Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, vizuální studia

6. 9. 2010

ucho v obraze

1-bertillon_types_1893  2-lavater-putto2                                                    3-rembrandt-013                                                  

 

 

 

 

4-muse20-20julia20margaret20cameron  5-220px-bouguereau_venus_detail                                                    6-fernand-khnopff1                                                    

 

 

 

 

7-van_gogh_bandaged  8-the_scream_edvard_munch                                                    9-409px-alexandre_cabanel_-_echo                                                  

 

 

 

 

 

Ucho ve výtvarném umění

 

 

Motiv ucha zdánlivě do obrazu nepatří, neboť obrazy můžeme vidět, ale nikoli slyšet. V současnosti již toto omezení neplatí, vzhledem k multimediálním průnikům uměleckých oborů. Otázka kombinací obrazu a zvuku nás teď nebude zajímat tolik jako ucho a naslouchání, které můžeme v obraze přímo vidět. Téměř na každém portrétu jsou přítomny uši, mnohdy ovšem pouze jako nedůležitý detail, kterému nikdo nevěnuje pozornost. Pouze občas nás znázorněné ucho více zaujme – pokud je zdůrazněno, pokud se vztahuje k tématu nebo se ocitá v uzlovém bodě kompozice.

 Většina z nás si vzpomene na uříznuté ucho van Gogha, které sice na jeho autoportrétu vidět nemůžeme, neboť se skrývá pod obvazem, ale přesto vytváří tématický i kompoziční středobod malby. Goghův čin nebyl motivován stejně jako dnešní trend sebezraňování, ani jej nemůžeme jednoduše označit za akt moderního uměleckého mučednictví. Malíř si řezal ucho prostě proto, aby neslyšel. Nechtěl slyšet nejen nejapné dohady, ale hlavně si přál ticho, jenž představovalo vlastní médium malby. Malba jako médium ticha, jako médium neslyšitelného výkřiku, jak to známe z Munchových obrazů, na nichž si křičící postava pevně zacpává uši, fungovala už v klasických teoriích umění, které shrnul v 18. století Lessing ve spise Laokoon. Malířství na rozdíl od „časových umění“ (poezie, hudba, divadlo atd.) údajně není způsobilé k reprezentaci neviditelného, proměnlivého, nestabilního, tedy i hlasu a proudu řeči. Téma „zacpaných uší“ se v malbě vyskytuje v této souvislosti – malba zde přiznává své hranice, vymezuje svou doménu a distancuje se od pokusů o narušení vlastního média.

Tradičně se setkáváme v malířství s motivem vztahu „ucha a inspirace“. Řada autorů znázorňovala múzy, které umělce inspirují polibkem či našeptáváním. Toto téma převzala malba z antické teorie básnictví, kde špitající múzy hrály nezastupitelnou úlohu. Naslouchání božskému hlasu se netýkalo jen básníků, ale též filosofů a obecně moudrých, jak naznačuje Sokratův pojem „daimonion“. Téma inspirujícího hlasu převzalo křesťanství a související obrazové reprezentace: jedním z nejznámějších příkladů je Rembrandtův svatý Matouš, jemuž našeptává anděl text evangelia. Múzy špitalky se těšily oblibě v období symbolismu, kdy se umělecká tvorba stylizuje do podoby vizionářské aktivity a tím se vymezuje vůči pozitivistickým a realistickým trendům myšlení.

V době moderny se ucho ve výtvarném umění objevuje v dalších souvislostech. Velmi důležitým se stává „ucho kontemplativní“. Výtvarníci jako Fernand Khnopff, James Ensor či Edgar Degas zachycují postavy ve stavu meditace, koncentrace či transu, který je vyvolán poslechem hudby či jinou myšlenkovou aktivitou a smyslovými dojmy. Dobová psychologie zkoumá problematiku synestézie, vzájemného působení smyslů. Hudba vyvolává barevné halucinace nebo je propojována s vizuálními vjemy, jako v případě experimentů s barevnými klavíry (Alexandr Skrjabin ad). Propojování smyslů zkoumala moderní fyziologie, která se zabývala i subjektivními smyslovými dojmy, které vznikají uvnitř organismu a jsou nezávislé na vnějším podnětu. Symbolistní malba využívala tématu kontemplace, spjatého s dobovými úvahami o hypnóze, ke zdůraznění vnitřních kvalit uměleckého díla, které je určeno spíš pro intenzivní duchovní vnímání než pro pouhé vizuální těkání po povrchu.

Salónní malba naproti tomu přišla s motivem velmi světským a tím se stalo zdůraznění erotického potenciálu znázornění ucha. „Ucho erotické“ s oblibou využíval William Adolphe Bouguereau ve svých smyslně laděných plátnech. Na „Zrození Venuše“ zobrazil nahou ženu, která nadzdvihuje pramen vlasů nad uchem a odhaluje růžový boltec. Ucho zde supluje sexuální symbol, vstup do ženského těla, je pastí voyeurského pohledu.

Sféru výtvarného umění ovlivnila i otázka vztahu „ucha a identity“. Moderní znalci umění identifikovali autora obrazu podle nedůležitých, automatických či podvědomých detailů. Za podružný detail se považovalo třeba zobrazení ucha, které údajně prokáže, zda se jedná o originál či falzum. Podobně pracovala s detailem moderní kriminologie či fyziognomie. Ucho jakožto podružný a jaksi nepřípadný detail provází historii výtvarného umění v různých podobách a plní řadu funkcí, které nelze suplovat jinými, běžnějšími prostředky.

 

10-800px-darwin-s-tubercle

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.