Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Ostatní, kulturní teorie

20. 10. 2009

z nýmanda hrdinou

outsider  739px-carl_spitzweg_017                                                   independence-day-2                                                  

 

 

 

 

godzilla_5    vangogh1991                                                 war_of_the_worlds_3                                                  

 

 

 

 

Z nýmanda hrdinou.

Mýtus outsidera v umění a populární kultuře

 

 

V mnoha pohádkách a bajkách se praví, jak se z hloupého Honzy případně z ekonomicky podhodnoceného ševce či z jiných sociálně slabých jedinců vyklubali výtečníci, kteří nakonec shrábli slávu, peníze i nějakou tu princeznu. Kdo nevěří, ať tam běží. Podobné postavy, které disponují vesměs pouze alkoholismem, bídou či neurózou a také nějakou tou dobře ukrytou genialitou, se staly oblíbenými hrdiny středoproudých filmů a jiných populárních příběhů. Už před časem si této masové obliby geniálních smolařů povšimli filmoví producenti a zužitkovali ji i v parodickém žánru (např. film „Připoutejte se prosím“ z roku 1980, v němž neurotický ztroskotanec trpící pocitem viny nakonec zachrání cestující dopravního letadla, jimž hrozila mnohočetná záhuba).

O „outsiderovi“ se začalo mluvit zřejmě až v druhé polovině 20. století, kdy se objevuje v literatuře, sociologii i teorii umění. K popsání podobného společenského typu se dříve používalo široké spektrum výrazů, které se často vztahovaly k umělecké sféře. Apollinaire je autorem textu Zavražděný básník, kde popisuje konflikt umělce se společností, jenž nakonec vede k fyzické likvidaci jedince, který se vymyká ustáleným normám a stereotypům. Franz Kafka sepsal povídku Umělec v hladovění, kde vrcholným uměleckým produktem je vlastně co nejhlubší existenční propad. Tradiční termín „prokletí básníci“ zavedl do kulturního slovníku Paul Verlaine v 80. letech 19. století. Celý tento povyk kolem více či méně výjimečného jedince, který se ocitl na okraji společnosti, začal zřejmě v období romantismu, jak dokládá třeba olejomalba německého představitele tohoto uměleckého směru Carla Spitzwega s příznačným názvem Chudý básník.

Outsider podle moderní sociologie je jedinec nebo i sociální skupina, který je nějakým způsobem distancován od hlavních zdrojů moci, ocitá se v opozici vůči stávajícím společenským normám a dominantní kultura jej odmítá akceptovat či přijmout. Takoví „stigmatizovaní“ jedinci či celá společenství existovali samozřejmě i v dřívější historii. Zdrojem konfliktu s dominantní kulturou bylo často náboženství, národní příslušnost, popřípadě i určité tělesné znaky. Teprve v moderní době došlo k myšlenkovému obratu, v jehož důsledku se z pronásledovaného, stigmatizovaného jedince stává jakýsi prokletý hrdina a idol. Většina populárních hvězd staví svoji osobní legendu alespoň částečně na více či méně fiktivních stigmatech. Lačná veřejnost je sycena jejich skandály, osobními problémy, morálními poklesky, s jejichž pomocí se cíleně demonstruje jinakost a excentričnost hrdiny. Tato excentričnost znamená, že hrdina není „uvnitř“ standardní společnosti, ale pohybuje se na jejím okraji, uniká z rámce konvencí a pravidel. Z monstrózního strašáka, jímž byl outsider v historii, se v moderní době stává kultovním symbolem, modlou. K tomu je však zapotřebí právě dialektiky pádu a znovuzrození, zla a dobra, katastrofy a vítězství.

Romantické klišé outsidera či prokletého, démonického hrdiny, přešlo do krve populární kultuře druhé poloviny 20. století a vytvořilo zde jeden z nejoblíbenějších stereotypů, v němž je konstruován moderní sen či mýtus. Moderní hrdina není vesměs od začátku predestinován k výjimečným výkonům. Není to princ, boží syn ani jinak vyvolený jedinec. Začíná tak říkajíc od píky. Ze dna se postupně nebo náhle zvedá k zásadnímu činu, jímž spasí nebo alespoň oslní lidstvo. Věčně opilý matematik ve Dnu nezávislosti přijde na to, jak vyzrát na vraždící mimozemšťany, vysmívaný biolog, kterého právě vyhodili z bytu, se vypořádá s Godzillou atd. atd. Tyto klišovití hrdinové mají svůj předobraz v legendách o moderních umělcích a básnících. Mnoha z nich neobyčejně prospěl právě dramatický moment možné „prohry“, možného pádu do zapomnění a nicoty. Jejich outsiderovství vytváří oblíbený kontrast vůči pozdějšímu zářnému úspěchu. Co by zbylo z Kafky, kdyby nenařídil Maxu Brodovi, aby jeho spisy po smrti spálil. Co by zbylo z van Gogha, kdyby své obrazy draho prodával a mohl si koupit barvičky ze svého. Co by zbylo ze mě, kdybych měl na zaplacení nájmu.

 

                                                                                 Václav Hájek

dubuffet2 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.