickou doktrínou naznačuje, že se tato politická praxe snažila vyvarovat jakéhokoli „teoretizování“ a paradoxně se tak chtěla zříci i svých „hrdinů“ (Marxe atd.), kteří byli využívání pouze jako bezobsažná dekorace tzv. reálného zakotvení praktické politiky. Podobně nacistická rétorika využívala určitého ukotvení v rádoby primární realitě (půda a krev) a snažila se vyvarovat méně kontrolovatelných duševních operací. Intelektuál je za nepřítele číslo jedna označován dnes shodně fundamentalistickým terorismem a liberální politikou.

Vypadá to absurdně nelogicky? Vypadá. To proto, že je to nelogické. Důvody těchto jevů nespočívají v logicky zachytitelných procesech, ale v procesech kolektivního podvědomí, kde zásadní roli hrají vytěsněné touhy, frustrace a sublimace. Problém spočívá v chybné obecné definici intelektuála či teoretika, který je považován za principiálně „jiného“, či „jiného od přírody“. To je samozřejmě omyl. Nikdo se nerodí jako intelektuál. Dokonce se jím ani v plném slova smyslu nestává. Intelektuál nepředstavuje typ člověka, ale typ práce (ať už ve smyslu zaměstnání nebo zájmové činnosti). Teoretická činnost je pochopitelně do určité míry vlastní všem lidem. Představuje dokonce pro každého člověka základní předpoklad jeho přežití. Lidé se totiž nemohou spoléhat na svou genovou výbavu, pudy a instinkty (jak je tomu snad u zvířat), neboť dědičnost je v jejich případě omezená na minimum (sací instinkt apod.). Bez záměrného i mimovolního učení, postupného kulturně kódovaného předávání vědomostí (za pomoci jazyka apod.), dovedností i návyků, by člověk nebyl schopen ani jíst (to už je naučená dovednost). Bez intelektuální činnosti by člověk v realitě nepřežil ani minutu.

Zdá se, jakoby tedy lidé v obraze intelektuála viděli a zároveň nenáviděli sami sebe. Čím to je? Skrývá se za tím jakási nevědomá touha po animalitě? Animalita, tedy sféra jakéhosi nerozlišeného „reálna“ či chaosu je často velkým lákadlem - třeba v oblasti sexuálních fantazií. Více či méně vyslovený požadavek totalitních ideologií po tom, aby lidé „vypnuli“ mozky, nebyl obecně vnímán jako ohrožení, ale byl přijímán s určitou „slastí“. Slast z naprosté subverze možná nepředstavuje protiklad sadismu, ale jeho předpoklad. Sadista se nepodřizuje své oběti, ale jakémusi nadosobnímu zákonu krutosti (popř. přirozenosti), stejně jako masochista. V teorii liberalismu, která chce nabízet řešení problémů „symbolických řádů“ lidského světa, existuje zásadní vnitřní rozpor, zásadní omyl. Tento omyl spočívá právě v nerozlišování mezi lidskou a animální realitou. Lidé nemohou žít v „přirozeném“ světě, ale vždy pouze ve světě konvencí, jazyka, kódů, médií. Jinak nejsou schopni se dorozumět ani orientovat. Lidskou přirozeností je „nepřirozenost“. Tak to bylo vždy (už od pravěku) a bude tomu tak do té doby, dokud lidé výrazně nezdegenerují nebo se nepromění v duchy.

Nicméně touha po animálním „reálnu“ se také pravidelně opakuje a pády do chaosu provázejí běžný lidský život ve všech dobách i kulturách. Na tom samozřejmě není nic špatného. Řada starších kultur těchto „pádů“ velmi rozumě využívala jako momentu určité revitalizace společnosti a řádu (antické saturnálie, křesťanský masopust atd.). Až dnes se setkáváme s tendencí tyto momenty co nejvíce eliminovat a dostat je pod kontrolu. Legitimním pohrobkem „pádů do chaosu“ jsou jen jakési povrchové ornamenty extáze bez hlubšího zakořenění v „šílenství“ překračování norem a symbolických limitů. V západních zemích se připouští snad už jen kolektivní silvestrovská pitka s několika rozbitými lahvemi. Výraznější exces je právně sankcionovaný. Skutečné sexuální orgie a násilnosti starých slavností (antických, středověkých atd.) jsou dnes naprosto nepřijatelné nebo pečlivě utajované. Tyto aktivity ovšem hrály podstatnou roli ventilu, snižovaly přetlak, ve svých důsledcích umožňovaly „normální“ chod společnosti.

Liberalistická teorie, která se zrodila v období osvícenství jakožto vize mírového řešení konfliktů za pomoci obchodu, opomenula jednu důležitou věc, a to sice, že člověk není stroj, který funguje pořád stejně. Lidské vědomí je „černá skříňka“, a touhy a potřeby, které se v něm rodí, jednak potenciálně přesahují jakékoli předpoklady a jednak jsou z větší části podvědomé. Předpoklad, že člověk chce uspokojovat své „egoistické“ zájmy, je omyl. „Ego“ představuje již sféru vědomého myšlení, sebereflexe. Touhy a přání jsou naopak skryty převážně ve vrstvě „id“, v nevědomé hlubinné vrstvě psychiky. V této vrstvě se nemůže uskutečňovat žádná „svobodná volba“. Tato vrstva se demonstruje v excesu či neuróze. Liberalistické pojmy by tedy bylo třeba přeformulovat v tom smyslu, že lidé se nerozhodují podle svých egoistických zájmů, ale jsou ve vleku svých frustrací a vytěsnění a ty jsou pak hnacím motorem poptávky a nabídky.

Teorie se snaží balancovat na tenké vrstvičce „ega“. Neapeluje na vytěsněné touhy „konzumentů“, ale na racionální myšlení autonomních lidských bytostí. Každý jsme po pás zabořeni v podvědomých obsazích své psychiky, teoretiky nevyjímaje. Můžeme mít však alespoň jakýsi „výhled“. Můžeme se dívat kolem sebe i vzhůru a nejen na bobtnající bažinu u našich nohou. Teorie nabízí „odstup“, distanci. Nabízí „svobodnou volbu“ individuální interpretace jevů, které nás obklopují. Nevnucuje svoji verzi, svůj názor, ukazuje pouze metodu. Touto metodou je „odstup“. Dříve se tomu říkalo třeba „dvakrát měř, jednou řež.“ Jakožto „parazit“ teorie vysává společnost, jejíž hlubinné touhy neuspokojuje a pouze se jimi živí (respektive tyto touhy pro sebe gastronomicky upravuje - vaří, peče, destiluje atd.). Proč na světě existují paraziti? Je to jen chyba v programu stvoření či evoluce? Těžko říct. Ovšem, je třeba připomenout, že celý svět je parazitický. A to už od chvíle, kdy se práce stala trestem a kdy se to všechno začalo navzájem požírat.     

  

 4-not-to-be-reproduced

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.