Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Ostatní

23. 7. 2013

vyhlídky

220px-francisco_de_goya_y_lucientes_046 boulevard-montmartre-at-night-camille-pissarro-1897 carl-blechen

courbet_gustave_ste_pelagie_autoportrait_01_max david26-jl-prison friedrich-caspar-david-frau-am-fenster-40791

le_jour_se_l_eve_web-cc03c magritte_balkon-van-manet-0etr manet-edouard-auf-dem-balkon-9700715

 

 

Nadějné a beznadějné vyhlídky

 

 

V literatuře a malířství moderní doby se často vyskytuje motiv městské vyhlídky. Vyhlížení z okna, balkonu či návrší se zde vyznačuje pozitivním či negativním potenciálem. Buď sugeruje lepší budoucnost, expanzi, vítězství, úspěch v rámci dané městské společnosti nebo naopak úpadek, společenský regres, existenční potíže a katastrofu. Tímto se realisticko-naturalistická vyhlídka liší od romantického toužebného pohledu k horizontu otevřené krajiny. Romantická „nekonečná“ krajina představuje nedosažitelnou metu lidského poznání, svět „o sobě“, absolutno, po němž subjekt prahne a k němuž se nemůže dobrat jsa lapen právě do tenat své subjektivity. Městský divák pohlíží naproti tomu do prostoru ohraničeného, vymezeného architekturou a společenskými vztahy, nehledá absolutno, ale pokouší se ovlivnit „relativno“, dočasnou síť sociálních vztahů, do níž je vpleten a v níž chce zaujmout postavení suveréna. Přesto je i jeho sociální pozice mnohdy predestinována a míra ovlivnitelnosti není vysoká. Příběh vyhlídky tak mnohdy začíná i končí jistým bezradným kroužením pohledu kolem víceméně nerealizovatelných met společenského a existenčního zisku. Otázkou pak je, kdo a na co se vlastně dívá, kdo je hrdinou příběhu, kdo je pozorovatelem, kdo je objektem pohledu. Motiv vyhlídky v literární i obrazové podobě se skládá z několika základních fází, které jsou v příběhu implicitně přítomny. Figura z určitého interiéru či konkrétního místa obhlíží širší prostorový rámec, pozoruje „bitevní pole“ města, vyzývá dobovou societu na souboj (přibližně tímto motivem končí Balzakův „Otec Goriot“). V textu „vidíme“ figuru i zvenku a zároveň pohlížíme jejíma očima. Postavu tak jaksi obkroužíme, až nakonec přiložíme oči k jejím zřítelnicím a užíváme ji jako jakési figurální kukátko. Prožíváme spolu s ní sled osob on-ty-já. V tomto pořadí imersivně vstupujeme do obrazu až se sami staneme pozorovaným objektem. Divák či čtenář a protagonista příběhu splývají. Vyhlížíme pak s nadějí či beznadějí na svůj společenský rámec, z něhož chceme expandovat nebo v něm alespoň přežít. Ve skutečnosti toho však mnoho nevidíme. Často nám zrak otupí temnota, oslní nás klamoucí slunce nebo nám výhled zahradí architektonická bariéra.

V Maupassantově novele „Dědictví“ si měšťáčci a úředníčci hodně slibují od smrti bohaté tetičky, která jim však připraví v závěti velmi nepříjemné překvapení. Motiv slibné vyhlídky do budoucnosti je naznačen pasáží, v níž hrdina potom, co se dozví, že tetičku konečně ranila mrtvice, vyjde na balkon a obhlíží světelné efekty slunce zapadajícího nad Paříží. „Lesable se oběma rukama držel zábradlí a pil vzduch jako víno. Měl chuť skočit, řvát a dělat nemístná gesta, zatímco tělem se mu rozlévala hluboká a vítězná radost. Život mu připadal úžasný a budoucnost plná štěstí!…představoval si vítězný návrat, a jak se budou kolegové tvářit, až bude mrtvá.“ Tyto přísliby štěstí se však vyplní teprve po ponižujícím trápení, po parodii na maloměšťáckou idylu, po totálním rozkladu iluzivní hodnoty rodiny.

V Mrštíkově románu „Santa Lucia“ si mladý student po svém příjezdu do Prahy maluje budoucnost též na růžovo. Pohlíží z výšky na město, sní, doufá, věří, dokud nezjistí, že nemá vůbec nic k jídlu a že následkem podchlazení dostal souchotiny. Na ty nakonec samozřejmě umře a na iluzivní přísliby města se zase může začít dívat další oběť (sebe)klamu. „Celý první den proseděl u okna a díval se na Prahu…Hovíc sobě v mlžné koupeli zatahovala nad sebou své vzdušné záclony a čekala, až v tichu noční chvíle navštíví ji sen…a chystala se k nočním zábavám.“ Student Jordán rozšířil repertoár tématu vyhlídky vlastně o chuť s městem souložit. Jeho erotické fantazie se pak konkretizovaly a rozložily mezi platonický vztah ke kruté milence a zřejmě ne úplně platonický vztah k servírce noční kavárny. A pak umřel.

Hrdinka Zolova románu „Zabiják“ si naproti tomu nic nemaluje a od první chvíle je tak nějak jasné, že neskončí dobře. Také se nedívá do dálav městských horizontů, ale jen se rozhlíží po pusté noční ulici v tovární čtvrti a čeká, jestli se náhodou jejímu druhovi nebude chtít dříve z restaurace. Nechce, pochopitelně. Přijde ráno, sbalí saky paky a několik let se neukáže. Mezitím žena prodělá několik dalších životních peripetií a umře. „Gervaisa se nahnula z okna… dívala se vpravo k bulváru Rochechouart, kde stály před jatkami skupiny řezníků v zakrvácených zástěrách. Svěží větřík sem občas zanášel smrad, divoký pach krve zabitých zvířat.“ Touto svěží vyhlídkou líčení začíná, aby gradovalo přes „pěkné divadlo! Coupeau zvracel jako prase, byl toho plný pokoj.“ až k očekávanému konci: „Jednou ráno byl na chodbě hrozný zápach. Tu si vzpomněli, že ji už dva dny neviděli; a našli ji v její díře už celou zelenou.“

a-kertesz-p


 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.