Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Ostatní

27. 7. 2009

Věčný návrat penisu

vladimir-skrepl vitruvian-man-leonardo-da-vinci                                                      satyr-antika

renesancni-moda   moba-figur-1-m-togo                                                   mapplethorpe08                                                 

 

 

 

 

lucian-freud louise-bourgeois-2                                                     juliette_sade_dutch                                               

 

 

 

 

heinrich-fussli gossaert                                                    egon-schiele-autoportret                                                  

 

 

 

 

ceramicpenis1r_450x315  aubrey-beardsley-lysistrata-04                                                   alfred-kubin-1                                                

 

 

 

 

apolon-s-doplnkem  adam-a-eva                                                    lady-pink-feminism-art                                                 

 

 

 

 

 

Věčný návrat penisu.

Kam mizí penisy v některých historických a kulturních kontextech?

 

 

 

 

Nedávno jsem navštívil velkou přehlídku současného umění a vyjma jiných zajímavostí jsem si povšiml, že řada malířů a fotografů respektive malířek a fotografek nikoli bezvýznamným způsobem reprezentuje ve svém díle mužské pohlavní orgány. V galerii soudobého umění se nad touto skutečností málokdo pozastaví; tyto symboly přecházíme téměř bez povšimnutí vzhledem k všeobecně již zřejmě zažitému vědomí, že progresivní umění nezná žádná tabu respektive že se je snaží demaskovat a vytvářet naprosto otevřenou platformu pro vyjádření. Ani jakkoli hybridní formy sexuálních znaků konzumenta umění nezaskočí. Proč taky, jsme přeci v chráněném prostředí uměleckého provozu, kam málokdy dolehnou ozvuky šarvátek a svárů veřejného či politického prostoru. Jiná situace samozřejmě nastává v oblasti masových médií a populárních obrazů, které jsou přístupné nejširší veřejnosti. Tam často znázornění naráží na více či méně kodifikovanou cenzuru, která se odvíjí od obecně sdílených tabuizovaných obsahů a symbolů. Mužské přirození má v této oblasti tabuizovaných reprezentací překvapivě čestné a pevné místo.

Do svého archivu populárních vizuálních produktů jsem si před časem pořídil vydání českých novin Blesk ze 4.3. 2009. V této tiskovině jsem napočítal sedm fotografií odhalených ženských ňader a jedno explicitní vyobrazení ženského klína (ačkoli zahaleného do sportovního oděvu). Je třeba zdůraznit, že Blesk není ani v nejmenším prezentován jako pornografické médium, ale jako zpravodajský deník bulvárního typu. K vyobrazení odhaleného poprsí se vztahovaly následující titulky: Scéna kvůli nahotě, Další misska nahoře bez, Přítel šílí!, Frösslová se „vyprsila“, Zásnuby s hokejistou, Zasmějte se s dívkou Blesku, Na ženský má chuť pořád. Zdůraznění klínu uváděl titulek „Bác! Vyhrála jsem…“ Muži jsou v tomtéž vydání deníku reprezentováni detailem tváře či polofigurou nebo momentkou v pracovním oděvu. Dále musíme upozornit na to, že Blesk není primárně určen mužským čtenářům, ale že si ho stejně často ne-li častěji pořizují čtenářky. Přesto je zde „mužský pohled“ zjevně preferován; pro heterosexuální ženské oko toužící po „vizuální slasti“ se zde toho mnoho nenabízí (dokonce ani všeobecně přípustné a nekontroverzní výjevy muskulatury). Odhalené mužské pohlavní orgány a znaky zde naprosto chybí, jakoby na rozdíl od ženských pohlavních znaků neexistovaly či byly přinejmenším neviditelné.

Obdobných trendů jsme svědky i v jiných projevech masové a populární kultury - v reklamě, ve filmu, v televizi atd. Odhalené či zdůrazněné ženské pohlavní znaky tyto oblasti už dlouhá léta zabydlují a řadu marketingových strategií si bez nich už snad ani nedokážeme představit. Kdo by si dnes koupil automobil bez bonusu ztepilé blondýny, komu by chutnal alkoholický nápoj, kdyby při jeho konzumaci neasistovala sličná žena s obdivným a uvolněným výrazem ve tváři. Konzumentky z řad heterosexuálních žen se občas dočkají mládence s vypracovanou muskulaturou či subtilnějšího muže se zasněným výrazem a tím nabídka fiktivních společníků z masových či komerčních vizuálních reprezentací většinou končí. Odhalené, ale i zahalené mužské pohlavní orgány jsou zpravidla nepřekročitelným tabu ve sféře veřejné a masové reprezentace. Občas se sice někde sarkasticky či kriticky něco prohodí o tom, že kdosi ukázal svoji „mužskou hrdost“, ale takový projev automaticky sklouzává do sfér trapnosti až téměř deviantní zvrhlosti. Mužské pohlavní orgány prostě stále patří do oblasti intimity a soukromí, z nichž občas vyplují na povrch pouze v žánru narážek a náznaků, zatímco ženské pohlavní znaky a orgány jsou už dávno „veřejným majetkem“, nad jejichž masovou přítomností ve veřejném prostoru se už nikdo nepozastavuje vyjma několika feministicky orientovaných kritiků, kteří naprosto marně upozorňují na zneužívání a deformaci obrazu ženy, na devalvaci ženy do pozice objektu apod.

Existují samozřejmě žánry vizuální kultury, kde mužské pohlavní znaky hrají nezastupitelnou úlohu v rámci identifikace diváka (kde je ovšem veřejné tabu nepostradatelným předpokladem stimulace touhy a slasti) a dále zmíněné „detabuizované“ oblasti, kde se mužské pohlavní znaky využívají jako vděčný prostředek proklamovaného narušování stereotypů, zaujmutí diváka a ozvláštnění (zde máme na mysli především výtvarné umění a krásnou literaturu). Druhý příklad jsme komentovali už ve vstupní tezi a rámcově lze říct, že zde má tradice narušování tabu poměrně bohatou historii (stačí připomenout dekadentní a secesní projevy, ilustrace a karikatury z libertinské epochy, ale už i renesanční humanizaci nehledě k naprosto otevřenému využívání „povážlivých“ motivů v antice a v některých mimoevropských uměních). Prvním příkladem máme na mysli pochopitelně pornografii, tak jak ji chápeme dnes (což se velmi liší od jiných historických epoch a kulturních oblastí). Zobrazování mužských pohlavních orgánů je v současné populární kultuře přípustné pouze v oblasti pornografie právě a jedině z toho důvodu, že celá tato sféra je oficiálně tabuizována a cenzurována. To se samozřejmě netýká „lehké erotiky“, která se věnuje především reprezentaci ženského těla. Nad touto oblastí se běžně mhouří obě oči a veřejný diskurz jí není ani v nejmenším narušen. To ilustruje třeba anekdota z 90. let, tedy z období rané politické transformace v postsocialistických zemích, v níž se praví, že v období totality jsme schovávali časopis Playboy na veřejnosti do Rudého Práva, zatímco dnes schováváme Rudé Právo na veřejnosti do Playboye. Erotické obrazy ženy jsou ve veřejném prostoru mnohem menším problémem než okaté přihlášení se k určitým politickým názorům. Na druhou stranu kdybychom si běžně v metru prohlíželi (neexistující) časopis „Ze života penisu“, bylo by na nás zřejmě pohlíženo jako na devianty, kteří překračují normy chování a ohrožují status quo. Skutečná pornografie je znázornění sexuálního aktu. Většina pornografické produkce se orientuje na heterosexuální konzumenty, takže i přes nepřehlédnutelné výjimky máme v jejích reprezentacích co do činění s mužskými pohlavními orgány. Troufám si tvrdit, že časopis, jehož stránky by plnily pouze obrázky lesbického sexu, by ještě v metru se ctí obstál, ale tam, kde se objeví obraz penisu, je třeba se mít na pozoru. Obraz penisu je třeba ukrýt v zákulisí, v jasně vymezeném a ohraničeném prostoru, u jehož vstupu visí tabulka s varováním „pozor, odhalené penisy“ (to je taková varianta na označení nudistických pláží).

Odkaz k psychoanalytickým teoriím asi není nutný, tato souvislost již zřejmě každého napadla. Jde nám stále především o reflexi vizuální kultury. Proč prsa ano a penisy ne? Problematiku reprezentace vagíny nebudeme rozvádět ze dvou důvodů: jednak je vagína (nebo alespoň ženský klín) mnohem častěji reprezentována než penis a jednak nemá vagína plastickou povahu, tj. nejedná se o „pozitivní“ tvar, ale o „negativní“, tedy vnitřní formu objemu. Pohled na mužské a ženské pohlavní orgány se liší. V jednom případě pohlížíme „do“, kdežto ve druhém „na“. Toto „na“ je společné pro ženská prsa a mužský penis. Zdaleka ne bezvýznamným žánrem pornografie je „shemale“, tedy sex s hermafroditem. Hermafrodit je nositelem ženských i mužských pohlavních znaků zároveň - má prsa i penis. Je tedy držitelem zdvojené plastické formy. Tento žánr pornografie je víceméně určen mužským heterosexuálním divákům, nemá mnoho společného s jinou sexuální orientací. Plastická forma je zde oním vizuálním lákadlem - čím víc, tím lépe. V případě obrazů ženského těla rozšiřuje jeho „plastický“ potenciál zadnice, nohy či chodidla, ale málokdy vagína. Tělesné otvory jsou v pornografii sice oblíbené, ale je třeba nahlížet do jejich vnitřku, nikoli klouzat pohledem po povrchu. Tělesné otvory představují druhý zřetelně tabuizovaný obraz ve veřejném diskurzu, ovšem mnohem silnější tabu se týká análního otvoru než vagíny. Anální otvor je totiž znovu i mužským majetkem a intimitou, která představuje ostře kontrolovanou sféru. Vztah penisu a otvoru je bezprostřední, penis proniká pod povrch těla. Je to tedy vnitřek těla a jeho ohledávání, co vyvolává odpor a stud? Ne tak docela. Velké množství produktů vizuální kultury zviditelňuje či tématizuje vnitřek těla, což nevyvolává v kontextu veřejného místa takovou frustraci jako zviditelňování mužské intimity.

Můžeme tedy penis považovat za skrytý mocenský nástroj či spíše symbol? To je více pravděpodobné, vzpomeneme-li si na různé kultovní reprezentace z evropského i mimoevropského prostředí, které mají povahu idolu („Hermovky“ ze starověkého Řecka, totemy, africké rituální skulptury atd.). Reprezentace penisu tradičně velmi úzce souvisí s mocenskou a sociální stratifikací, odhalení penisu je jasným mocenským signálem dominance. Tato moc je však nadindividuální, nemá konkrétní rysy. Vyjadřuje se v ní stálost, řád, kosmos. Proto v pornografických reprezentacích málokdy vidíme tvář muže, jehož penis se účastní sexuálního aktu. Muž je zde redukován na pohlavní orgán. Naproti tomu tvář ženy je obvykle neodmyslitelným účastníkem příběhu. Mimika ženy se proměňuje podle situace, je stejně stimulačním nástrojem jako její pohlavní znaky. Vyjadřuje vzrušení, vášeň, bolest, strach atd. atd. podle zaměření a struktury či narace daného příběhu. Muž je zde anonymním, zástupným elementem, což usnadňuje identifikaci jiného mužského konzumenta s aktérem příběhu. V tomto pojetí, kdy abstraktní, jakkoli materiální muž je konfrontován s konkrétní ženou se ozývá stará myšlenková tradice, která jasně odděluje mužské a ženské „principy“. Pozoruhodná na tomto víceméně filosofickém pojetí je jedna věc, a to sice pohled do mužského zadku.  

 

 

                                                                                            Václav Hájek

 

rowlandson_-_goodbye

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.