Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, vizuální studia

12. 8. 2009

Vzpoura dvojníků

a-superman c-the-purple-rose-of-cairo                                                    p-barbie-copy                                                  

 

 

 

 

t-caravaggio-narzis g-second-life                                                    r-suvee-stin-plinius                                                  

 

 

 

 

n-matrix_reloaded v-cerveny-trpaslik-hologram                                                    i-friedrich                                                  

 

 

 

 

 

Dvojníci se bouří

Výjimečné zážitky mezi odrazem a ozvěnou

 

 

 

Málokdo si v dnešním světě, tj. ve světě populární masové kultury, která se víceméně stává „primární realitou“, vystačí sám se sebou. Většina z nás potřebuje nějakého šikovného souputníka, alter ego, který brilantně proplouvá svízelnými situacemi a řeší problémy s lehkostí hrdiny či supermana. Jakkoli je skutečnost, v níž žijeme, fantastická a stále nová, my sami jsme vesměs poměrně málo přizpůsobiví a pružní a proto potřebujeme svého snového zástupce, který je zřejmě mnohem adaptabilnější než my, nebohé tělesné subjekty. Virtuální situace, v nichž se toto naše „super alter ego“ ocitá, nejsou rozhodně žádnou bezkonfliktní idylou, naopak jsou plné dramat a katastrof. Nicméně tyto situace se přeci jen poněkud vymykají realitě, jíž se plahočí ego. Jejich odlišnost je dána především mírou predestinace, předurčení či naplánování, která je mnohem vyšší než ve zcela otevřené a náhodné skutečnosti. Konflikty a dramata virtuálního světa se opakují „iteračním“ způsobem, mají očekávatelnou strukturu, v níž se recykluje známé narativní schéma. Většina populárních příběhů a dramat má podobný charakter jako tradiční mýty či pohádky, jejichž obsah a průběh je víceméně známý, mění se jenom kulisy, kostýmy či atributy. Tyto stále se opakující příběhy o boji dobra a zla, o počátku a konci světa, o smrti a nesmrtelnosti apod. představují základní kulturní topoi, v nichž se prolamuje všednost, ozývá se smysl existence a udržuje se řád všehomíra, na čemž má zásadní podíl právě intervence „hrdiny“. Masová kultura tato topoi sice stále využívá a recykluje, ale poněkud osekává jejich ostré hrany. To je citelně patrné hlavně ve snaze o „dobrý konec“ dramatu, což poněkud otupuje původní koncepci katarze, která nastává teprve při konfrontaci s tragédií. Naše super alter ego, které proplouvá vodami virtuálního světa populární kultury, je tedy spíše hrdinou, který vystoupil z filmového plátna. Tento náš hrdinný dvojník v paralelním světě je dokonalý, nezranitelný, nesmrtelný, nicméně poněkud kašírovaný. Jeho nástroji jsou makety skutečných věcí a jako průvodce v reálném světě občas poněkud selže.

Když jsme byli malí chlapci, hráli jsme si s bratrem na kovboje. Nejednalo se o postavy inspirované přímo nějakým konkrétním filmovým nebo literárním příběhem, ale hlavní inspirací byly gumové figurky kovbojů z bývalé NDR, jejichž osudy jsme podivně propletli s příhodami protagonistů jednoho comicsu z tehdejšího časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Dětské fantazii se meze nekladou a v období totality si musela vystačit s výrazně omezenější nabídkou inspiračních zdrojů, než jaké se jí dostává dnes. Přesto jsme si celé hodiny dokázali hrát na přepadení vlaku, na těžbu ve zlatodole atd., aniž bychom cítili nějaké omezení vyplývající ze skutečnosti, že naši hrdinové byli pouze gumoví. Někteří moji spolužáci ze základní školy byli v tomto směru náročnější a za předobraz svých druhých já si zvolili protagonisty série filmů se Šimonem a Matoušem, kteří byli pozoruhodní tím, že sami byli imitátory slavnějších herců Buda Spencera a Terence Hilla. Nad touto skutečností, že děti ve svých hrách a fantaziích vystupují alias, se asi nikdo nepozastaví, to je všeobecně známá věc a občas to není ani příliš nebezpečné, pokud chlapeček, který sám sebe vidí jako velkého vynálezce, nezajde s experimenty s benzínem příliš daleko. Nicméně touha po zajímavějším druhém já, které žije odlišný a pestřejší život než my sami, se dnes z říše dětských her přestěhovala do světa dospělých. Na internetových stránkách virtuálního světa Second Life se to pozoruhodnými hrdiny jen hemží. Nezažívají zde sice něco naprosto nevšedního, ale jejich možnosti a potenciál jsou přinejmenším velmi rozšířené. V tomto digitálním světě je možné kupovat drahé zboží, stavět domy, podnikat, bavit se s mnohem větší intenzitou než v šedé každodennosti, kde je zábava limitována našimi ekonomickými i komunikačními možnostmi. Second Life je zajímavý tím, že se zde pohybujeme uvnitř obrazu, uvnitř viditelné virtuality. Tím se liší od dětských fantazií, kde Šimonové a Matoušové musí pracovat s náznaky a mnohdy nenapodobivými symboly (autobus je tak třeba loď, houpačka je raketa a spolužák je zločinec, což mnohdy zatím není pravda). Virtuální realita rozšiřuje potenciál a možnosti našeho světa v médiu obrazu. Tento obraz musíme jen otevřít a vstoupit do něj, musíme prolomit tradiční bariéru mezi divákem a obrazovou iluzí. Hranice mezi těmito dvěma světy byla v klasické kulturní epoše přísně střežena, i když mnohdy ne zcela důsledně. Klasicistní teoretici jako třeba Leon Battista Alberti kladli důraz na ohraničení obrazu reálným i konceptuálním rámem, který měl chránit diváka před falší a mocí obrazové iluze. Teprve romantičtí umělci a literáti tuto klasickou distanci začali výrazně narušovat a za pomoci různých strategií se snažili vnímatele díla nalákat do jeho vnitřku. K tomu používali mnohdy právě motiv dvojníka. Třeba německý romantický malíř Caspar David Friedrich využíval tzv. Rückenfigur, což znamená figuru obrácenou zády k pozorovateli obrazu. V díle je přítomna jakási nekonkrétní silueta, jejíž tvář nevidíme a proto si do této jímky můžeme dosadit vlastní identitu. Podobně fungovala romantická literatura, v níž se začalo intenzivně využívat tzv. ich-formy, tedy vyprávění v první osobě. Díky tomu máme pocit, že jsme sami přítomni v příběhu, že se hovoří o nás a hroutí se tradiční odstup čtenáře od vyprávění. Z vnějšího pozorovatele se tedy proměňujeme v aktéra příběhu právě díky dvojníkovi, který nás v díle zastupuje a zprostředkovává nám úzký kontakt s dílem. Tohoto jevu si můžeme povšimnout třeba i v pornografii. Tato důležitá kulturní oblast není vůbec banální a jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. V pornografii se vyskytují nejrůznější žánry a styly a také typy jednajících hrdinů. Když se zaměříme na početný segment pornografie, který představují fotografie a filmy určené pro mužského diváka, povšimneme si, že v jejich scénách často vystupují mužští hrdinové „bez tváře“, není jim vidět do obličeje, na rozdíl od ženských protagonistek. Tato absence tváře je velice podobná tomu, co známe z romantické „Rückenfigur“. Postava je zde pouze jakousi nekonkrétní siluetou, kterou vyplňujeme vlastními rysy, vlastní identitou. Absence tváře v pornografické scéně umožňuje mužskému divákovi identifikaci s hrdinou příběhu. Znovu se zde díky svému dvojníkovi stáváme aktéry a konzumenty nevšedních zážitků, které se odehrávají uvnitř obrazu. Podobně i jiní hrdinové a super-hrdinové jsou často maskovaní (Zoro Mstitel, Spiderman atd.) a pod jejich maskou se tedy můžeme imaginárně skrývat my sami. Počínaje romantickou kulturou je dvojnictví tedy mimořádně důležitým kulturním tématem, které postupně zaujalo pozici nosného komunikačního nástroje masové populární kultury. Dnes jsme však v této oblasti svědky určitých změn a posunů. Dochází k jakési „vzpouře dvojníků“. Naše alter ego už nechce být pouze pasivním nástrojem, ale emancipuje se a dokonce se nás snaží zlikvidovat (ať už má podobu robotů, avatarů či tradičnějších malovaných obrazů jako v exemplárním příběhu Doriana Graye). Mnozí z nás žijí ve více tělech a kostýmech (po Čechách běhá spousta Dominiků Hašků, ale též rytířů či panenek Barbie). V oblasti výběru rolí a druhých já panuje velká svoboda a pluralita. Na rozdíl od dětských fantazií či tradičních stínů je však dnes dvojník čím dál konkrétnější a přesněji propracovaný. Už se nejedná o romantické siluety či antické stíny, které údajně představují prvotní zdroj obrazové nápodoby. Nové technologie umožňují tvorbu nebývale přesných detailů, které naše avatary více či méně trvalým způsobem charakterizují. I v dobách, kdy se o obrazech uvažovalo jakožto o stínech, se vůči reprezentacím obracela velká nedůvěra a někdy byly vnímány i se strachem. Ikonoklastická i avantgardní hnutí se pokoušela snížit míru obrazové iluze a chránit tak diváka před klamem. Dnes je tento strach z obrazu zcela zjevný - v řadě filmů a příběhů se objevují nejrůznější mementa a katastrofické vize, které naznačují, co se stane, když se obraz osamostatní a prorazí svůj „rám“ (třeba film Kruh apod.). Obrazový dvojník nás pak vesměs potře a nastoupí na naše místo (což už naznačil Dostojevský).

Podle psychoanalytika Lacana je však setkání s dvojníkem v tzv. zrcadlové fázi vývoje nezbytné pro socializaci jedince a proto, abychom se dokázali orientovat a žít v „symbolickém řádu“ lidského světa. Nesmíme však padnout do osidel dvojníka jako Narcis, neboť potom bychom v aktu uspokojování touhy zlikvidovali sami sebe a zbyla by po nás jenom truchlící ozvěna. Za svým dvojníkem se můžeme však také ukrýt, použít ho jako zástupný terč (jako Sherlock Holmes svou figurínu) a sami se věnovat pod pláštíkem jakési neviditelnosti nevšedním prožitkům reality. Dvojník se prostě dobře hodí, jenom je potřeba si nasadit čepici kšiltem dozadu.

 

dita-pepe-1     magritte

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.