Malý teoretik - Kulturní teorie - Vizuální studia - Média a komunikace

Ostatní, kulturní teorie

7. 8. 2009

Žvásty o umění

raut k-und-k                                                    kunstliebhaber                                                  

 

 

 

 

vernisaz     katalog                                                 diskussion                                                 

 

 

 

 

 

Žvásty o umění

Jak to zařídit, aby umění zajímalo ještě míň lidí

 

 

 

Našinec (tedy rádoby teoretik umění) už má občas takovou nemilou povinnost či zakázku napsat něco do katalogu výstavy, vyplodit kritiku do časopisu či potit krev v rámci úsilí o kloudnou úvodní řeč na vernisáži. Nevím, co děláme špatně. Pravděpodobně všechno. Každopádně plodem naší snahy je obvykle všeobecné znechucení a odpor a o nějaké osvětové činnosti, která by nalákala laickou veřejnost do tenat uměleckého provozu, nemůže být ani řeči. Před chvílí jsem se snažil napsat krátký text do katalogu jednoho českého sochaře. Jeho sochy jsou celkem pěkné a poměrně zábavné. Ovšem jejich zábavnost je do značné míry spektakulární či efektní, což jsou kvality, které jsou v „seriozním“ uměleckém diskurzu tabu. Umělci i teoretici prostě neradi slyší, že určitá díla jsou zábavná, protože jim to asi příliš připomíná populární kulturu, vůči které se seč mohou snaží kriticky vymezit. Bohužel. Takže tyto kvality zmiňovaných soch jsem nemohl příliš zdůrazňovat, neboť bych tak mohl někoho téměř urazit. Proto jsem postupoval osvědčenou cestou hermetických, nesrozumitelných slov a vět, které vypadají vznešeně, nikdo je nechápe, ale odnáší si dojem čehosi výjimečného, vpravdě uměleckého. Použil jsem taková slova jako substance, síťovina, segment, odcitoval jsem něco z filosofie, nemaje příliš tušení, co dané pasáže mohou znamenat. A skutečnou třešničkou jsem text završil, když mně napadl termín membrána. Tento termín jsem dal i do názvu, aby si jej čtenáři mohli jaksepatří vychutnat. Takže jsem zase jednou udělal kus pořádné, zbytečné, nicméně placené práce, kterou někdo bude brát zcela vážně, zatímco opoziční umělecké skupinky jí správně nicméně ne zcela důsledně dešifrují jako nesmysl.

Když si čtu umělecké kritiky v denním i specializovaném tisku, i když nahlížím do katalogů a jiných tiskovin, které se točí kolem umělecké produkce, výsledný dojem si odnáším vždy stejný: je zde záplava prázdných, nic neříkajících slov, které se na sebe lepí bez ladu a skladu, a dohromady z nich nepovstává nic, co by se dalo číst. To už je takové věčné trápení našeho oboru (dějin a teorie umění). Ne že by tento obor byl sám o sobě absurdní nebo že by jeho předmět, tedy umění, byl zbytečný nebo vykonstruovaný. Hlavní potíž spočívá v tom, jakého jazyka užíváme a jak se snažíme mezi jazykem a uměleckým obrazem vytvořit paralely, které i přes maximální snahu vytvořit nelze. Jediná cesta, jak psát smysluplně o umění, je nepsat o něm. Jediná možnost spočívá v komentování kontextu děl, něčeho, co se nás osobně týká a co i diváci znají. Na druhou stranu, bez mučení přiznám, že se mi občas nějaké umělecké dílo, jakkoli to zní neuvěřitelně, opravdu líbí. A jak si tak vzpomínám na své dětství, nemůžu říct, že by tomu tak bylo vždy. Řadu uměleckých děl, které jsem jako klouček pozoroval v knize o umění 20. století, jsem v té době považoval za legrační absurditu a nevím, zda mně k tomu někdo naváděl nebo zda jsem k tomuto pozoruhodnému objevu dospěl sám. Prohlížel jsem si třeba fotografii sochy Henryho Moora s názvem Ležící figura a výborně se bavil. Cha cha chá, tomu říká figura, smál jsem se podobně jako při prohlížení učebnice výtvarné výchovy pro mateřské školy, kde se pod titulem Drobné uzavřené kroužky skrývalo všechno jiné, jen ne uzavřené kroužky. Když jsem se s knihou přišel pochlubit mamince, párkrát mně vyslechla, ale po stopatnácté se už nesmála. Já se v určité době také přestal smát a začal ty věci a obrázky doslova hltat očima. Co se stalo? Těžko říct. Myslím, že jsem navštívil nějakou přednášku či co a najednou jakoby mi spadly šupiny z očí. Bác ho! A bylo to tady. Tak ten Moore to tedy není karikatura a neumětelství, to je něco naprosto úžasného, to je, to je, jak to jenom, prostě, tedy, jak bych vám to… A je to tady. Nevím, jak to vysvětlit, jak přenést na další lidi ten úžasný zážitek, který lze před dílem zažít. Přesto takovou iniciační zkušenost lze zřejmě podstoupit, ovšem naprosto individuálním způsobem, bez jakékoli záruky úspěchu. Zmiňovaná přednáška, která mi otevřela oči, nebyla pro mnoho dalších lidí, mezi nimiž jsem si udělal rychlý průzkum, vůbec zajímavá, nerozuměli jí, nebavila je. Možná je to tak i s těmi „hermetickými“ texty. Sdělení v nich není přenášeno za pomoci doslovného významu slov, ale spíše se skrývá v míře vášně, zaujetí či bůhví čeho, co můžeme číst mezi řádky. V tom případě ale nejde o teoretický text. Parametry teoretického potažmo vědeckého textu jsou přeci jednoznačné sdělení, jasný význam, teze, důkaz, argument apod. I tyto požadavky lze vznášet a aplikovat v prostředí humanitních věd, ale málokdy dokážou vyvolat onen záhadný myšlenkový obrat, kdy věci dříve nesrozumitelné a nedůvěryhodné se najednou stanou průkaznými a explicitními. Na některé lidi tak funguje filosofie. Dlouho čtete a čtete a nevíte nic a najednou čtete a rozumíte tomu, i když byste dříve dali ruku do ohně za to, že to žádný smysl nemá. Psychologie tento pozoruhodný zvrat nazývá „heuréka efekt“. Tohoto efektu zřejmě nelze docílit racionální, postupnou cestou, ale pouze určitým zkratem či skokem. Podobně filosof Kierkegaard mluvil o víře a nazýval ji „skokem do absurdity“. To, co se vám zdá nanejvýš nepravděpodobné, je najednou jasné, leží to před vámi v naprosté holé přítomnosti, bez důkazů, bez přemýšlení. O těchto věcech lze samozřejmě i nadále diskutovat, ale není to nutné.

Jak a proč tedy psát o umění? Možností je celá řada. Psát o umění může kdokoliv, ať už prošel zmiňovaným „skokem“ či nikoliv. Tuto událost totiž nelze žádným způsobem prokázat či ověřit a konec konců ani v textech samotných se zřejmě nijak zásadně neprojevuje. Lze psát standardním jazykem kritik a komentářů, užívat tajemně znějících slov a lá dekadence, pokoušet se o vtipnost, analyzovat až bude vše zanalyzováno, nechat promlouvat umělce samotného, což ovšem k obecnému pochopení díla nijak nepřispěje apod. Zřejmě nelze najít správnou ani nejlepší cestu. Osobně se přikláním k určitému nabourání „diaspory“ umění tím, že jeho projevy zasadíme do širších kulturních kontextů. To je sice cesta, jak z prázdného tlachání vyloupnout zrnko smysluplné teorie, ale opět to nepředstavuje nástroj k pochopení respektive prožívání umění. Kulturní teorie už se zabývá jinými oblastmi a z umění „využívá“ pouze určitou část a nesnaží se proniknout k jeho podstatě jakožto zdroji nevšedních zkušeností, jakkoli je tato koncepce možná historickou konstrukcí. Zbývá tedy už jen cesta potěšení, radosti. Psát o umění pod tlakem vnitřního puzení. Také jsou to zvratky, ale nemusíme si přitom strkat prst do krku.

 

                                                                                 Václav Hájek

 

grandville-fotografie-zrcadlo

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

RSS komentářů k tomuto příspěvku.

Komentáře nejsou povoleny.