Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

kulturní teorie, veřejný prostor

22. 1. 2010

žrát vlastní hovno

1-pp  2-dd                                                    3-mm                                                 

 

 

 

 

 

Žrát vlastní hovno

 

 

V dnešním pražském vydání deníku Metro (21.1. 2010), který se rozdává a nikoli prodává a je tedy spíše propagačním letákem než novinami, byl kreslený vtip. Ve dvou comicsových polích byl znázorněn příběh koně a muže, který ho krmí, tedy „stará se“ o něj. V prvním políčku kůň spokojeně žral potravu z pytlíku, který měl uvázán pod tlamou a ze zadku mu přitom vypadlo pár „koblih“. V pozadí přicházel muž s vidlemi, rozezlený tím, že bude muset zase uklízet koňský trus. Na druhém obrázku byl znovu kůň, který požíral potravu z pytlíku, do něhož mu ovšem mezitím muž naházel i jeho trus. Kůň už nebyl tak spokojený, což naznačoval černý mráček nad jeho hlavou, který vystřídal citoslovce mlaskání z předchozího obrázku. Muž-ošetřovatel odcházel a vyzařovalo z něho zadostiučinění.

Strašlivý, odporný příběh. Nevím, jestli se někdo při prohlížení tohoto comicsového vtipu zasmál nebo jestli se lidem obracel žaludek. To jsem bohužel neměl možnost zjistit. Každopádně zveřejnění takové kreslené „anekdoty“ v jednom z nejmasovějších tištěných médií u nás je jevem neobyčejně zajímavým. Obávám se, že i jindy a jinde se v různých masových médiích objevuje podobný typ „zábavy“. Co to tedy bylo za příběh? Co se to v novinách, přesněji řečeno v letáku Metro objevilo, v jakém kontextu, komu to bylo určeno a jaká odezva byla autory či editory popřípadě vydavateli předpokládána?

Je jasné, že zde bylo překročeno jedno z nejvíce chráněných tabu - požívání fekálií, odpadu, rozkladu. To nemá jen estetický či etický rozměr, ale dotýká se to samotné tradiční koncepce lidství, integrity osobnosti, dotýká se to hranic mezi rozumem a šílenstvím, normalitou a abnormalitou, světem a chaosem, stvořením a monstrem apod. (všechny tyto kategorie jsou pochopitelně určité kulturní topoi). Většina lidí zřejmě považuje konzumaci fekálií (ať už vlastních nebo cizích) za akt krajního znečistění, zneuctění, ponížení apod. Ovšem na druhou stranu nesmíme zapomínat i na některé nestandardní sexuální praktiky, v nichž má toto počínání své místo v rámci zvyšování slasti. Tento účinek u běžného čtenáře deníku Metro nepředpokládám, neboť zmíněné sexuální praktiky nejsou příliš obvyklé a spíše se ukrývají než zveřejňují. „Vtip“ v novinách nemá myslím ani tak sexuální podtext, jako spíše sociální, politický a epistemologický. Tento vtip svým způsobem zřejmě prezentuje „ducha doby“ (přinejmenším v rámci české společnosti). Média toho typu, jakým je Metro, se nesnaží diváka či čtenáře šokovat (šokem totiž nemyslím předem přijatelnou senzaci, ale „ránu z čistého nebe“), odradit, zaskočit, znejistit. Naopak se pokoušejí udržet si jej, zvyšovat tzv. sledovanost a potažmo svůj zisk. Populární média pochopitelně nepracují jen s jednou strategií, ale vždy se podle svých schopností snaží přizpůsobit průměrnému očekávání respektive objednávce, tj. být formována a nikoli formovat (relativně, samozřejmě). Tj. i vtip o pojídání fekálií musíme vnímat jako něco, co je zřejmě dobovou společností vcelku bezproblémově přijímáno a co může vhodně zapadnout do stavebnice zábavy, jíž masová či populární média vytváří.

S příběhem o pojídání fekálií se ani v českém kontextu nesetkáváme poprvé (mimo to je třeba upozornit na možnost, že „vtip“ byl převzat ze zahraničních zdrojů a české médium jej pouze vhodně aplikovalo na tuzemskou situaci). O pojídání fekálií mluví už Haškův Švejk. Jeden důstojník se před Švejkem chlubí, jak má „vycvičené“ své podřízené, načež Švejk jako obvykle dá k lepšímu historku (bez komentáře), která danou problematiku ilustruje. Švejk vypráví o vojákovi, který svoji naprostou podřízenost autoritě demonstroval ochotou sníst své lejno, pokud by k tomu dostal rozkaz. K tomu voják přidal dovětek - ale nesměl by v tom bejt vlas, toho já se štítím. Hašek ve svém románu ani tak nevypráví vtipy, jako spíš ukazuje obskurnost a děsivost určité situace (válka atd.), v níž dochází k narušení běžných norem a hranic. Přesto je jeho dílo často vnímáno jako humor či zábava. Proč je deviace, o jejíž odchylnosti od normálu víceméně nikdo nepochybuje, vnímána jako zábava? Proč je akt krajního (sebe)ponížení a zneuctění chápán jako legrace?

Deník Metro je určen pro nejširší veřejnost a především pak pro ekonomicky slabé sociální skupiny (to dosvědčuje i inzerce v těchto novinách, v níž se to jen hemží reklamami na finanční půjčky a dalšími iluzorními vábničkami, které slibují rychlé zlepšení existenční situace). Manipulovanou, ovládanou figurou je tedy sám čtenář deníku, který nemá dostatečný mocenský potenciál. Čtenář se tu nachází v pozici zmiňovaného vojáka, který musí zaujmout určitý vztah k ovládající autoritě. Médium zde sugeruje dvě věci, které jsou spolu provázány. Jednak naznačuje ochotu čtenáře podřídit se, zaujmout krajní subverzivní postavení a pustit se do konzumace vlastních fekálií, pokud k tomu dostane příkaz (který provází příslib existenčního zajištění). Tuto ochotu naznačuje pozice koně z našeho comicsu: neplaší se, nevzpouzí se, jen si cosi „myslí“ (černý mráček hněvu nad hlavou, který ale nezpůsobí akt vzpoury). Za druhé médium sugeruje, že čtenář - konzument vlastních výkalů je se svou situací vlastně vcelku spokojen, že je to legrace, že lze tuto vlastní situaci vnímat jako něco, co je celkem normální (i když je to naopak abnormální). Každopádně je zde proklamována pasivita čtenáře - konzumenta výkalů a ještě je naznačováno, že jeho postoj je víceméně výsledkem jeho svobodné volby. Mohl by se postavit na zadní, ale proč by to dělal, když vlastně až tak o moc nejde, když je to vlastně „realita“. Najíme se vlastních výkalů, když to panstvu udělá radost, a zase bude dobře. Krajní sebe-ponížení je považováno za relevantní protihodnotu minimálního existenčního zabezpečení. Nad hlavou se sice vznáší malý černý mráček, ale i ten se brzy rozplyne (neboť v pytlíku je kromě fekálií i krmivo).

Spisovatel Thomas Bernhard napsal román „Konzumenti levných jídel“ jako metaforu limitovaného a podmíněného úniku ze stereotypy prolezlé rakouské společnosti (jde o únik na „dno“ společnosti, kam už nesahají zájmy mocných). U nás si píšeme své „Konzumenty vlastních hoven“ a jsme s touto krajní jistotou poměrně spokojeni. Pod „realitu“ hovna už to snad jít nemůže.

 

 

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.